Popsat a zhodnotit doposud stále trvající politickou kariéru Václava Klause je obtížné a na krátké ploše nemožné. Jisté je to, že bude zapsán viditelným způsobem v novodobé historii naší země. Ale jak přesně?

Jako reformátor? Jako vizionář? Jako náčelník pravice? Jako bojovník proti evropské integraci či občanské společnosti? Jako samolibý populista? Jako symbol zmaru? Jako vůdce národa? Kdo ví? Asi ze všeho trochu. Nikdo jiný nerozděluje společnost tak jako on a proto ten zápis nebude vůbec jednoznačný. Teprve teď, s jistým zpožděním, začínáme bilancovat uplynulé dvacetiletí. Ta bilance bude hodně o Klausovi.

Vyčítat mu lze ne málo z toho, co udělal, ale ještě více z toho co neudělal a udělat mohl. Jeho možnosti byly svého času unikátní. Využil je ku prospěchu celé země? Obávám se, že ne příliš.

Poprvé jsme se viděli v únoru 1990. Byl jsem tehdy mluvčí KKC OF na severní Moravě a později také krajský volební manažer. Přijel jako federální ministr financí do Ostravy. „Vyfasoval“ jsem ho jako volebního lídra OF. Moc velkou radost jsme z toho neměli. Co budeme probůh dělat v Ostravě s pražským salónním ekonomem, teoretikem, solitérem, který viděl fabriku tak leda na fotce? Ale, kupodivu to klaplo. Připravil jsem s týmem skvělých lidí kampaň, která posléze katapultovala Klause až na vrchol. Triumfální úspěch ve volbách jej udržel v Čalfově vládě. Přijal jsem od něj nabídku a nastoupil jako jeho politický poradce a poslanecký asistent.

OF záhy přestalo fungovat jako revoluční hegemon a začalo se dělit na názorové proudy. Klaus ještě vyčkával. Chvíli si myslel, že bude jen ekonomickým reformátorem a do klasické politiky se nebude příliš plést. Záhy však pochopil, že by mohl dopadnout jako Balcerowicz v Polsku, který bez politické podpory neustál pozici lídra reforem. Jezdili jsme večer co večer po republice a získávali podporu místních OF. Režíroval jsem pak rozdělení OF a vznik ODS. Klaus vycítil, že přichází jeho chvíle. Už nikdy nezískal takovou podporu jako ve volbách 1990 a 1992. Po té jsem odešel.

Považoval jsem svou misi, která začala listopadem 1989, za skončenou. Výrazně jsem přispěl jednak k porážce komunistů ve volbách a k nastartování stranického systému pluralitní demokracie. Ale hlavně jsem nechtěl patřit do světa Čermáka, Koženého, Kovarčíka a mnoha dalších, kteří začali udávat tón. K mému velkému překvapení tento svět Klausovi nejen nevadil, ale naopak mu vyhovoval. Po té, co usedl do premiérského křesla, začal opouštět svůj odborný fundament a uvěřil tomu, že řídí vesmír. Dlouho to nebylo vidět, neboť mainstreamová média adorovala Klause stejně horlivě jako nedávno Havla. Souboje dvou Václavů pak determinovaly naši politickou scénu celé dvě dekády, později se přidal ještě Zeman a hřiště se začalo dělit.

Klaus se příliš brzo proměnil z vizionáře na technologa moci, ceremoniáře a požitkáře. Bohužel. Zahleděn do své vize české cesty privatizace nevnímal kritické ohlasy. Své okolí začal dělit na lokaje a nepřátele. Naše cesty se definitivně rozešly. Strašně ho znervózňovaly mé občasné kritické analýzy a varování přede některými lidmi z jeho okolí. Tak už to chodí, že egocentrický jedinec považuje za střed všeho jednání a myšlení své já. Veškeré dění vztahuje výhradně ke své vlastní osobě. Jedině on sám (a nikdo jiný) uvažuje a hodnotí vše správně.

Mnohé zásadní procesy tehdy ovládly skryté opory minulé moci, dynamičtí chlapci z bývalých PZO a různé zahraniční zájmy. Pro ně byl ambiciózní teoretický ekonom z proseckého sídliště snadným soustem. To podle mého výrazně poškodilo rodící se pravicovou politiku, která se více opírala o plakátovou sebe prezentaci, účelovost a méně o konzervativní hodnoty. Klaus přejal roli hromosvodu všech plusů i mínusů své doby.

Nikdo už nehodnotí roli ODA při privatizaci či zárodky klientelismu KDU-ČSL v jeho vládách. Nechtěl se dělit o vrchol piedestalu moci a zákonitě se stal symbolem všech pochybení i zjevných nepravostí. I to bývá osud sobeckých vůdců. Jeho současná náhradní úniková témata, různé provokace, výpady či eskalující výkřiky k jeho případnému pozitivnímu hodnocení přidávají jen velmi málo, opak je spíše pravdou.

Václav Klaus není týmový hráč, byť se jako kapitán dokázal několikrát tzv. znovuzrodit. Většinová společnost jej přestává vnímat jako kapitána svého týmu. Úcta k ústavní instituci ještě neznamená automatický respekt ke konkrétní osobnosti. A navíc – po chilské historce je to už nemožné.