Na kejklování s čísly má ministr financí Kalousek mega alibi. Na druhý pokus si nyní stačil povšimnout další vlny finanční a hospodářské krize, která se zdaleka netýká jen euro zóny. Výsledek – další škrtání a zvyšování daní.

Ale ani to nesníží narůstající deficit. Neměl by už konečně začít hledat i v dalších příjmech a ne jen krátit výdaje? Jistě měl, ale brání mu v tom jeho pevné a dlouholeté ukotvení v partě kluků, co spolu mluví.

Co třeba armádní zakázky přes prostředníka? Anebo anonymní akciovky ve veřejných zakázkách? Za povšimnutí by stálo i hospodaření významných firem s majoritou státu. A co stovky účtů českých daňových subjektů v různých daňových rájích? Anebo prohrané arbitráže, zmanipulované konkursy, účelově řízené čerpání dotací, předražené nákupy a prodeje pod cenou, černé fondy u parlamentních politických stran a mnohé jiné podivnosti?

Z veřejných zdrojů se ročně pumpují desítky miliard, které zákonitě chybí na nutné výdaje. Ani dotaz švýcarské prokuratury, zda česká strana nepostrádá záhadné miliardy, které odtekly v době privatizace MUS, nenašel u naší vlády adresáta. Je něco hodně shnilého ve státě českém. Pokud si neuděláme pořádek doma, pak bychom neměli lacině šermovat různými siláckými apely vůči EU. Je to jen další variace na známé kouřové clony.

Potřebovali bychom nyní zdatné krizové manažery a ne veterány stranického politikaření, kteří jsou navíc pouhými námezdními silami klientelistických sítí. Poztráceli jsme již mnoho iluzí, přesto bychom se neměli nechat deziluzí rozdrtit. Ale je to někdy hodně těžké. Stačí si pouze prolistovat titulky z médií. Posuďte sami:
„Obrana platila v době úspor statisíce mediálnímu poradci ministra Vondry“.
„Úředník ze skandálu s pozemky má luxusní farmu v JAR“.
„S politickou situací je nespokojeno devět Čechů z deseti“.
„Armáda zakázala lety nových letounů CASA kvůli poruše motoru“.

Chcete pokračovat? Tak si prolistujte noviny zítra. A pak pozítří… Co myslíte – je větší vůle po změně anebo převažuje obava ze změny? A pokud změna, pak jaká? Negativismus nestačí. Hněv není program. Pokud si chceme uchovat naději, že dokážeme zastavit současnou devastaci země, pak nezbývá než opustit pohodlí nevědomosti, nezájmu a anonymity, a také překonat různé strachy. Jinak to nepůjde. Změna musí být zcela zásadní – systémová, formální i obsahová a samozřejmě personální. A snadné to nebude. Cena za dosavadní lhostejnost bude hodně vysoká.