V mnoha hospodských debatách, diskusích na internetu a i jinde, často zaznamenáváme různé postesky typu, že to všechno, co se u nás událo za posledních 20 let mohlo a mělo jít lépe.

Zaujal mne v této souvislosti citát z jednoho rozhovoru s bývalým polským disidentem Adamem Michnikem, který je sice z roku 2000, ale jistě stále aktuální, a to nejen pro Poláky:
„My jsme se v Polsku mnohokrát zamýšleli nad tím, proč se u nás úspěšně nevyvinul model takové reformy veřejnoprávní televize, aby měla úroveň jako BBC ve Velké Británii. Po mnoha debatách jsme dospěli k přesvědčení, že je jenom jedna příčina, pro kterou BBC v Polsku není možná. A tou příčinou je, že nám chybějí Britové“.

Obraz dnešní doby je naším společným obrazem. Je tvořen našimi tužbami, nadějemi i sny, splněnými i nesplněnými. Je tvořen našimi zklamáními, naši naivitou, našimi frustracemi. Je tvořen naši vírou i nevírou. Je tvořen naší odvahou, kreativitou, schopností seberealizace, ale i leností, zbabělostí a lhostejností. Tvoří ho lidé slušní a schopní, ale i lidé neslušní a neschopní, a také lidé schopní všeho.

Naše společná nedokonalost není dána jen dědictvím posledních desetiletí. Není jenom odleskem vzdálené minulosti českého národa již od Bílé hory. Je v největší míře produktem posledního období. Každý národ má takové vůdce, jaké si zaslouží. Ostatně sám si je volí.

Zvolí-li si sebevědomé a sobecky orientované populisty a farizeje, pak je to jeho vizitka. Zároveň platí, že do výbavy odpovědného voliče by mělo patřit i umění číst mezi řádky a být imunní vůči mediálním a marketingovým masážím.
Není pravda, že všude je to stejné. Není pravda, že zasloužený a férový úspěch je největším hříchem i ve všech jiných zemích. Není pravda, že všude bezvýhradně platí, že vše, co není omezeno zákonem, je povoleno a tolerováno. Není pravda, že všude je chápána slušnost jako slabost. Chybí nám intenzivnější pocit sounáležitosti. Chybí nám pozitivní vzory. Chybí nám více pokory, mravní integrity, vzájemné úcty i sebeúcty. Nestačí si jenom jednou za čas vyrovnat skóre trikolórou na líčku a skandováním „kdo neskáče, není Čech“ při sledování hokeje.

Je nám vlastní a blízká sebeironie. Prošvejkovat se životem je také způsob přežití, ale není příliš produktivní. Totéž platí i o truchlící sebelítosti. Je snadné mít soucit, když těmi, které vidíme v nesnázích, jsme my sami.
Chceme-li něco skutečně změnit, pak musíme opustit bezpečí naší vlastní nevědomosti a pohodlnosti. Začněme už tím, že se budeme zajímat o to, jak funguje náš stát, kdo a jak jej reprezentuje, jak hospodaří s našimi daněmi, jak se stará o práva svých občanů. Naše problémy musíme začít řešit sami, sebevědomí občané, „klienti“ a „akcionáři“ státu. Nechceme-li prožít zbytek života ve strachu z budoucnosti, pak začněme s proměnou co nejdříve. Jinak se deficity nakumulují do bodu zlomu a pak se nás naše děti budou ptát na naše předchozí postoje, . . .