Důchody - téma číslo jedna
Hity letošních blížících se voleb jsou různé. Všichni zájemci o hlasy voličů se ohánějí zaručenými recepty na boj s korupcí a současnou ekonomickou krizí. Míra pokrytectví, která se skrývá v těchto plcích je nekonečná. V pozadí jiných témat se krčí skutečná časovaná bomba naší nedaleké budoucnosti, a tou je téma důchody.
Všimněte si, že když něco politici vlastně moc řešit nechtějí, tak na ten ožehavý problém ustaví komisi. Už jsme měli komise proti rostoucí byrokracii, protikorupční a NERV a mnohé jiné. Je tomu tak i u důchodové reformy, kde funguje Bezděkova komise, a to již č.2. Málokde najdete tak koncentrovanou směs populismu, demagogie, alibismu a nezodpovědnosti jako tehdy, když političtí náčelníci spustí své návrhy k důchodům. A to bez ohledu na realistické závěry mladého ekonoma Bezděka, mimochodem šéfa penzijního fondu Aegon.
Téma je to nejvážnější z vážných. Zvláště proto, že nyní došlo ke kumulaci všech nepřejícných faktorů – náhlý ekonomický pokles, demografická prognóza a především pasivita několika posledních vlád. Pohled na řešení problémů v sobě skrývá čtyři základní aspekty – demografický, sociální, ekonomický a politický.
Současná ekonomická krize přinesla mimo jiné výrazný propad příjmů do důchodového systému. Připočteme-li k tomu stárnutí populace, pak je zřejmé, že bez zásadní radikální reformy máme zaděláno na velké potíže. Výplata důchodů tvoří značnou část mandatorních výdajů státu. Na 100 občanů v produktivním věku bude letos připadat v Česku 60 dětí a důchodců.
Odpovědnost za řešení situace musí být spravedlivě rozdělena mezi stát a pojištěnce, kteří přispívají na společný solidární důchodový účet a také na své osobní připojištění. To činí ve vyspělých zemích mnohem vyšší část z příjmu než je současných průměrných cca 430 Kč měsíčně v ČR. Přesto hlavní díl odpovědnosti nelze státu upřít. Není to jenom o mezigenerační solidaritě, o kvalitě života velké části spoluobčanů, ale i o garancích nad fungováním systému. I proto je řešení této problematiky opřeno v rozumně fungujících zemích o široký politický konsenzus. Jedině tak lze stabilizovat funkční model. Jedině tak lze do této nejisté doby vnést tolik potřebnou předvídatelnost.
Je nesporným faktem, že jsme si v dobách ekonomického růstu nevytvořili žádné rezervy. Je nepochopitelné, že se přebytky na důchodovém účtu používaly na spotřebu v jiných kapitolách státního rozpočtu. To je v mnoha zemích naprosto nepředstavitelné. A ještě méně pochopitelná je skutečnost, že nebyl zákonem zřízen rezervní důchodový fond. Do něj měly doputovat výnosy z dividend podniků s majoritou státu a z prodejů státních majetků. Právem se dnes plátci daní, ale i zdravotního a sociálního pojištění ptají na to, kam se tyto zdroje poděly. Odpověď je tvrdá – byly projedeny a zcizeny!
Pravidla současného důchodového systému umožňují jen tři velmi nepopulární opatření. A to – zásadně prodloužit věk odchodu do důchodu, snižovat důchody a zvýšit zdanění. Proto je nezbytně nutné radikální a bezodkladná změna současného systému. Ke konci minulého roku byl deficit na důchodovém účtu 30 mld. Kč. A i přes dílčí návrhy tzv. krizového Janotova balíčku bude na konci letošního roku 22,5 mld. Kč. A na něj si stát velmi draze půjčuje. Spirála zadlužování se tak roztáčí dál. Dnes jsme na 6,5 % HDP, a to při nulovém růstu. Pomalu nabíráme tempo k řeckému modelu. To je účet všech vlád za posledních 20 let!
Shrnuto a podtrženo – je třeba:
• daňově zvýhodnit dobrovolný opt-out systém (což je kombinace povinného a dobrovolného sociálního pojištění), a to pro zaměstnance i zaměstnavatele
• garantovat minimální důchod při splnění základních podmínek
• oddělit financování základního důchodového pojištění od státního rozpočtu
• vytvořit rezervní důchodový fond, do něhož budou směřovat výnosy z prodejů majetku státu a dividend společností s majoritou státu
• minimální doba placení sociálního pojištění musí být 35 let, přičemž doba studia se do výměru důchodu nezapočítává
• stát garantuje vklady do povinného sociálního pojištění
• stát kontroluje systém fungování státních i soukromých penzijních fondů (majitelé nesmí nakládat s vklady bez souhlasu pojištěnců)
Je nejvyšší čas toto téma nadřadit jako celospolečenskou prioritu a otevřít širokou veřejnou diskusi, aby někdo zase nerozhodl o nás bez nás. Mějme na paměti, že každý rok přibude dalších cca 35 tisíc důchodců. A nůžky se budou rozevírat dál. Bez odvahy, otevřenosti a osobní odpovědnosti tento problém ani nepopíšeme, natož, abychom ho vyřešili.
Naše rada tedy zní – nevolme zbabělé populisty, demagogy, alibisty a mlžiče. Chce to méně politických plků a více selského rozumu.
Všimněte si, že když něco politici vlastně moc řešit nechtějí, tak na ten ožehavý problém ustaví komisi. Už jsme měli komise proti rostoucí byrokracii, protikorupční a NERV a mnohé jiné. Je tomu tak i u důchodové reformy, kde funguje Bezděkova komise, a to již č.2. Málokde najdete tak koncentrovanou směs populismu, demagogie, alibismu a nezodpovědnosti jako tehdy, když političtí náčelníci spustí své návrhy k důchodům. A to bez ohledu na realistické závěry mladého ekonoma Bezděka, mimochodem šéfa penzijního fondu Aegon.
Téma je to nejvážnější z vážných. Zvláště proto, že nyní došlo ke kumulaci všech nepřejícných faktorů – náhlý ekonomický pokles, demografická prognóza a především pasivita několika posledních vlád. Pohled na řešení problémů v sobě skrývá čtyři základní aspekty – demografický, sociální, ekonomický a politický.
Současná ekonomická krize přinesla mimo jiné výrazný propad příjmů do důchodového systému. Připočteme-li k tomu stárnutí populace, pak je zřejmé, že bez zásadní radikální reformy máme zaděláno na velké potíže. Výplata důchodů tvoří značnou část mandatorních výdajů státu. Na 100 občanů v produktivním věku bude letos připadat v Česku 60 dětí a důchodců.
Odpovědnost za řešení situace musí být spravedlivě rozdělena mezi stát a pojištěnce, kteří přispívají na společný solidární důchodový účet a také na své osobní připojištění. To činí ve vyspělých zemích mnohem vyšší část z příjmu než je současných průměrných cca 430 Kč měsíčně v ČR. Přesto hlavní díl odpovědnosti nelze státu upřít. Není to jenom o mezigenerační solidaritě, o kvalitě života velké části spoluobčanů, ale i o garancích nad fungováním systému. I proto je řešení této problematiky opřeno v rozumně fungujících zemích o široký politický konsenzus. Jedině tak lze stabilizovat funkční model. Jedině tak lze do této nejisté doby vnést tolik potřebnou předvídatelnost.
Je nesporným faktem, že jsme si v dobách ekonomického růstu nevytvořili žádné rezervy. Je nepochopitelné, že se přebytky na důchodovém účtu používaly na spotřebu v jiných kapitolách státního rozpočtu. To je v mnoha zemích naprosto nepředstavitelné. A ještě méně pochopitelná je skutečnost, že nebyl zákonem zřízen rezervní důchodový fond. Do něj měly doputovat výnosy z dividend podniků s majoritou státu a z prodejů státních majetků. Právem se dnes plátci daní, ale i zdravotního a sociálního pojištění ptají na to, kam se tyto zdroje poděly. Odpověď je tvrdá – byly projedeny a zcizeny!
Pravidla současného důchodového systému umožňují jen tři velmi nepopulární opatření. A to – zásadně prodloužit věk odchodu do důchodu, snižovat důchody a zvýšit zdanění. Proto je nezbytně nutné radikální a bezodkladná změna současného systému. Ke konci minulého roku byl deficit na důchodovém účtu 30 mld. Kč. A i přes dílčí návrhy tzv. krizového Janotova balíčku bude na konci letošního roku 22,5 mld. Kč. A na něj si stát velmi draze půjčuje. Spirála zadlužování se tak roztáčí dál. Dnes jsme na 6,5 % HDP, a to při nulovém růstu. Pomalu nabíráme tempo k řeckému modelu. To je účet všech vlád za posledních 20 let!
Shrnuto a podtrženo – je třeba:
• daňově zvýhodnit dobrovolný opt-out systém (což je kombinace povinného a dobrovolného sociálního pojištění), a to pro zaměstnance i zaměstnavatele
• garantovat minimální důchod při splnění základních podmínek
• oddělit financování základního důchodového pojištění od státního rozpočtu
• vytvořit rezervní důchodový fond, do něhož budou směřovat výnosy z prodejů majetku státu a dividend společností s majoritou státu
• minimální doba placení sociálního pojištění musí být 35 let, přičemž doba studia se do výměru důchodu nezapočítává
• stát garantuje vklady do povinného sociálního pojištění
• stát kontroluje systém fungování státních i soukromých penzijních fondů (majitelé nesmí nakládat s vklady bez souhlasu pojištěnců)
Je nejvyšší čas toto téma nadřadit jako celospolečenskou prioritu a otevřít širokou veřejnou diskusi, aby někdo zase nerozhodl o nás bez nás. Mějme na paměti, že každý rok přibude dalších cca 35 tisíc důchodců. A nůžky se budou rozevírat dál. Bez odvahy, otevřenosti a osobní odpovědnosti tento problém ani nepopíšeme, natož, abychom ho vyřešili.
Naše rada tedy zní – nevolme zbabělé populisty, demagogy, alibisty a mlžiče. Chce to méně politických plků a více selského rozumu.