Sobotní polská tragédie se slovy těžko popisuje. Ukázala, jak křehká je hranice mezi životem a smrtí. A nejen to. Nabízí se úvahy o dějinném prokletí, o osudovosti národa. Ale o to přeci nejde, neboť se to vlastně vůbec pojmenovat nedá.

Prožil jsem více než polovinu života několik kilometrů od polských hranic. Vyrůstal jsem také při sledování polské televize. Důvěrně jsem poznal nejen jazyk souseda, ale i jeho mentalitu, historii, kulturu. Ještě před vyhlášením výjimečného stavu v r. 1980 jsem do Polska často jezdil. Hlavně do Katowic, Krakowa, Bielsko-Białe, ale i do Warszawy. Obdivoval jsem Marka Grechutu a jeho Anawu, zažil jsem i koncerty Czeslawa Niemena, skupiny Brekaut, ale i Budky Suflery, SBB a mnoha dalších skvělých kapel. Jezdili jsme i na úžasný polský jazz – Namysłowského, Urbaniaka, Staňka, … V r. 1974 jsme fandili famóznímu polskému fotbalovému týmu (Lato, Gadocha, Tomaszewski,.. ). Hltali jsme polský biják – Zanussiho, Wajdu, Kieślowského, Agnieszku Hollandovou, Zbygniewa Czybulského. Daniel Olbrychski a později Jerzy Stuhr byli i našimi hrdiny.

Poláci se nikdy zcela nesehnuli. Vždy jsem tam cítil závan svobody a vzdoru. Možná to bylo i tím, že na rozdíl od nás u nich nedošlo k totálnímu znárodnění úplně všeho. A tak jste se mohli v 70-tých letech setkat v Polsku s privátními automechaniky či soukromými zemědělci. I to byl rozdíl. Těch rozdílů bylo a je samozřejmě více.

Polsko je katolická země. Naprostá většina národa je silně věřící a na svou víru jsou hrdí. Stejně tak na svůj národ. Vlastenectví není pro Poláky prázdným symbolem. Je to dáno historií. Ten, kdo např. zažil pouť v Czestochowe, ví o tom své. Poláci mají svou paměť národa, která je zdrojem jejich identity. Z bolesti a utrpení se rodila jejich víra v sebe sama. Cítí to tak i jejich početná emigrace po celém světě. Polsko bylo vždy uprostřed vlivů velkého Německa a velkého Ruska. Zvláště vůči Rusku se vymezují celou svou existencí. I to podtrhuje osudovost sobotního neštěstí.

Nikdo kromě Slováků nám není blíže než Poláci. Není to jenom blízkostí našich jazyků, společnou hranicí a často i společnou historií, ale i bezpočtem silných osobních vazeb. Ne vždy byli naše vzájemné vztahy idylické. Vzpomeňme jenom na r. 1938 či r. 1968. O to silnější sympatie jsem pak cítil k polské Solidaritě, která společně s Janem Pavlem II. zásadním způsobem přispěla k pádu železné opony.

Myslím teď na všechny polské přátelé. Rozměr letecké katastrofy je nepředstavitelný. Dává i jiné dimenze všem hloupým žabomyším politickým a jiným sporům. Přeji si, ať je dnešní smutek pro Poláky novou výzvou k obrodě země. Přeji si, ať je to semkne a posílí.

Totéž bych přál i nám. Komplikovaný, rychlý a často velmi povrchní svět by potřeboval nový duchovní rozměr. Zvláště ten náš stále ještě posttotalitní.

Zastavme se v tiché vzpomínce a nové naději.
Moji milí Poláci, přeji Vám hodně síly. Právě poslouchám Grechutovu píseň „Świecie nasz“, kterou později do češtiny převedl dokonalým způsobem Ladislav Kantor. Tam najdete úplně všechno.

Světe náš, dej nám sílu.