Naše tištěná i elektronická média zaplavily dnes komentáře reagující na rozhodnutí prezidenta Miloše Zemana nejmenovat Martina C. Putnu profesorem.

Podle § 74 našeho vysokoškolského zákona (č. 111/1998 Sb.) se „v řízení ke jmenování profesorem prokazuje pedagogická a vědecká nebo umělecká kvalifikace uchazeče, který je význačnou a uznávanou vědeckou nebo uměleckou osobností ve svém oboru.“

Tímto náročným procesem Martin C. Putna prošel, tj. prokázal svou vysokou vědeckou kvalifikaci, a Vědecká rada Univerzity Karlovy, v níž zasedá například Stanislav Komárek, Lubomír Mlčoch, Mireia Ryšková, Miroslav Petříček, Lenka Rovná nebo Miroslav Werner a Ivan Wilhelm, se v tajném hlasování usnesla na návrhu, aby byl jmenován profesorem.

Vědecká rada Univerzity Karlovy, což je stále ještě jedna z mála našich veřejných institucí, která má dobré renomé v Evropě a ve světě, je ze zákona odborným garantem procesu ke jmenování profesorem, vždyť titul profesor je vědecko-pedagogickou hodností, nikoliv nějakou „politickou“ odměnou.

Návrh na jmenování Martina C. Putny profesorem předala Univerzita Karlova ke schválení ministru školství Petru Fialovi, jenž tak dle zákona učinil.

Prezident republiky jistě není jen příslovečným kladečem věnců či robotem na podepisování zákonů, je totiž především hlavou státu a tudíž i garantem ústavního pořádku. V této rovině je tak i symbolickým završitelem procesu tak výsostně odborného jako je právě jmenování profesorem.

Klíčový § 73 zmíněného zákona hovoří lakonicky: „Profesora pro určitý obor jmenuje prezident republiky na návrh vědecké rady vysoké školy podaný prostřednictvím ministra.“ Prezident tu není od toho, aby podle svých osobních preferencí takový návrh přijal či odmítl, měl by jej svým podpisem stvrdit a symbolicky tak reprezentovat stát, který na základě jasného zákonného a transparentního procesu uděluje a garantuje vědecko-pedagogické hodnosti na zdejších veřejných vysokých školách.

Jistě bychom mohli debatovat o tom, jestli není formální jmenování univerzitních profesorů přežitkem, který se do našeho republikánského právního řádu dostal z časů někdejší rakousko-uherské monarchie.

To nic ovšem nemění na tom, že prezidentův postup je skutečně skandální, urážlivý vůči akademické veřejnosti i českému právnímu pořádku. Již tak křehké právní vědomí naší společnosti je v krátké době opět bezohledně destruováno stále ještě novopečeným prezidentem a jeho poněkud neprofesionální a zbrklou suitou.

Ctihodná Univerzita Karlova nemá zapotřebí dožadovat se od prezidenta republiky nějakého vysvětlení, jehož by se jí jistě dostalo patřičným dehonestujícím mediálním šlehem. Ani Martin C. Putna není tím pravým aktérem, který by měl komunikovat s Pražským hradem.

Řešení? Je vlastně nabíledni! Naše mladá a stále tak trochu invalidní demokracie se může kultivovat jen důsledným dodržováním práva a jeho procesně korektní interpretací. Prezident Miloš Zeman dal svým činem – aniž si to možná uvědomuje – najevo, že pochybuje o odborné a mravní integritě Vědecké rady Univerzity Karlovy. Prof. Václav Hampl, rektor Univerzity Karlovy a předseda její Vědecké rady, byl měl proto podat stížnost k Ústavnímu soudu. Jedině ten nám může definitivně (!) vysvětlit, jaká je vlastně role prezidenta republiky při jmenování profesorem.

Napíše pan rektor do Brna? Bude teď pan prezident jezdit častěji do moravské metropole, sídla Ústavního soudu? Pro zdraví naší demokracie by to bylo více než záhodné. „Kausa Putna“ se totiž netýká jen literárního historika Martina C. Putny, prezidenta Zemana či rektora Hampla, nýbrž celé naší společnosti. Prezident, který nerespektuje zákony své země a pravidla slušného chování, je nevyzpytatelným desperátem, neřízenou střelou pro své okolí i sám pro sebe.

Zkrátka: Ať žije Brno! Prezident Zeman před Ústavní soud!