Zdá se, že Češi jakožto politický národ opět stojí před geopolitickým západo-východním dilematem. Tento svůj „seriál“ zveřejňuji u příležitosti 70. výročí komunistického puče z února 1948, kterým moderní český stát deklaroval svůj „rozvod“ se Západem, tj. civilizačním okruhem, jehož jsme tisíc let součástí i aktérem.

O geopolitické dichotomii Západ/Východ, jíž se právě v době druhé světové války dostávalo zcela nových obrysů, přemýšleli samozřejmě i Češi v exilu, zejména v tom britském a americkém. Evangelický teolog a filosof Josef L. Hromádka ve své americké stati „Evropa a Amerika pod křížem“ (1942) vyslovuje kritickou „chválu Evropy“, která se po staletí napájela z učení Kristova evangelia: „Golgotský kříž se tyčil nad evropskými zeměmi jako krvavý vykřičník, jako soud nad naším hříchem, ale i jako ruka Božího milosrdenství“. Se samozřejmostí proto hovoří též o společném euroamerickém (západním) údělu: „Amerika a Evropa tvoří jednotu, dýchají jedním dechem, žijí jednou vznešenou tradicí, jsou poslány k budování jednoho slavného chrámu. Utrpení bude dlouhé, ale modleme se, aby to bylo utrpení očistné!“

Také Hromádkova kniha „Mezi Východem a Západem“ (1946) je souborem textů publikovaných v exilu ještě v roce 1944, pouze shrnující úvod byl sepsán v poválečných měsících roku 1945. Reflektuje integrační snahy v západní Evropě, vyslovuje obavy nad budoucností Německa a zároveň konstatuje změnu evropské a světové politiky vstupem Sovětského svazu do středoevropského prostoru. Podle Hromádky se rýsuje vznik jakýchsi „tří světů“, totiž evropského Západu pod vedením Velké Británie, amerického a sovětsko-ruského, přičemž právě Československo se tím prý ocitá „na čáře nejtěžších konfliktů a nejosudovějšího nebezpečí“. Zřetelně ovšem hovoří o „sovětské hádance“ a v českém kontextu tehdy velmi odvážně připomíná i někdejší německo-sovětské spojenectví. Pléduje pro západo-východní syntézu na křesťanském základě, a to i přesto, že jasně vidí nepřehlédnutelné rozdíly v duchovních, kulturních a politických tradicích evropského Západu a Východu. V opačném případě varuje před další evropskou katastrofou. Ostatně, ruskou komunistickou revoluci považuje za pokus o „pozápadnění“ Ruska, takže Západ vlastně v Rusku zvítězil. Poválečná střední Evropa však nesmí chvatně převzít „východoevropský systém“, nemůže se izolovat od západní demokratické tradice.

Nad českým západnictvím a jeho reflexí právě na Západě se v britském exilu zamýšlel i sociálnědemokratický novinář Gustav Winter – jeho exilové přednášky na toto téma vyšly posmrtně v Londýně pod názvem „Očima Západu“ (1944). V USA a později ve Velké Británii se k české „evropské otázce“ pregnantně vyjadřoval i evangelický historik Otakar Odložilík. V textu „Starý a nový svět“ (1943) dovozuje, že „Evropa zhřešila. Evropa se provinila na sobě a na celém lidstvu tím, že včas nevyčistila vředy na svém těle, jejichž jména jsou Mussolini a Hitler, fašismus a nacismus.“ A i když „Nový svět“, tj. Amerika, je dnes na postupu, „Starý svět“, tj. Evropa, rozhodně „není mrtvý a v dnešní děsné výhni se přetváří k novému životu“. Svým pojednáním „Kdo povede Evropu?“ (1944) pak klade lakonickou otázku po novém poválečném ustrojení evropského kontinentu, a to v diskusi se slavným „Lettre aux Anglais“ (1942) z pera francouzského katolického spisovatele Georgese Bernanose.

Odložilík stále věří v obrodu Evropy, duchovní hodnoty evropské civilizace ještě nebyly zcela promrhány: „Evropa, roztrhaná politicky na cáry, vyhladovělá a ožebračená, nechce složiti královské žezlo a odevzdati vládu v duchovním světě mladým národům. Nikdo se nechce uzavírati spolupráci, výměně, vzájemnému působení, avšak to všecko je daleko od kapitulace.“ V Evropě se aktuálně ukazují „dvě mocná křídla“, totiž Velká Británie a Sovětský svaz, a Odložilík ponechává bez odpovědi palčivou otázku, „co bude znamenati návrat Sovětského svazu do Evropy“.

Programatické vyznění měla kniha předního představitele londýnské exilové vlády Huberta Ripky nazvaná „S Východem a Západem“ (1944). Ripka, klíčová osobnost českých národních socialistů s formativním významem pro československou zahraniční politiku, explicitně hraje na prosovětskou notu, když připomíná údajně tradiční české rusofilství, stejně jako Masarykovo a Benešovo odmítání zahraniční intervence do ruských revolučních poměrů. Potřebou našeho národa „ve středu Evropy“ podle Ripky je, aby se mohl opírat o Západ i Východ. Jedině „součinností“ Západu a Východu je totiž možné porazit Německo a jeho spojence, jedině tak lze i v blížících se poválečných časech čelit obnově německého imperialismu a pangermanismu; vyvěšování „bolševického bubáka“ nebo strašení „nebezpečenstvím jednou sovětského, jednou panslávského imperialismu“ hodnotí jako pochybnou taktiku německého demokratického i socialistického exilu. Naopak v zájmu Evropy a světa volá v benešovském duchu po obnově velmocenského postavení Francie – bez ní není možné řešení poválečného postavení Německa, ani zachování západo-východní geopolitické koexistence.

Ve svém textu Ripka vystupuje též jako mluvčí celé střední Evropy, pro niž je podle něj jasným ohrožením právě německý, a nikoliv sovětský imperialismus, aktuální zkušenost Polska či Pobaltí je zcela pominuta. Jakýkoliv pokus o středoevropskou spolupráci, respektive vytváření „exkluzivní skupiny z tamních menších národů“, považuje navíc za akt škodlivý a protisovětský, byl by to prý vlastně cordon sanitaire proti Sovětskému svazu. Ripka tak znovu a z jasně sovětských pozic kritizuje někdejší projekt československo-polské, případně středoevropské konfederace, jenž byl londýnskou exilovou vládou zastaven na „přání“ sovětských spojenců. A to vše s jakoby samozřejmým konstatováním, že budoucnost střední (a jihovýchodní) Evropy tkví jedině v celoevropském řešení zahrnujícím vždy i Rusko. Zároveň je to nepřiznaná polemika s československým politikem Milanem Hodžou, Benešovým oponentem, který již roku 1942 publikoval v USA svou pozoruhodnou a tehdy zcela vytěsněnou knihu „Federation in Central Europe“.

Heslem dne je tak podle Ripky „rovnováha sil“. Jeho premisa, že evropská role Československa spočívá ve „spojenectví se sousední velmocí sovětskou“, není vůbec nevinná, neboť je vlastně deklarací o společné československo-sovětské hranici, a tudíž i podporou Sovětského svazu v územním sporu s Polskem. Sovětský režim prý vymýtil ruský imperialismus a nastolil spravedlivé vztahy sovětského státu vůči jiným národům, Sověti prý spojeneckou smlouvou s Československem z roku 1943 dali jasně najevo, „co pro Evropu znamená svobodné Československo, zaujímající klíčové postavení ve středu Evropy, a že si přejí, aby tento nezávislý stát byl silný uvnitř i navenek“. Cílem československé zahraniční politiky je pak právě „zajištění trvalé součinnosti mezi Západem a Východem“. Tuto Ripkovu v zásadě prosovětskou rétoriku si je třeba připomínat při hodnocení jeho role v tzv. třetí republice a během krize v únoru 1948, neboť to byl právě Hubert Ripka a vlastně i všechny poválečné československé vlády, kdo aktivně podporoval bezvýhradnou orientaci republiky na sovětsko-ruskou velmoc a tím i následné geopolitické „vylomení“ Československa ze společenství západních národů a států. „Vítězný únor“ nebyl jen dílem KSČ jakožto hlásné trouby sovětských imperiálních zájmů, ale též výrazné části „národně-frontovních“ politických elit.

Hlavním mluvčím těchto prosovětských trendů v československé zahraniční politice byl prezident Edvard Beneš, přičemž artikulovány byly souhrnně již v jeho exilové knize „Úvahy o slovanství“ (1944), jež se dočkala ještě několika dalších vydání. Osud celé Evropy podle Beneše závisí na dohodě tří „slovanských“ států, totiž Sovětského svazu, Polska a Československa, stejně jako na sblížení jihoslovansko-bulharském. V Evropě by tak existovaly „tři veliké útvary slovanské vzájemně se podporující: Sovětský svaz, blok Slovanů západních a blok Slovanů jižních“, jež by byly hrází proti pangermanismu. Svými úvahami se Beneš snaží evokovat návaznost na Masarykovo „slovanské“ politické myšlení, jehož se cítí být exkluzivním dědicem a interpretem. Rétoricky odmítá „slavjanofilství, panslavismus a panrusismus, dřívější polské nebo ruské mesiánství a konečně i předválečný neoslavismus“ i tzv. komunistický mesianismus.

Ono „slovanské společenství“, jak tomu Beneš vznešeně říká, musí stát na jiných základech, zcela by měla být vyloučena komponenta náboženská. Konstruováno by nemělo být ani jakési slovanské impérium, ani slovanská federace, i když by snad mohl později vzniknout nějaký slovanský Commonwealth, či dokonce „velmi volná“ konfederace. Ta by však nesměla být překážkou k budoucím Spojeným státům evropským či „evropské federální unii“. Vznikající „nové slovanství“, jak Beneš věří, nebude výslednicí nějakého sovětsko-ruského protektorátu nad ostatními Slovany, byť jsou Rusové svou početností předurčeni k nejsilnější pozici. Češi (a Slováci) jsou „… ze všech Slovanů nejohroženější a nejexponovanější. Každý útok na Slovany začne vždycky útokem proti Praze – to je náš osud a naše největší slabost a největší čest zároveň. A tento fakt sám nás nutí k tomu, abychom se především nikdy neodpoutávali od Východu.“ Zároveň se ale „nemůžeme pro svou geografickou pozici a pro půl druhého tisíce let svého kulturního vývoje odpoutat ani od Západu“. (pokračování příště)

Zde publikovaný seriál vychází z mojí studie:
Petr Hlaváček, Český „rozvod“ se Západem 1945–1948. In: Petr Hlaváček – Michal Stehlík (ed.), Rozdělený svět? Evropa a Češi mezi svobodou a totalitou, Praha (Radioservis) 2016, s. 50–79.

Předchozí díl seriálu zde.