Tento blog o smyslu dobrodružsných expedic jsem napsal ještě pár dní předtím než začala "povedená taškařice" se zátahem na vládě. A v kontextu nových zjištění tento text vlastně získal velmi zajímavý kontext. Vždycky jsem si říkal, co vede člověka k tomu, aby se pustil do politického prostředí, kde - alespoň podle mého pocitu - platí permanentní válka všech se všemi.

„Závidím dávným objevitelům, lidem, jako byli Ernest Shackelton, Fridtjof Nansen a ostatním, kteří vyráželi na své výpravy do světa, o kterém ještě nikdo nevěděl, jak vypadá. Svět byl větší, nebezpečí divočejší. Nebylo GPS, neexistovaly mobily. Člověk věděl, že za celý svůj život uskuteční jen několik výprav. Každá expedice byla tak drahá, tak složitá na zorganizování, a také z hlediska logistického trvala tolik let, že prostě lidský život byl na velké cestování krátký.“ To mi při jednom natáčení řekl Reinhold Messner. Vždycky si na tato slova vzpomenu, když míjím například na letišti v Amsterdamu okénko, kde se dají koupit letenky i celé zájezdy na poslední chvíli. V praxi to vypadá tak, že přijdou mladí lidé s batohem a s pasem, podívají se na nabídku a vybírají si: poletíme na Maledivy? Za čtyřista euro to celkem jde. Anebo na Martinik? Na Kubu, do Dominikánské republiky? Nene, podívej, o kolik se zlevnily letenky do Peru! Proč ne, ale za jak dlouho to odlétá…až za šest hodin? Nechce se mi tak dlouho čekat, pojď pojedeme někam, co poletí dřív! Vyposlechl jsem si několikrát podobný dialog, když jsem stál za skupinkou těch, co si vybírali destinaci. Mapa světa nehraje roli, vždyť je to nakonec jedno...!



„Garantuji vám, že když byste měli tu možnost a podívali se zhruba dvě stě let dozadu, zjistili byste, že skoro všichni lidé prožili celý svůj život v okruhu třiceti, padesáti kilometrů. Nebo ještě přesněji, lidé děkovali bohu, pokud nemuseli svůj život prožít jinde a jinak. Naši praprapradědečkové a prapraprababičky byli vázaní k půdě, která jim nejčastěji dávala živobytí, a ženili a vdávali se s lidmi, se kterými mohli přijít do styku, tedy v okruhu několika málo vesnic. A ujišťuji vás, že na cesty se tehdy člověk vydával jen a pouze v případě, že doopravdy musel. Každé cestování tehdy představovalo velká rizika a námahu. To nebylo jako dnes, kdy jsou vybudované silnice se značkami, s kilometrovníky a ukazateli, značené turistické cesty…!“ Toto mi zase při jiné debatě vyprávěl historik Daniel Váňa.

Vždycky, když sám vyrážím na větší cestu, jako třeba letos do Venezuely anebo na Sibiř, přemýšlím nad tím, co mě na cestu láká a co mě naopak táhne zůstat doma. Vždycky znovu a znovu přemýšlím nad tím, jak odpovědět, když se mě přátelé ptají, proč to dělám. Myslím, že mnozí z Vás, co jste tento text dočetli až sem, cesrtujete také - co na stejnou otázku odpovídáte?

Dostal jsem nabídku režírovat pro Českou televizi pořad z cyklu Rub a líc, s názvem Rub a líc dobrodružných výprav. Získal jsem tedy možnost zamyslet se nad problematikou ve společnosti odborníků. Co nás v dnešní době poměrně vysokého komfortu a bezpečí (prosím to hodnotím ve srovnání s historií, ne ve srovnání s našimi sny a představami) fascinuje na dobrodružství? A proč jej chceme podstupovat? Filosof Stanislav Komárek mi připomenul, že „většinou ale chceme takové to dobrodružství bez namáčení, chceme si sáhnout na nějaké relativní riziko, které v nejlepším případě bez větších problémů zvládneme a potom rychle vyrazíme zpět do pohodlí a jistoty našich běžných, komformních životů v Evropě.“ To určitě v naprosté většině případů platí, asi nikdo z dnešních dobrodruhů není rád, pokud dojde velké újmy. Myslím, že Radek Jaroš by byl mnohem raději, kdyby mu na Annapurně neomrzly prsty u nohou a nemuseli mu je lékaři amputovat. Dobrodruh akceptuje a asi má i rád určitou míru rizika, ale masochistou není nikdo.

Jsou cestovatelé blázni? Dobrá, vyrazili jsme do Bohnic. Přijal nás ředitel této slavné psychiatrické nemocnice, Martin Hollý. Kromě spousty jiných věcí zaznělo téma akceptace běžného a neobvyklého rizika. Skoro nikdo se nepodiví nad tím, že cestuje autem, letadlem, na kole – a statistiky o úmrtích nás neděsí. Mnohdy to jsou čísla srovnatelná se ztrátami na bojištích, ale tím, že to jsou rizika každodenní, ani se nad nimi nepozastavujeme. Důležité také je, že to jsou rizika docela skrytá, naše ohrožení není přímo vidět a cítit, jako třeba na prudkém svahu vysoké skály, v mrazu v polárních oblastech, v padesátimetrové hloubce uprostřed oceánu. Okamžitě mi naskočilo další z vysvětlení, které říkávám, když se mě někdo ptá po smyslu dobrodružných cest: Jsem v přímém sepjetí se svým životem. Vím, že když něco teď neudělám správně, velice rychle budu mít velký problém. Když se na skále špatně navážu, za chvíli spadnu. Když si nesprávně sestavím techniku na ponor, zanedlouho se utopím a pokud se špatně obléknu na polární pochod, ještě dnes večer anebo ráno budu zmrzlý. Naproti tomu doma, pokud se klidně vykašlu na veškerou práci, kterou mám udělat, asi naštvu spoustu lidí, ale asi mě do večera nezabijí. A to, že mi nikdo nedá žádný plat, zjistím až za několik dní, či týdnů. Doma, na rozdíl od cest, je velice těžké uvědomit si přímý vliv mé činnosti na kvalitu mého života. Doktor Hollý se pobaveně usmál a navázal: „Víte, jak se evoluční psychiatrie dívá na problematiku schizofrenie? Existuje teorie, že schizofrenici byli potřeba pro to, aby čas od času někdo přesvědčil své okolí, alespoň část kmene, že je důvod jít jinam, přesídlit třeba jen za vedlejší kopec. Nebýt někoho, kdo by tuto "bláznivou" myšlenku umanutě neprosadil, celý vývoj lidstva by byl možná mnohem pomalejší!“



Bavil jsem se s Lenkou Klicperovou, která jezdí natáčet do válečných a nebezpečných oblastí – byla v Kongu, Nigeru, Afghánistánu, Iráku a cojávím, kde všude ještě – a vyprávěla mi, jak jí zkušenost z těchto situací umožňuje uvědomovat si, jak je tady doma - v ČR - šťastná a v pohodě. Vašek Pištora mi vyprávěl o tom, jak jej v Africe uštknula do obličeje zmije útočná. Několik dní se potácel mezi životem a smrtí a nikdo mu moc nadějí na budoucnost nedával. Vašek mi popisoval, jak si jednoho dne řekl, že je příliš mnoho věcí, které by ještě v životě chtěl udělat, a které by hlavně chtěl udělat JINAK, než jak dosud fungoval a žil. Jeho silná vůle a trénované tělo (a kdoví, asi i štěstěna, anebo Bůh..?) ho nakonec dovedly k přežití. Znal jsem Vaška před jeho úrazem i po něm. A vím, jak moc se změnil. Jak jej tato iniciace smrtí dovedla k tomu, aby naplno vnímal každý den, každý okamžik svého života. Podobně mluví i ostatní z mých přátel, kterých jsem se ptal – Steve Lichtag, Mirek Náplava, Honza Tutoky, Dan Přibáň, Pepa Formánek, Vašek Šilha, Vašek Sůra – myslím, že se na tom asi shodnou všichni, co se na nějakou dramatičtější cestu kdy vydali.



Václav Cílek, geolog, klimatolog a esejista má sám dostatečně nacestováno po celé Zeměkouli a má na těle i nějaké jizvy po noži, když byl přepaden. Při natáčení nám do kamery pověděl, že dobrodruzi jsou pro každou lidskou společnost (podle něj) nutní. „Jsou solí společnosti. Nejsou sami touto solí, ale jsou pro každé lidské společenství velmi důležití!“ Jak rád jsem tento názor slyšel!

Potěšilo mě to a o to víc jsme se pak chechtal, když mi Dan Přibáň, dnes už proslulý cestovatel se žlutými trabanty skoro po celé Zemi, vyprávěl o tom, že jeho cesty vlastně k ničemu nejsou. „Nejde tady o žádné objevování, nehledáme cojávím, blbouna nejapného ani nepřepisujeme mapy. Ale to hlavní, o co tu jde, je, že lidem připomínáme, jak je důležité dělat věci pro radost! Přenastavit si priority, pochopit, že nikdo z nás neví, kdy umře, to se může stát zítra anebo dneska během dne a pak už nebude čas na to, uskutečnit něco, o čem jsem zatím pořád jenom snil. Víš co řekl Charles Bukowski? Svět patří tem, kteří se neposerou!“



Mluvil mi z duše, trabantí fitipaldi, a mě vytanula na mysli odpověď, kterou jsme říkali jako jeden muž, když se nás lidi v Grónsku na letišti ptali, proč jsme vlastně šlapali z východu na západ po tom obrovském ledovci. „Těm, kteří nevědí, proč to má smysl, těm je to zbytečné vysvětlovat…a těm, kteří nám rozumí, kteří vidí krásu takové expedice, tak…. těm…..je zbytečně cokoli vysvětlovat…

(napsáno pro magazín Žlutý)