Je to rok a půl, co jsem po třiceti dnech střihu měl hotový základní sestřih filmu Století Miroslava Zikmunda. Byla to verze, kterou nikdy nikdo neměl vidět. 28.12. večer odvysílá Prima tu druhou verzi...

Všechno bylo správně. Zapracovali jsme se střihačem Petrem Svobodou snad všechny připomínky všech lidí, co jsme je do střižny pozvali na radu. Splňovalo to skoro všechna kritéria, která se na "současný český moderní dokumentární film" kladou - alespoň mi to tak připadalo. Kinodistributor, ztělesněný několika dámami, které se jménem společnosti Bioscop přišly podívat na tzv. offline střih, souhlasily, ať to pustíme do světa. Termín premiéry byl stanoven na 22.dubna 2014. Vyšla první celostránková inzerce v National Geographic. Všechno tedy bylo správně. Jen mistr zvuku Michal Deliopulos jediný nahlas říkal, že se mu to moc nelíbí. S Delim jsme toho už udělali hodně a vím, že mu na výsledku vždycky záleží. že nekecá. Ale všichni ostatní říkali, že je to fajn.

Nebylo. Nebavilo mě to. Nebyl to můj film. Byl to film všech těch "připomínkovačů", schvalovačů a učitelů. Nebyl to ale můj film. Nešlo z něj to, co si pod značkou H+Z za těch dvacet let přátelství vybavím. Nebylo tam, jak Miroslava Zikmunda znám jako chlapa z masa a kostí. Nebylo tam vlastně to podstatné, proč jsem ten film začal točit.

Nikomu jsem nic neřekl a vzal rodinu na týden na hory. Myslel jsem si, jak jsem v pohodě, jak se věnuji rodině a nechávám hlavu, aby se v klidu sama rozhodla. Ale ve skutečnosti jsem musel být nesneitelný, nervózní a podrážděný. Konečně pátý den jsem zvedl telefon a zavolal do Zlína na Nivy: "Zikmund prosím." "Buďte zdráv, Mirku, tady Petr Horký, mám problém." "Copak se děje?" Vadilo by vám moc, kdybychom posunuli premiéru?" "Kvůli čemu, už je přece všechno hotové?" "Nemám z toho filmu radost a ještě bych na něm rád popracoval. Některé věci bych chtěl předělat." Miroslavu Zikmundovi tehdy bylo pětadevadesát let a dovedl jsem celkem jasně pochopit, že hlavní protagonista filmu nemusí mít na nějaké posouvání náladu. "Poslyšte Petře...jestli to tak cítíte, pak se není o čem bavit. Když jsme před lety dokončovali s Jirkou knížku Za lovci lebek, byl už jasně stanovený termín odevzdání rukopisu do tisku. A já měl dopsat poslední kapitolu. Ale pořád jsem s ní nebyl spokojený, pořád jsem nebyl schopen najít přesně ten text, který by popsal, co jsem chtěl, co jsem cítil. Posunul jsem termín odevzdání, dokud jsem nebyl o výsledku naprosto přesvědčen. A i když se na mne tehdy zlobilo hodně lidí, jsem celý život rád, že jsem to udělal. A celý život by mne mrzelo, kdybych to byl býval nechal polovičaté, ale v dohodnutém čase. Takže dělejte, co cítíte".

To jsem potřeboval slyšet. Hned po návratu z hor jsem se sešel s dámami z Bioscopu a budiž jim ke cti psáno, že si nechaly vysvětlit mé důvody. To, že z filmu "nemám radost", že si "připadám, jako by to nebyl můj film" jim stačilo. Výkonná producentka Kristýna Drozdová nehla brvou a začala shánět a domlouvat nové termíny skoro na všechno. Radůza mi do telefonu jen řekla "Jo!" a začala skládat další verze písní. Budiž blahořečena vysoká míra ženské empatie. Další termín možné premiéry se našel až na září. "To mám spoustu času, říkal jsem si" a vyrazil na polární výpravu.
Polární cesty jsou můj meprobamat a kokain dohromady. Je móda, že někteří lidi "kolem filmu" "jedou v depresích" anebo si občas "dají lajnu". Občas pijí pod obraz, aby ze sebe "dostali ty stresy". Já mám polár. S Vaškem Sůrou jsem se domlouvali už dřív, že pojedeme na Špicberky, původně jsem si to maloval tak, že dokončím film a než se spustí kolotoč kolem premiéry, vyrazím si vyčistit hlavu. No nic, byla to moje volba, že všechno bylo jinak. Film, reklamní kampaň, rozhovory - všechno šlo k ledu. Do slova a do písmene.

V polárním kraji se člověku začne všechno v hlavě rovnat. Obvykle od třetího dne se pro mne celé polární putování promění v jakousi dlouhou meditaci a je jedno, jestli šlapu na severní pól, přes celé Grónsko, pár dnů v Krkonoších anebo na kopec na Špicberkách. Hlava si odpočala, za pár dní jsem o nějakém filmu ani nevěděl a až snad po deseti dnech se mi v hlavě pomalu začaly přehrávat scény tak, jak jsem je cítil a bůhví proč, jsem je tak nepostříhal. Věřil jsem, že se vydávám na správnou cestu.

Po návratu domů jsem se na Barrandově domluvil s Tomášem Srovnalem ze Cinepostu, kde jsme plánovali posptrodukční práce a na celý den jsem si zamluvil kinoprojekci. Od rána do večera jsem se díval na naši výběrku z hrubého natočeného materiálu. Tomáš tam většinu času byl se mnou. Když jsme se večer oba pěkně utahaní a "ukoukaní" loučili, hleděl na mne zkoumavým pohledem a ve dveřích řekl "mno, člověče, drž se". Ale já už neměl strach. V hlavě se mi promítaly další a další scény tak, jak jsem je vlastně od začátku chtěl mít.

Zavolal jsem Petrovi Svobodovi, střihačovi a sešli jsme se u mne na hausbotu. Oba jsme zrušili všechno, co jsme měli domluvené a doslova jsme se na pár dní odstěhovali k Vltavě. Myslel jsem, že do týdne máme všechny úpravy hotové. Velký omyl.

Stříhali jsme opět plných 30 dní. Dá se říci, že jsme udělali docela nový film. Porušil jsem spoustu pravidel, která se mají v dokumentu dodržet. Vystupuji v obraze - a přitom přece hlavní hvězda má být jakoby bez zásahů zvenčí, má tam být jen hrdina. Zařadil jsem do sestřihu i záběry, kdy je vidět "do kuchyně", několikrát se v obraze objeví členové filmového štábu - to je přece hrubá chyba! Chtěl jsem je tam. Zařadil jsem do filmu několik písní, kde nechávám Radůzu zpívat. Cože? Písničky i s textem, navíc v češtině v dokumentárním filmu?! Na několika místech jsem použili klasické vyprávěcí postupy z hrané tvorby. A prohřešek na dnešní dobu největší - na nikoho tento film nevynáší špínu. Neodhalujeme žádná bombastická spiknutí a lži. Dokonce ani neřekneme, kdo na Miroslava Zikmunda donášel estébákům, i když to máme ve spise. Velmi si vážím toho, že se nikdo nepokusil tuto informci dohledat a na vlastní bezcharakternosti si udělat frčku popularity.

Podle mne není nutné hlavního hrdinu rádoby "odhalovat", protože život sám vždycky přinese tolik dramatických a nečekaných scén, že o napětí a překvapení není nouze. Ze souvislostí charakter člověka vyplyne sám. Stačí nelhat.

Tím pádem se ve filmu zcela přirozeně objeví informace o penězích, o komunistech i o estébácích, o angažovanosti pro- anebo proti- našemu někdejšímu zřízení. Dotkneme se toho, jak to bylo se ženskýma i jak to bylo s vlastní rodinou legendárního cestovatele. Moc si vážím, že s námi natáčel i syn Sáva, kterého mám moc rád a velmi si ho vážím, ale respektuji jeho introvertní povahu.

Vlastně jsem udělal i smrtelný hřích dneška - udělal jsem film o přátelství. Film, který je podle mne pozitivní a po jeho skončení by divák neměl cítit hořko v puse a na srdci pocit, že nás někdo celé uplynulé roky škaredě obelhával - tak, jak z většiny dnešních zpráv a reportáží cítím.

Ze všech připomínek a rad, co mi jich kdo dal, jsem v hlavě nakonec nechal jen tu, kterou mi řekl pan režisér Menzl: "Víte, cestování je príma, ale to není podstata života. Já jsem si vždycky říkal, jak to ti chlapi dokázali, že je celý život nic nerozdělilo. Prachy, ženský ani komunisti. Jak to vlastně dokázali, že vybudovali takový obrovský přátelství. To je podle mne jejich největší dílo".

Když jsem na začátku září 2014 kráčel na premiéru ve Zlíně, bylo mi hodně ouzko. Když jsem viděl kameramana Pavla Otevřela, pochopil jsem , že se nebojím sám. Tisíc míst toho největšího českého kinosálu bylo vyprodaných, ale já se hrozně bál. Že se mi diváci vysmějí. Že to pro ně bude kýč. Že to pro ně bude neuvěřitelné. Že nepochopí, proč hned na začátku přiznávám, že si Zikmunda i Hanzelky vážím - a tím pádem nechávám na každém zvlášť, ať si udělá obrázek, zda by s nimi souhlasil anebo ne. Protože já to objektivně posoudit nedokážu. O pár dnů později v Praze v Lucerně jsem se bál snad ještě víc.
Ale na obou místech nás po projekci čekaly ovace vestoje. Diváci chodili na promítání a já jsem si vždycky při procházce centrem Prahy udělal zacházku do pasáže Lucerna, kde jsem sledoval, kolik se přidává dalších představení...

Film do dneška vidělo bezmála 50.000 diváků v kinech a počet prodaných DVD ještě ani neznám. Dali jsem si záležet na bonusech, tak prý to celkem jde, ty prodeje... Dostali jsme některá festivalová ocenění, třeba Pavel Otevřel byl nominován na výroční cenu asociace českých kameramanů. Naposledy před pár týdny nás pocitili Grand Prix na Mezinárodním festivalu outdoorových filmů. Život toho filmu tedy ještě pořád není u konce. V pondělí 28.12. večer bude poprvé vysílaný na televizních obrazovkách TV Prima. A já se bojím, jestli to ta televizní obrazovka unese. Ale už se bojím míň.
(napsáno pro webcestovatelu.cz)