Dočetl jsem se, že průměrný Evropan a Američan pracuje jen z 39% jako průměrný Číňan. To zní nebezpečně. Ale před pár dny jsem se vrátil z natáčení Velikonočního ostrova a celou statistiku jsem dostal do jiného světla. Přivezl jsem si další místní záhadu. Beru to jako takové "malé novoroční poselství."

Nejopuštěnější místo na světě, jak se také tomu podivuhodnému kousku souše uprostřed skoro čtyřtisícikilometrového okruhu pacifické pustiny říká, může být vnímán i jako určitý „trenažér“, pokusné místo pro celý zbytek světa. Na tak malém kousku pevniny se velice rychle ukáží negativa v modelech lidského a společenského jednání, která se zatím v celoplanetárním měřítku mohou zdát neviditelná. Zdánlivě neviditelná. Koneckonců Miroslav Bárta, stále populárnější specialista na kolaps civilizací, má svoji teorii i o tom, jak a proč skončila ona populace stavitelů soch.


Veden myšlenkami na proměny civilizací jsem se zamýšlel nad tím, jak to na Isla de Pascua funguje dnes. A záhad bylo víc než dost. Prosím zamyslete se, určitě jste někdy viděli v televizi anebo na webu ty krásné dívky z Polynésie, co mají na hrudi místo podprsenky kokosáky, takže to člověku nedá a zamýšlí se nad tím, jak to je s prostorem uvnitř těch půlek ořechů. Anebo jste sledovali (i když tady vzhledem k předpokládanému zájmu žen bych měl napsat tvrdé y – tedy jistě jste už sledovaly, milé dámy), jak ti statní, urostlí chlapi tančí, jakoby měli nohy z ocelových pérek a jejich skromné bederní roušky se jenom natřásají, ale stále ne a ne něco odhalit z domnělé mužské pýchy tanečníků. Tak prosím ti urostlí chlapi, kteří by v Evropě mohli mít na každém prstě krasavici, na kterou si ukáží, jsou doma na Rapa Nui celkem pod pantoflem! Vaří, smaží, starají se o děti a zametají. Dokonce jsem i viděl někdejší zdejší královnu krásy Hetunu, která má sice tři děti, ale může si dovolit nosit dlooooouhatánské nehty, protože se nebojí, že by snad častým namáčením do vody anebo odíráním při úklidu přišly k úhoně. Skoro vše podstatné doma obstará manžel, statný a urostlý...


České odbornice na Velikonoční ostrov jsou Jana a Nikola Bürger, které s námi jely na kýžené místo snad už po čtrnácté. Ptal jsem se jich, proč to mají domorodci tak podivně zařízené a dámy mi s úsměvem řekly, že se mám zeptat místních. Učinil jsem a dostal úžasnou odpověď: chlapi chtějí šetřit své manželky, aby večer měly chuť a energii na milování! Hned se mi to smýčení zdálo smysluplnější. Když jsem se několika místních chlapů zeptal, zda to tak doopravdy je, se smíchem přikývli. A když mi to nedalo a ještě jednou jsem se zeptal, zda ta vydaná uklízecí energie pak večer stojí za to, zablýsklo se jim v očích a přikývli! Hle, jaký krásný důvod může mít "podivné" chování chlapů. Jsem si jist, že na začátku odstavce se spousta chlapů ušklíbla, ale teď na konci se nejeden mužský ocitne v konfliktu zájmů…


Člověk by očekával, že na ostrově se bude jíst velice zdravě: čerstvá místní zelenina, tropické ovoce, které v úrodné půdě vyroste kdekoli. Rybí maso, které čerstvé tahá každé ráno určitě skupina rybářů z vody. A semtam steak z krávy, kterých přece alespoň pár musí někde pobíhat. Chyba lávky! Jídlo je zklamání: skoro všechno se sem vozí z kontinentu, z Chile, které má Rapa Nui pod svou administrací. A protože je to daleko a zásobovací loď jezdí jen čas od času, v regálech zdejších obchodů najdete hlavně konzervy. A jalové sýry a uzeniny, které skoro nemají chuť a nad obsahem masa člověk zvedá obočí stejně jako v obchodech u nás. Nahlas se mluví o tom, že ostrovní populace tloustne a zvyšuje se úmrtnost právě kvůli mizerné kvalitě potravin, ale kdoví. Podobně se polemizuje nad vlivem chilské administrativy. Jsou lidé, kteří hovoří přímočaře o okupaci a rozhořčeně obhajují právo na autonomii. Jiní naopak varují, že bez láskyplné náruče z takřka mateřského jihoamerického kontinentu by tu všichni umřeli hlady. Kdoví..?


Několikrát jsem podobnou řeč zavedl o pár dní později, už v Chile, na kontinentě pět hodin letu od ostrova. „Ostrov je jedno z nejkrásnějších míst na světě“ zasnili se všichni (a já s nimi, v naprostém souhlasu), ale mnozí pak dodali: „jsou tam ale taky nejlínější lidé světa!“ „Toto už sám nedovedu posoudit“, obhajoval jsem své mnohé čerstvé kamarády a kamarádky. „To si piš, chlapče. Kdyby chtěli, každý z nich může být velmi bohatý díky turistům, co tam jezdí, ale nikdo se na místě moc nepředře. Stačí jim pracovat pár dní do měsíce a vydělat si dost na pohodlný život, než aby se trochu dřeli a něco vybudovali!“. Pravda je, že s kameramanem Tomáše Schäfferem jsme si opakovaně lámali hlavu nad tím, jak a proč je možné, že místní hlavní a jediné městečko Hanga Roa nijak moc nevzkvétá. Nevypadá, že by tu snad lidé trpěli to vůbec ne. Ale rozhodně to tam nepůsobí jako ve zbytku Polynésie. Na Velikonočním ostrově jste v docela jiném světě. Všechno se tu dělo a děje trošku jinak a jedině ty sochy, které kdysi měly jako znak života a energie Mana v očích bělmo z mořských korálů, to viděly. Ale neřeknou.


Vymyslel jsem snad deset projektů, jak na tak vyhlášeném turistickém místě zbohatnout. Jak začít něco budovat. Pak jsem to ale zkusil z druhé strany: co když to nejlepší, co se dá dělat, je právě nepředřít se? Umět mávnout rukou a říct, že si raději poležím. Anebo se budu věnovat práci, kterou označilo několik lidí na dotaz po profesi: „What is my job? Enjoy Island!“ (co je moje zaměstnání? Užívat si ostrova!) Přiznávám zcela otevřeně, že do určité míry mi to připadá jako výborné poslání. Užívat si ostrova. Ať už je naším ostrovem života cokoli a kdekoli. A to je ta záhada, kterou jsem si pár dnů před Vánoci přivezl do Evropy a se začátkem roku 2016 se ji snažím vyřešit. Jak to je s mírou a smyslem všeho v našem životě? Jak moc má smysl uklízet a zametat přes den kvůli krásným večerům? Jak moc má smysl se dřít a třeba něco pěstovat a lovit, a kdy je lepší mávnout rukou a jednoduše si otevřít konzervu? Já přesně nevím, ale třeba znáte řešení….?


(napsáno pro magazín Žlutý)