Komunikace na všech úrovních je vždy zrcadlem toho, co se doopravdy děje. Nejde jen o obsah a pravdivost slov, ale i tón, styl jejich vyřčení, souvislosti. Zvolna přetéká hladina zuřivosti a zloby mezi lidmi - navenek to není moc vidět, a tak to vedení země podceňuje.

Sleduji to na podobě komentářů u všech možných příspěvků: hrubne jazyk, mizí konstruktivita i přemýšlení vůbec. Nastupují zkratkovité soudy i reakce. To ještě před měsícem nebylo. I narativ, který používají naši „leadeři" se překlopil z modu „vysvětlujeme, a proto řešíme" jednoduše do pavlačové podoby „není to moje vina, můžou za to tamti nebo tamten". Toto je ukázková krize leadershipu, krize vedení v přímém přenosu.

V první fázi to je dobré, protože je to projev nefungující struktury, která požírá samu sebe. Když to ale trvá moc dlouho, ta nakumulovaná energie zloby vyvolá skokovou změnu - protesty, stávky, revoluce - která nebývá vždy dobrá.
Celé se mi to jeví tak (píšu tedy dojem, pocit, hypotézu), že prostě ta „parta nahoře" je tak zaměstnaná všemi kšefty a přihrávkami na kamarádíčky, že už naprosto nemají čas ani zájem jakkoli se zabývat chodem země. Jakákoli připomínka, že něco kolabuje, je vždycky jenom rozčílí, protože je ruší od toho pěkného přerozdělování peněz a vlivu, které se pod hlavičkou nouzového stavu dělá parádně snadno. Jeví se mi to tak, že totálně rezignovali na práci, kterou mají dělat. Oddalují se od lidí a země, ocitají se v akváriu. My na ně také už jako na zvířátka koukáme, staraje se sami o sebe bez ohledu na to, jaká jsou nařízení, protože jejich nesmyslnost a chaotičnost už nikoho nepřekvapuje. Jsou to spíš takové „soutěžní úkoly”. Všechna nařízení a pokyny bereme jako zástěrky, které mají vyvolávat dojem, že někdo něco dělá, ale přece tak nějak všichni dohromady vidíme, že se nedělá nic, že to je jenom divadýlko. Ministři včetně předsedy vlády to tak bezděky chápou také, jinak by nevypouštěli na tiskovkách věty typu: „jsme v prdeli" (Hamáček, v návaznosti na rozsudek Ústavního soudu, pravda, zapomněl, že má mikrofon), „kdo má teplotu, má covid” (Babiš) „Zůstaňte doma nebo nevim" (Blatný). Takhle nemluví leadeři.

Přehnaná frekvence tiskových konferencí už neplní jinou roli, než opakování jmen funkcionářů a ukazování tváří, aby se zvyšovala popularita, případně aby se něco zamluvilo. O společném postupu představitelů vedení země si můžeme jen nechat zdát, to už si nevzpomínám, kdy jsem měl naposledy tento dojem.

Proč toto píšu: situace je nadmíru složitá a vždy když jsou věci zamotané, úplně první krok je komunikace. Teď neřeším politickou příslušnost jednotlivých ministrů a politiků. Řeším situaci, kdy všichni čelíme rozsáhlým potížím. Když jsou lidé schopni alespoň autenticky sdělit co cítí, vidí, co si myslí, pak je možné hledat řešení i dohodu. Věty typu „Udělal(a) jsem chybu. Nevím, proto teď udělám to a to abych se posunul dál. Řeknu vám, jak se věci doopravdy mají a co se nám nabízí jako řešení.” - to jsou věty, které nás zvou jako účastníky k pojmenování problému i jako účastníky k řešení. V historii se tak zapsalo do dějin například Churchilovo: Mohu slíbit jen krev pot a slzy.

Ale snaha vyvolávat dojem kompetence, i když zjevný je opak, vedou k jedinému: posluchač přestane poslouchat a přejde na model „starám se sám o sebe". Podobně jako dítě neomylně pozná, že doma je něco špatně, i když rodiče se navenek nehádají, máme tu schopnost po celý život všichni - když se lže, když se mluví neupřímně, automaticky přestáváme poslouchat obsah a přejdeme na „sólovou hru".

Toto se netýká jen debat kolem covidu. Když ministryně udělá chybu a nepřipoutá se při natáčení na zadním sedadle (což by jí asi většina klidně odpustila) není prostor, aby tvrdila, že to bylo jen na parkovišti a pak přiznala, že to bylo jinak. Uznat chybu, říct pravdu a tečka. Britové k tomu říkají: „když stoupneš do hovna, netancuj.” Když ministrovi nefunguje systém na dálniční známky hned po spuštění, není prostor tvrdit, že se „něco nečekalo", ale jediné smysluplné je uznat chybu, říct, kde ta chyba je a do kdy se snad odstraní. Tragikomické selhání s celým systémem očkování a nákupem nepoužitelných injekčních stříkaček až teď definitivně zdiskreditovalo slovní spojení o řízení státu jako firmy. Podobných příkladů je mraky. Komu věřit? Podobné hry na „vyndaných deset miliard pro vojáky a vrácení/nevrácení deseti miliard pro vojáky” nám znemožňují brát vážně cokoli, co se děje, co se dělá a co se prohlašuje. Jak máme poznat, kdy se nám lže a kdy ne? Jak máme poznat, co je hra a co ne?

Výsledkem takto vedené komunikace je jediné: všichni víme, že se lže, a proto se nevěří nic a nikomu. Takhle se člověk i celé instituce připravují o kredibilitu a důvěryhodnost. Ztrácí pozici leadera. Kvůli komunikaci. Pak se nedá dovolávat toho, že lidé neposlouchají. Lidé totiž už neposlouchají, protože nás k tomu ti, co mluví, dovedli. První krok je změnit komunikaci. Ale jak bylo řečeno na začátku: komunikace vždy odráží reálný stav věci.