„Kde domov můj.“ - Štěstí, nebo prokletí Františka Škroupa?
Před 150 lety – 7. února – zemřel František Škroup. Pokud by někdo chtěl uctít skladatelovu památku přímo u jeho hrobu, asi by automaticky zamířil na Vyšehrad. Kde jinde by měl být pohřben autor melodie, která se stala nejprve nepsanou národní a pak i schválenou státní hymnou? Jenže Škroupův hrob na Vyšehradě není. Najdete ho dobrých 900 kilometrů západně – v Rotterdamu.
Do Rotterdamu Škroupa vyhnaly české poměry, a když do Holandska na podzim 1860 přijel, měl před sebou poslední rok a půl života. Z Prahy odcházel roztrpčený, že se pro něj – jednu z klíčových osob tuzemského hudebního života – nenajde důstojná práce. Předtím dirigoval úctyhodných 30 sezón ve Stavovském divadle, kde Pražanům kromě vlasteneckých představení přibližoval hudbu, která hýbala tehdejší Evropou. Pod Škroupovou taktovkou zněly v českých premiérách a na výborné úrovni opery Giuseppe Verdiho nebo Richarda Wagnera, který českému kapelníkovi vyslovil uznání za nastudování Tannhäusera.
K blížícímu se jubileu svojí dirigentské činnosti napsal Škroup operu Kolumbus, ale než mohl začít dílo studovat, tehdejší ředitel divadla Stöger ho v roce 1857 vyhodil. V pražském německém deníku Bohemie v rubrice „Zasláno“ skladatel uveřejnil malé vyjádření: „Vzhledem k tomu, že mu po svém propuštění do výslužby po třiceti letech služby nebylo možno se rozloučit se svým publikem představením, činí to alespoň tímto způsobem. Vděčnost projevuje též všem umělcům a spoluúčinkujícím za jejich dlouholetou přátelskou spolupráci při jeho uměleckém snažení.“ Odchodem do Rotterdamu mohla začít nová kapitola Škroupova života: po první úspěšné sezóně v tamní německé opeře začal být zván do Utrechtu, Amsterodamu, Haagu. Jenže na podzim 1861 vážně onemocněl. V dopisech domů i ve svém deníku o tom referuje i sedmatřicetiletý Bedřich Smetana, který Škroupa v té době v Rotterdamu potkal v rámci svého koncertního turné.
Škroupův význam začala česká veřejnost doceňovat – naprosto typicky – až po jeho smrti. S tím, jak začala být ve 2. polovině 19. století populárnější a populárnější píseň „Kde domov můj“, se začal připomínat i její autor. V Praze vznikl sbor „Škroup“, na domě v Myslíkově ulici, kde prý Škroup hymnu napsal, se objevila pamětní deska, v jeho rodných Osicích u Pardubic uspořádali ke 100. výročí Škroupova narození v roce 1901 velkou slavnost, kam přišlo pět tisíc lidí, hořely pochodně a ve vlasteneckém vytržení se k uctění Škroupa zpívala Bendlova kantáta „Tichému géniu“.
Škroupova nejslavnější skladba – melodie k písni „Kde domov můj“, použitá v roce 1834 ve frašce Josefa Kajetána Tyla Fidlovačka – se dá chápat jako skladatelovo štěstí i prokletí zároveň. Zhruba minuta hudby, ze které se stala oficialita, ale i významný společenský symbol (jak o tom svědčí pozoruhodné zvukové dokumenty z průběhu 20. století http://www.rozhlas.cz/vltava/vazhudba/_zprava/jen-vhodnym-a-dustojnym-zpusobem-tak-uklada-zakon-uzivat-statni-hymnu--1014771) totiž naprosto zakrývá vše další, co Škroup vytvořil. A neprávem. S pocitem „Škroup – to je přece hymna“ se už 150 let zapomíná prakticky na vše další, co skladatel vytvořil. Z jeho 130 skladeb operních, komorních, písňových nebo mešních nezní v českém hudebním světě prakticky nic. Ne proto, že by byly nekvalitní, ale proto, že je nikdo nezná. Zdejší připomínání významných osobností se prostě příliš často odehrává tak, že z jejich odkazu vypreparujeme, co se nám hodí, a zbytek nás nezajímá. Němcová, to je Babička. Smetana, to je Vltava. Čapek, to je Dášeňka. A Škroup? To je přece „…země česká, domov můj…“
Do Rotterdamu Škroupa vyhnaly české poměry, a když do Holandska na podzim 1860 přijel, měl před sebou poslední rok a půl života. Z Prahy odcházel roztrpčený, že se pro něj – jednu z klíčových osob tuzemského hudebního života – nenajde důstojná práce. Předtím dirigoval úctyhodných 30 sezón ve Stavovském divadle, kde Pražanům kromě vlasteneckých představení přibližoval hudbu, která hýbala tehdejší Evropou. Pod Škroupovou taktovkou zněly v českých premiérách a na výborné úrovni opery Giuseppe Verdiho nebo Richarda Wagnera, který českému kapelníkovi vyslovil uznání za nastudování Tannhäusera.
K blížícímu se jubileu svojí dirigentské činnosti napsal Škroup operu Kolumbus, ale než mohl začít dílo studovat, tehdejší ředitel divadla Stöger ho v roce 1857 vyhodil. V pražském německém deníku Bohemie v rubrice „Zasláno“ skladatel uveřejnil malé vyjádření: „Vzhledem k tomu, že mu po svém propuštění do výslužby po třiceti letech služby nebylo možno se rozloučit se svým publikem představením, činí to alespoň tímto způsobem. Vděčnost projevuje též všem umělcům a spoluúčinkujícím za jejich dlouholetou přátelskou spolupráci při jeho uměleckém snažení.“ Odchodem do Rotterdamu mohla začít nová kapitola Škroupova života: po první úspěšné sezóně v tamní německé opeře začal být zván do Utrechtu, Amsterodamu, Haagu. Jenže na podzim 1861 vážně onemocněl. V dopisech domů i ve svém deníku o tom referuje i sedmatřicetiletý Bedřich Smetana, který Škroupa v té době v Rotterdamu potkal v rámci svého koncertního turné.
Škroupův význam začala česká veřejnost doceňovat – naprosto typicky – až po jeho smrti. S tím, jak začala být ve 2. polovině 19. století populárnější a populárnější píseň „Kde domov můj“, se začal připomínat i její autor. V Praze vznikl sbor „Škroup“, na domě v Myslíkově ulici, kde prý Škroup hymnu napsal, se objevila pamětní deska, v jeho rodných Osicích u Pardubic uspořádali ke 100. výročí Škroupova narození v roce 1901 velkou slavnost, kam přišlo pět tisíc lidí, hořely pochodně a ve vlasteneckém vytržení se k uctění Škroupa zpívala Bendlova kantáta „Tichému géniu“.
Škroupova nejslavnější skladba – melodie k písni „Kde domov můj“, použitá v roce 1834 ve frašce Josefa Kajetána Tyla Fidlovačka – se dá chápat jako skladatelovo štěstí i prokletí zároveň. Zhruba minuta hudby, ze které se stala oficialita, ale i významný společenský symbol (jak o tom svědčí pozoruhodné zvukové dokumenty z průběhu 20. století http://www.rozhlas.cz/vltava/vazhudba/_zprava/jen-vhodnym-a-dustojnym-zpusobem-tak-uklada-zakon-uzivat-statni-hymnu--1014771) totiž naprosto zakrývá vše další, co Škroup vytvořil. A neprávem. S pocitem „Škroup – to je přece hymna“ se už 150 let zapomíná prakticky na vše další, co skladatel vytvořil. Z jeho 130 skladeb operních, komorních, písňových nebo mešních nezní v českém hudebním světě prakticky nic. Ne proto, že by byly nekvalitní, ale proto, že je nikdo nezná. Zdejší připomínání významných osobností se prostě příliš často odehrává tak, že z jejich odkazu vypreparujeme, co se nám hodí, a zbytek nás nezajímá. Němcová, to je Babička. Smetana, to je Vltava. Čapek, to je Dášeňka. A Škroup? To je přece „…země česká, domov můj…“