Wolfgang Amadeus Mozart se narodil právě před 256 lety – 27. ledna 1756. S hudbou jednoho z největších hudebních géniů se v současnosti můžeme setkávat prakticky kdekoli a kdykoli. Po ruce máme desetitisíce nahrávek jeho skladeb. Nic z toho ovšem automaticky nezaručuje, že Mozartovi a jeho tvorbě opravdu rozumíme.

O Mozartově hudbě se říká, že je přístupná, šťastná a veselá. Což svádí myslet si totéž i o samotném skladateli a jeho životě. Pravda, něco z toho snad platí o malém Mozartovi: zázračném dítěti, které tatínek Leopold vozil po Evropě, kde udivovalo francouzské či anglické korunované hlavy, jako přírodní úkaz ho zkoumaly vědecké autority a papež Klement XIV. z něj ve 14 letech udělal Rytíře Zlaté ostruhy. V neuvěřitelných osmi letech napsal Wolfgang první symfonii a jen do svých osmnácti vytvořil desítku hudebně dramatických skladeb, z nichž mnohé žijí dodnes!

Jak Mozart dospíval, pociťoval mnohem víc odvrácené stránky svého nadání: velký talent vzbuzoval závist a provokoval některé Mozartovy méně nadané současníky k intrikám. Z roztomilého malého génia se stal nenáviděný kolega. Když Mozart opustil služby despotického a omezeného salcburského arcibiskupa, což byl v 80. letech 18. století velmi troufalý krok do nejistoty, a ocitl se ve Vídni na volné noze, sváděl nejednou těžké existenční boje. Kromě úspěchů znal i doprošování se toho, aby „měl zakázky“; neustále a vlastně marně usiloval o některý z významných hudebních postů ve Vídni. Narážel na nepochopení, a to i u publika.

Dnes automatická představa o umělecké svobodě jako předpokladu tvorby je u Mozarta (a jeho současníků) složitější. Ne vždy mohl psát to, co skutečně chtěl. Nejednou musel zohledňovat úroveň a zájmy zpěváků, pro které psal, a vycházet vstříc publiku, kterému jeho díla připadala složitá a bizarní. Muzikologové upozorňují třeba na klavírní koncerty, které psal po roce 1782 ve Vídni a ve kterých jako klavírista účinkoval. První dvě věty bývají psané tak, jak si Mozart přál, třetí – závěrečná – část je často jaksi jednodušší a „populárnější“. Aby publikum zatleskalo. Mozartolog Tomislav Volek píše ve svojí úvaze „Nesnadná dostupnost Mozartova génia“ (2006) o tom, jaké překvapení zažili vědci právě u 3. vět těchto klavírních koncertů: „…tyto věty daly tehdy Mozartovy nejvíc práce, k nim je dochován největší počet jeho skic. Ale pak měl potřebu silné individuality ukázat, čeho je skutečně schopen. Tomu dával prostor v první a zvláště v druhé větě koncertu, a to především v epizodických vstupech svého sólového klavíru. Tam na chvíli odbočil do svého výsostného světa, plného nečekané harmonie a neobvyklé melodiky, aby se vzápětí – kvůli publiku – rychle vrátil k hudbě přístupnější.“

Cest do „výsostného světa“ v posledních letech Mozartova krátkého života – zemřel v necelých 36 letech v prosinci 1791 – přibývalo. Figarova svatba, Don Giovanni (psaný pro Prahu), Kouzelná flétna, Requiem… Ale přibývalo i trpkosti a tragiky. Mozart nebyl svými současníky plně doceněn tak, jak by to odpovídalo jeho talentu a umu. Když vypsal v roce 1788 ve Vídni předplatné na koncert, kde měly zaznít tři jeho poslední symfonie – geniální výtvory, které dnes plní koncertní sály po celém světě – koncert se vůbec neuskutečnil. Patrně pro nedostatek zájmu. Dnes se můžeme nad tímto druhem neporozumění ušklíbnout, ale zároveň si musíme položit otázku, jak moc a dobře rozumíme Mozartovi my. Není pro nás jen veselým autorem Malé noční hudby a pár dalších hitů? Jménem z plakátů na pražské turistické koncerty, kde se „every day“ drhne jeho Requiem? Pubertálním týpkem z filmu Amadeus, který vzbuzuje otázku, jakým „božím dopuštěním“ se tohle stvoření mohlo stát slavným tvůrcem?

--------------

U zdejších blogů je občas zvykem dát prostor jinému autorovi. Rád bych toho využil a přivítal Leopolda a Wolfganga Amadea Mozartovy. S několika úryvky z jejich dopisů.

Leopold Mozart píše z Londýna příteli do Salcburku o návštěvě u krále Jiřího III. (květen 1764)

… milost, s níž nám Jeho Veličenstvo král i královna vyšli vstříc, nelze vypsat. Zkrátka řečeno: způsob, jak nás oba přijali a přátelské chování obou nám dalo zapomenout, že by to byli král a královna Anglie. (…) Týden nato jsme byli právě na procházce v St. James Parku, když přijížděl král s královnou. A třeba jsme všichni byli jinak oblečeni, poznali nás přece a nejen že nás pozdravili, ale král otevřel okno, vyklonil se, a když nás předjížděl, s úsměvem kynul hlavou i rukama a zvláště malému Master Wolfgangovi...

Wolfgang sestře z Bologni (srpen 1770)

Máme tu čest stýkat se zde s jakýmsi dominikánem, o kterém se říká, že je svatý. Já tomu ale dvakrát nevěřím, neboť pije k snídani často šálek čokolády a hned na to řádnou sklenku silného šampaňského vína – sám jsem měl čest obědvat jednou s tímto světcem. Notně si přihýbal a nakonec vypil naráz plnou sklenici silného vína, snědl dva velké řezy melounu, broskve, hrušky, pět šálků kávy, vrchovatý talíř zákusků, dva plné talíře mléka s citronem. Konečně ať už si jen dá, ale stejně nevěřím, že je svatý, protože je toho trochu moc – a právě tak vydatně odpoledne svačí.

Wolfgang píše ze Salcburku italskému skladateli Padre Martinimu (září 1776)

Nejdražší, nejváženější Otče a Mistře! Prosím Vás co nejsnažněji, abyste mi otevřeně a bez ohledů řekl svůj úsudek o této práci (Offertorium „Misericordias domini“). Žijeme na tomto světě, abychom ustavičně usilovali dostat se dál kupředu a výměnou názorů se navzájem poučovali a posilovali na další cestu vědy a umění. Často, přečasto toužím být blíž u Vás, abych mohl s Vámi, nejctihodnější Otče, porozprávět a vyměňovat názory.

Wolfgang píše z Vídně otci do Salcburku o roztržce se salcburským arcibiskupem a o odchodu z jeho služeb (květen 1781)

… nazval mne lumpem, všivákem, blbcem – ó, nechtěl bych Vám všechno vypsat! – Konečně, jelikož mi krev již příliš vřela, řekl jsem: „Není tedy Vaše Milost se mnou spokojena?“ – „Cože, on mi chce vyhrožovat, on blbče, ó on blbče! – tam jsou dveře, podíval se, nechci již nic mít s takovým ničemným klukem!“ – Konečně jsem řekl: „A já s vámi už také ne.“ „Tedy táhl“, a já na odchodu: „Při tom také zůstane, zítra to dostanete písemně.“

Leopold Mozart píše ze Salcburku dceři (duben 1786)

Dne 28. bude Figarova svatba poprvé provedena. Bude už dost na tom, bude-li mít úspěch, protože vím, že má proti sobě ohromně silnou opozici. Salieri se všemi svými přívrženci se opět pokusí uvést nebe a zemi do pohybu. Dušek mi nedávno řekl, že Tvůj bratr má tolik úkladů proti sobě, protože se pro svoje mimořádné nadání a dovednost těší takové úctě.

Wolfgang píše z Prahy příteli (leden 1787)

… zde mluví všichni jen – o Figarovi. Všichni hrají, troubí, zpívají, hvízdají jen – Figara. Nikdo nechodí na jinou operu než na Figara a věčně Figara – jistě velká čest pro mne.

Wolfgang píše Lorenzovi da Ponte v době, kdy píše Requiem (1791)

Mé smysly jsou zmateny, stěží sbírám síly a nemohu se zbavit obrazu onoho neznámého. Vidím ho stále, jak prosí, naléhá a netrpělivě žádá mé dílo. Pracuji neustále, protože práce mne méně unavuje než odpočinek. Ostatně nebojím se již. Cítím a poznávám, že udeřila má hodina. Jsem blízek smrti. Konec nastává dříve, než mi bylo dopřáno radovat se ze svého nadání. Život byl přece jen tak krásný. Mým začátkům svítila tak šťastná hvězda, ale kdo změní svůj osud? Nikdo není pánem svých dnů, je nutno podřídit se vůli Prozřetelnosti. Končím, neboť můj pohřební zpěv nesmí zůstat nedokončen.