Jenomže se k ní nedospělo po desítkách let výzkumů a laboratorních experimentů, prováděných týmy excelentních vědců. Stačily tři dny, jeden orchestr, jeden starý pán a dvacítka mladých nadšenců. Objevování to ale bylo podobně vzrušující, jako když vědci z CERNu (Evropské organizace pro jaderný výzkum) pátrají po božské částici, bez které by vesmír nebyl vesmírem...

Ale od začátku. V Lucernu, malém švýcarském městě u Vierwaldstättského jezera, mají už 75 let skvělý hudební festival. V létě 1938 ho pokřtil legendární dirigent Arturo Toscanini a laťka je pořád vysoko. V současnosti je hlavní postavou slavný dirigent Claudio Abbado a na festivalu (který má kratší velikonoční a dlouhou letní část) defilují nejlepší orchestry s nejlepšími sólisty a dirigenty.

Na velikonoční části vedl – už třetím rokem – mistrovské kurzy v dirigování Bernard Haitink. Čtyřiaosmdesátiletý Holanďan, jedna z žijících legend a autorit současné klasické hudby. Právě kvůli němu se na kurzy přihlásilo rekordních 240 mladých dirigentů a dirigentek z celého světa, kteří poslali svoje audio/video nahrávky, pevně věřili, že se dostanou mezi dvacet pozvaných, a byli napnutí, co jim Bernard Haitink řekne.

Vypadalo to dost obyčejně. Adept – více či méně znerovóznělý – zadirigoval něco z předem určených symfonických kusů od Mozarta, Beethovena, Brahmse, Brucknera nebo Debussyho. Bernard Haitink pozorně poslouchal a pozorně se díval. Pak se rozhovořil. S jistým váháním a spíš v otázkách, vůbec ne nějak kategoricky. Ale bylo neuvěřitelné, jak přesně dovedl vystihnout přednosti i slabiny svých svěřenců. A přitom se – jakoby mimoděk – odkrývalo i tajemství dirigování. A hudby vůbec.

Svět tajemných sil?
Už mockrát jsem slyšel názor, že vůbec není jasné, co vlastně dirigenti dělají. Tedy kromě toho, že jsou takovou choreografickou dekorací, která vylepšuje dojem posluchačů z hudby svými pohyby. Ať už ladnými a měkkými nebo akčními a zuřivými… Orchestry by přece mohly hrát i bez dirigentů, ne?

Je to v podstatě tak. Pokud jsou tím měřítkem průměrní dirigenti. Je to podobné jako – řekněme – s průměrnými režiséry. Bez nich by to taky šlo. Jenže kromě těch průměrných se občas zjeví i Felliniové nebo Viscontiové. Jejich smysl pro silné příběhy a schopnost ztvárnit je tak, že diváky dodnes oslovují, jsou možná podobné vlastnostem výjimečných dirigentů. I ti vidí za jednotlivými tóny v partituře příběhy a myšlenky, ke kterým dovedou přivést hudebníky i posluchače. A některé jejich interpretace jsou nesmrtelné.

„Vždycky na začátku Beethovenovy Deváté symfonie, když smyčcové nástroje začnou hrát to tajemné chvění, si uvědomím, jak Beethoven staví tu obří skladbu zdánlivě z ničeho. Všechno je nejdřív „nesličné a pusté“. Ale právě od toho se celá stavba promyšleně odvíjí, což dirigent musí vědět a nesmí podcenit už samotný začátek,“ poznamenává Haitink na okraj jedné z nejslavnějších skladeb světa. „Od Beethovena je tam už zkomponované ohromné napětí, ale dirigent by neměl přehlédnout, když intenzita opadá a hudba se třeba jenom na chvíli zklidní a vydechne. Anebo kdy z toho proudu najednou vyvstane skrytá otázka,“ dodává téměř mimochodem.

Přitom právě tohle je pro dirigenty možná největší výzva: porozumět skladatelově řeči, tušit, co se v jeho hudbě odehrává, vědět, že u velkých tvůrců je hudba vždycky spíš způsob myšlení než pouhá hra tónů zapsaná v notových linkách.

Kouzlo gesta

Dobře. Řekněme, že dirigent má svoji ideu Beethovenovy Deváté nebo Mozartovy Jupiterské. Stačí ji tedy už jenom sdělit hudebníkům. Ale jak? Ve slovech, když většina orchestrů – vcelku po právu – nesnáší dirigenty, kteří se rozbásňují o tom, jak má hudba znít?

Haitinkova práce s mladými dirigenty ukazuje, jak úžasně vypovídající a mocné může být dirigentské gesto. Pokud ho tedy nebereme jako taktování dob nebo jako semafor, který říká, kdy se má hrát a kdy má být ticho. Těch úskalí, které má dirigentské „mávání rukama“, je ale celá řada.

Když budete dirigovat zřetelně/čitelně, upozorní vás Bernard Haitink na riziko, že přílišnou zřetelností můžete narušit nebo úplně zničit cosi jako vnitřní proud hudby.

Když budete mít příliš velká gesta, dozvíte se, že to orchestr po chvíli – s největší pravděpodobností – udolá a pozornost opadne. Třeba zrovna v okamžiku, kdy byste od hudebníků potřebovali maximální koncentraci.

Překvapivě vlivná je i celková řeč těla. „Dirigování není hledění na krásu a kochání se krásným zvukem – hudba má vzruch a napětí a ty se pohybuješ v něm, ne mimo něj,“ říká Haitink adeptovi, který stojí v lehkém záklonu, od orchestru si drží odstup – a na hudbě je to znát. Problém může ovšem být právě opačný: „Občas to vypadalo, že skočíš do orchestru a začneš škrtit houslisty. Pokud dirigent vypadá jako agresor, u orchestru většinou nedosahuje nejlepších výsledků.“

U dirigentů je to možná jako u malířů. Ti mají taky svoji uměleckou fantazii, svůj svět představ – a pak ruce, které zkoušejí ty představy zhmotňovat. Jak víme, výsledky mohou být velmi různé. U malířů i u dirigentů. Je to zvláštní paradox: něco nemateriálního se dere ven z lidské mysli, ale přitom je to podmíněno něčím zdánlivě tak přízemním, jako je manuální zručnost nebo obratnost.

Hlavně dýchat!

Pokud jste seděli v publiku Haitinkových dirigentských kurzů a v podání mladých dirigentů poslouchali Beethovena, Mozarta nebo Brahmse, bylo to někdy zajímavější, někdy méně. Pod něčíma rukama zněla prostě hudba suše, mdle, nejiskrně, i když se hudebníci snažili.

Čas od času vzal do ruky taktovku sám Haitink. S tímtéž orchestrem hrál tytéž tóny, ale najednou bylo něco úplně jinak: hudba měla obsah, jednotlivé tóny začaly někam vést a ukazovat, bylo vidět, že i hudebníci hrají s větší živostí a jsou víc při věci. Přitom Haitink dirigoval drobnými gesty, tu a tam se podíval na violoncella nebo lesní rohy, občas na zlomek vteřiny pozastavil pravidelný rytmus a nechal melodii nadechnout… A vy jste najednou měli pocit, že se pro vás otevřel hudební vesmír.

S touhle zkušeností taky líp porozumíte, proč Bernard Haitink zdůrazňuje dvě hlavní věci, které má mít dirigent na mysli. Zaprvé aby hudebníky k hraní nenutil, ale zval. A zadruhé aby orchestr při hraní nechal „dýchat“. Právě na to „dýchání“ mnozí dirigenti zapomínají. Asi i proto, že jim jde o něco jiného než o samotnou hudbu.

„Koncertní pódia jsou dnes často plná – nic proti kolegům – dirigentských egomaniaků. Těch, kteří slouží hudbě a nic nepředstírají, je menšina. Ale bude dobře,“ obrací se Haitink na závěr ke svým svěřencům, „když právě takovou menšinou se budete chtít stát.“

PS: Dirigentskou velikost a rozmanitost zároveň nabízejí dva dokumenty o velkých mistrech taktovky ve 20. století: The Art of Conducting – The Great Conductors of the Past a The Art of Conducting – The Legendary Conductors of Golden Era