Minulý týden si moje alma mater, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, připomínala 30 let trvání. To je historie, nad níž mnozí ohrnou nos; dvakrát delší dějiny má i Kofola.

Posměváčkům by jistě bylo možné předložit úctyhodnou jihočeskou tradici oborů, na kterou jednotlivé fakulty navazují, od rybářství a ochrany vod až po teologii – touhle cestou ale nechci jít. Rád bych upozornil na jiný aspekt.

Nesmyslně adorovanou Karlovu univerzitu založil Otec vlasti roku 1348. O šedesát let později z ní jeho syn učinil provinční učiliště, kterým zůstala další dvě staletí. Čili jakápak slavná historie – z celého pozdního středověku a raného novověku stojí za zmínku doba dvakrát delší, než je současná historie Jihočeské univerzity. Podobně byla střídavě zakládána, rušena a obnovována Univerzita Palackého. Než se dobrala alespoň čtyř fakult, trvalo to 180 let. O dalších 107 let později byla jako celek zrušena a obnovena byla až po druhé světové válce.

Masarykova univerzita v Brně předloni oslavila sto let, čili je jen o pár měsíců mladší než Miroslav Zikmund. Otázkou je, jestli to o ní nebo o jiných univerzitách něco říká.

Nechci své univerzitě dělat medvědí službu tím, že ji tu budu hystericky bránit proti útokům, které nikdo nevede. Nemám v úmyslu s vervou politruků dokazovat její kvality poukazem na žebříčky. (Spolu s Univerzitou Karlovu, Masarykovou univerzitou a Univerzitou Palackého v Olomouci patří do tisícovky nejlepších světových univerzit, ale to se lze dočíst v každém propagačním materiálu.) Pořád mi jde o těch 30 let.

Je namístě to slavit, ne každé vysoké škole zvučného jména se to podaří – viz např. Literární akademie Josefa Škvoreckého. Je legitimní být pyšný, je omluvitelné být dojatý. Těch třicet let je totiž 30 let svobody. Tahle univerzita se nemusela hrbit, nenaučila se proplouvat mezi útesy kompromisů, nebyla přinucena k otevřené kolaboraci s destruktivní mocí. Nevyhazovala své studenty proto, že měli špatný kádrový profil nebo špatný postoj k bratrské pomoci. Věta: Tato fakulta bude rudá, tu nikdy nezazněla. Nenese si šrámy na svědomí.

Je mladá jako celá naše demokracie, je všemu otevřená a současně svobodná od strachu, že včas nezavedla unisexová WC. Je to třicítka v puntíkaté kolové sukni, která se točí ve větru na budějovickém náměstí. Mám ji rád, jsem na ni hrdý a přeju jí do dalších let všechno dobré.