Pojďme si to takhle mezi námi, lidmi, kteří už se o dobrou pověst fakt bát nemusí, přiznat: Není co slavit. Rozbití Rakouska-Uherska byla vážná politická chyba: Rozdrobená střední Evropa byla příliš snadnou a příliš lákavou kořistí a de facto spoluzapříčinila druhou světovou válku.

Československo byl podivný slepenec sedmi národů (Češi, Němci, Slováci, Poláci, Maďaři, Rusíni a Židé), Romy a Sinty v to nepočítaje, postavený na lži o československém národě mluvícím československým jazykem.

Politická kultura a stabilita první republiky je mýtus - za 20 let existence státu se v něm vystřídalo 19 vlád, někdy taky tři za rok. Období druhé republiky pak patří k vůbec nejodpornějším etapám existence našeho národa.

Oba prvorepublikoví prezidenti ve své roli selhávali. Masaryk byl svým monarchistickým tvarem výkonu prezidentské funkce jen směšný, Beneš nás ale zaprodal Sovětskému svazu a zemi odevzdal komunistům.

Po válce se znejistělý, ukřivděný (viz mnichovská zrada) a komunisty manipulovaný národ nechal dobrovolně uvést do pekla stalinismu pro pokročilé. Únor 1948 jistě nesl některé znaky puče, komunisty u moci ovšem velká část národa upřímně chtěla a spontánně podporovala.

Od roku 1968 jsme nebyli Československem, ale Čestnozlomenskem - státem zlomené cti. Zlomené páteře. Když to v listopadu 1989 prasklo, jako první jsme se všichni jeli podívat do Vídně. Intuitivně jsme se vraceli domů.

Nesmyslnost a neudržitelnost myšlenky Československa se v celé nahotě projevila v letech po sametové revoluci. Legrační spory o pomlčky, velká a malá písmena a plurály a singuláry byly jen tristní tečkou za nepodařeným experimentem, který před třiceti lety skončil.

Co tedy chceme 28. října slavit? Co přesně?