Byl to nějaký projev Davida Ratha v Poslanecké sněmovně, nevím už, zda ten historický v červnu 2012 nebo jiný: Milovník barevných motýlků a milionových úplatků při něm periferním pohledem zaznamenal, že pětasedmdesátiletého Karla knížete ze Schwarzenbergu v průběhu jeho projevu přemohl spánek.

Protože tento později pravomocně odsouzený korupčník pokládal své vystoupení za světodějné, komentoval Schwarzenbergovo klimbnutí slovy: „Kníže spí! Taková chvíle, a kníže spí.“ Minimálně v naší rodině pak tento výrok vstoupil mezi ty okřídlené. Jeho citováním jsme se bavili v nejrůznějších kontextech, akcentujících tu sám fakt spánkové ataky, tu absurditu situace, kdy si výjimečnou pozornost nárokoval tajtrlík bez morálky.

Včera Jeho Jasnost Karel Jan Nepomuk Josef Norbert Bedřich Antonín Vratislav Menas kníže ze Schwarzenbergu zemřel. Mladší syn to zaznamenal dříve než já; hned mi volal. „Kníže spí,“ řekl mi. „Taková chvíle, a kníže spí.“ Nikdy jsem od něj tu větu, kterou jsme si tolikrát pinkali přes hospodské stoly, neslyšel vyslovit vážněji a s větším smutkem. Ticho po ní hrozilo roztrhnout mobil na střepy.

Už si ji takhle budeme říkat pořád. Ať se stane cokoli velkého, radostného či tragického, ať přijde jakýkoli velký okamžik téhle země, budeme si to říkat: Taková chvíle, a kníže spí. Jako by právě jeho noblesa, jeho ušlechtilost a lidská dozrálost mimořádné chvíle života naší společnosti stvrzovaly, verifikovaly je, dávaly na ně pečeť jeho vlastní velikosti. Tu pečeť, která nám teď bude tolik chybět. Kníže spí.