Schůzku Světového hospodářského fóra ve švýcarském Davosu, která se konala minulý rok v lednu, poznamenalo zpochybnění toho, co Gideon Rachman z Financial Times nazývá Davoským konsenzem. Následkem krize tehdy převládaly na půdě Davoského fóra negativní nálady vůči „finančnímu kapitalismu“ a rozvinula se debata o možných škodlivých dopadech volného obchodu.

V podobném duchu se nesl i letošní Davos. Převládajícím tématem lednového švýcarského dostaveníčka byla potřeba „překonat staré paradigma“ při řešení současných problémů. Už zakladatel Fóra Klaus Schwab vyzval v jeho začátcích k „definování nové reality“ a k diskuzi o „globálních normách“ pro „globální spolupráci“. Co si pod těmito globálními normami představit a jaká je alternativa k onomu starému paradigmatu?

Odpovědnost bez hranic

Pokud bychom sestavovali stupnici globálních norem podle jejich důležitosti, pak by asi první stupeň obsadila norma politické odpovědnosti za stav globální ekonomiky a zdrojů, která by měla přispět k nastolení férového globálního řádu. Tuto normu vystihuje situace, kdy domácí ekonomická politika zohledňuje nejenom národní zájmy daného státu, ale i rozvoj ostatních účastníků mezinárodního systému, a bere rovněž v potaz i udržitelnost veřejných globálních statků, jako například voda, vzduch nebo zdroje energetické. Jejich zásoby totiž ohrožuje takzvaná honba za zdroji, která představuje jeden z nejpalčivějších geopolitických a ekonomických problémů současnosti. Tuto honbu vyvolal kromě jiného mohutný hospodářský růst vynořujících se ekonomik jako Čína, Indie nebo Brazílie, který vyžaduje neustálý příliv surovin.

S nastolením férového globálního řádu, tedy alternativy ke „starému paradigmatu“, jsou však spojeny tři nemalé problémy. První problém je nejzávažnější a na jeho řešení jsou navíc závislé ty další dva. Je jím praktická možnost prosazovat na národní úrovni politiku, která bere v potaz jiné než národní zájmy daného státu. Jinak řečeno, možnost, aby politici s pětiletým politickým mandátem prosazovali normy a politiku, které by vedly k nastolení férového globálního řádu.

Druhý problém spočívá v tom, že by muselo dojít k zásadní přestavbě ekonomik, především těch největších tak, aby se snížila honba za zdroji. Je zřejmé, že například Evropská unie bere, alespoň na papíře, tento problém vážně. Ve své strategii Evropa 2020 zdůrazňuje potřebu omezení vlastní surovinové spotřeby, i když tak činí z vlastních ekonomických zájmů. Na mezinárodním poli však zároveň neváhá prosazovat obchodní politiku, která k honbě za zdroji v nemalé míře přispívá.

Jak měřit štěstí

Třetí podmínkou nastolení férového globálního řádu je přehodnocení měření ekonomického růstu pomocí HDP. Tato metoda na jedné straně maskuje škodlivé externality. Příkladem mohou být náklady na odstraňování ekologické katastrofy, které se vykážou v nárůstu HDP. Na druhé straně nebere v potaz jiné než čistě ekonomické hodnoty. Jsou to hodnoty sociální nebo třeba štěstí obyvatelstva, indikátor, který se začíná těšit čím dál větší vážnosti.

O tom, že nové přístupy k měření veřejného blahobytu se stávají jedním z témat veřejné debaty, svědčí nejen zájem francouzského prezidenta Sarkozyho reflektovaný v jeho mezinárodních aktivitách. Tato problematika se ocitla také na seznamu priorit francouzského předsednictví G8 a G20 a vážně ji bere i britský premiér David Cameron. S trochou hořkosti je nutno dodat, že podobně jako v případě honby za zdroji, je hlavní motivací spíše národní zájem, nežli veřejné globální blaho.

Je tedy zřejmé, že existují možnost i cesty, jak prosazovat politiku vedoucí k férovému globálnímu řádu, i když hlavní motivací není norma globální odpovědnosti. Jestli někdy v budoucnosti bude důvodem prosazení alternativního měření blaha Sarkozyho reálpolitika nebo jeho globální cítění, je asi jedno, důležitý je výsledek.

Přesto vyvstává otázka, zda existuje možnost prosazovat i politiku, jejímž hlavním motivem by nebyl národní zájem, ale norma globální odpovědnosti. Alespoň teoreticky to určitě možné je. Politici jsou totiž odpovědní voličům, kteří rozhodují o jejich osudu v pravidelných volbách. Pokud by tedy dali najevo svůj zájem o politiky, kteří hledí nejenom na úzce definovaný národní zájem, ale na i normy globální odpovědnosti, mohlo by to přispět k jejich prosazování. Nebo možná trik spočívá v objasnění, že normy globální odpovědnosti ve finále přispívají i k naší vlastní ekonomické bezpečnosti, jinými slovy našemu národnímu zájmu.

Autor: Ivan Lukáš, analytik Glopolis