Postřehy Ondřeje Kopečného ze Summitu OSN o Rozvojových cílech tisíciletí v New Yorku

Od rána bylo znát, že se bude něco dít. Koncentrace agentů se zvýšila na jeden kus na pět metrů čtverečních. Brzy bylo jasné, proč taková pozornost. Za Spojené státy má dnes vystoupit Barack Obama.

Odpoledne. Sál je zaplněn. I když je po oběde, publikum vypadá soustředěně. Řečníci se střídají u pultíku. Spojené státy mají přijít na řadu jako čtvrté.

V této situaci se zdá, že druhou nejhorší věcí, která se může řečníkovi na summitu přihodit, je mít proslov jen pár chvil před Obamou. Mluvíte sice k zaplněnému sálu, ale ze všech pohledů je patrná jasná výzva – „zkrať to“.

Prezident Bosny a Hercegoviny domluvil. Teď má přijít na řadu první muž supervelmoci, leč přichází prezident Mikronézie (vtipná náhoda). Sál trochu znejistí. Od pultíků jednotlivých delegací se rychle zvedají postavy v oblecích a shánění se po aktualizovaném seznamu řečníků. Úleva. Obama má jen zpoždění.

Konečně. Předsedající hlásí „His Excellency Mr. Barack Obama, President of the United States of America“. Sál ztichne. Je slyšet jen cvakání rychlospouští a tiché bzučení tlumočnických sluchátek.

Mluví o deset minut déle, než je jeho vymezený čas, ale mluví dobře a zdá se, že spatra. Ostatně, pokud máte čas, můžete sami posoudit zde (doporučuji druhou polovinu).

Určitě vás zajímá, co je ta první nejhoršího věc, která se může řečníkovi přihodit. Přece mluvit po Obamovi. Jakmile zamává a zmizí z pódia, sál se rozšumí, polovina delegací vstává a odchází. Můžete být třeba japonský premiér (jakože Naoto Kan je), ale v tu chvíli je to prostě jedno.

Pokud máte ještě chvilku, doporučuji podívat se i na tento proslov. Nick Glegg, místopředseda britské vlády, potvrzuje výjimku, která potvrzuje pravidlo. A sice, že když máte, co říct, můžete mluvit kdykoliv. Třeba i před „suberobamou“.

Autor: Ondřej Kopečný (Glopolis), New York