Minulý týden jsme byli v Bruselu svědky dalšího z řady evropských zázraků. Zadlužené země eurozóny neztratí hlasovací právo, nebudou automaticky sankcionovány a smlouvy se upraví i bez rušivého referenda. Prostě se nic nezmění a euro přesto zůstane zachováno pro všechny. Hlavní město Evropy začíná být vážnou konkurencí pro Lourdy.

Úprk před realitou

Ale ne tak zhurta. Když se podíváme pozorněji tak se evropská integrační politika dá popsat jako vytrvalé uhýbání před střízlivým pohledem na situaci. Již při koncipování měnové unie zamlžovaly evropské elity realitu politickou lyrikou o společných hodnotách, smíření Evropanů a velmocenské roli EU ve světě. V posledních letech se však mezi cáry této rétorické mlhy stále zřetelněji objevuje nehostinná realita ekonomických a politických zájmů.

Jestliže měla eurozóna v roce 2002 určitou šanci hospodářsky modernizovat zaostalé členy do té míry, aby unesli silnou měnu, tak dnes ji zbývá pouze možnost je co nejrychleji vytěsnit anebo přihlížet rozpadu celé měnové unie. Historicky viděno je druhá možnost pravděpodobnější. Od roku 1848 se Evropané několikrát pokusili o různě složené (ekonomicky často konzistentnější) měnové unie; přežila však pouze švýcarsko-lichtenštejnská.

Bruselský summit však byl dalším příkladem toho, že se evropské politické špičky pořád ještě (navenek) vyhýbají střízlivému pohledu na realitu. V růžovém oparu nad Bruselem se tyčí hospodářská vláda, která prý dotlačí členy eurozóny k finanční serioznosti a ekonomické modernitě, stabilizační fond, který zaručí trvalý finanční transfér mezi Severem a Jihem a Evropská centrální banka, jako „beránku otřes se“pro ty, kterým nebude stačit ani to.

Politik, který by tomuto bruselskému zaříkávání opravdu věřil, by neobstál ani na radnici maloměsta. Ne, ne. Špičky evropské politiky dobře vědí, že se jejich úprk před realitou chýlí ke konci.

Cíl sanace rozpočtů zemí jako Řecko či Portugalsko je nedosažitelný. A i kdyby se nějakým opravdovým zázrakem uskutečnil, zůstanou tyto země ekonomicky příliš slabé pro silnou měnu. Evropským politikům již brzy nezbyde nic jiného než udělat to, co je účelné. Tato výzva se týká hlavně Německa a Francie. Realisté v Berlíně jistě chápou, že eurozóna v daném složení nemůže přežít. Zároveň ví, že jejich země nemůže přímo odmítnout „evropskou solidaritu“, ale ví i to, že žádná německá vláda nepřežije institucionalizované financování středomořských ekonomik.

Udržet euro nebo zavést marku?

Zatímco na počátku i z německého hlediska hovořily pro eurozónu také její ekonomické výhody tak dnes vystupují do popředí obavy z nákladů spojených s jejím udržováním či dokonce demontáží. Jestli mě zrak neklame, tak se Berlín soustřeďuje na to, znepříjemnit život těch, kteří na eurozónu nestačí do té míry, že z ní vystoupí dobrovolně. I to bude drahé, ale pořád ještě levnější než znovu zavádět marku.

A tak Angela Merkel od jisté doby ukazuje mučící nástroje: ztráta hlasovacího práva, pravidla bankrotu pro členské země, automatické finanční tresty pro nesolidně hospodařící státy a podíl privátní bank na případných ztrátách. Nic z toho se zatím nestalo, ale všichni zúčastnění vědí, že použití těchto nástrojů je pouze otázka času.

Před očima publika tak postupně vznikají kulisy pro poslední jednání. Může se stát, že slabí členové ztratí nervy již zítra, ale může to trvat i podstatně déle. Francouzi se budou snažit zachovat stávající eurozónu, protože finanční transféry pro evropskou chudinu by oslabovaly jejich věčného německého rivala. Ale i Francie má zájem především na zachování stabilní měny. Než aby jí ztratila tak raději přistoupí na zmenšení eurozóny.

Vůdčí evropské mocnosti mají dosud možnost volby. Bude-li však jejich úprk před realitou a účelnou politikou trvat příliš dlouho tak jedna z budoucích eskamotáží „zachraňujících“ měnový Titanic povede k nekontrolovatelnému rozpadu eurozóny. Lourdy se totiž nemají čeho bát. V Bruselu se zázraky nedějí.

upravený text psaný pro Sme