Na webové stránce lerecorddumonde.be se odpočítávají dny do okamžiku, kdy Belgie předstihne Irák, který drží s 289 dny světový rekord v bezvládí. Ve hře je však mnohem více než nezáviděníhodné prvenství; totiž existence belgického státu a memento pro budoucnost EU.

Kronika rozpadu

Rozhodnutí velmocí o založení Belgie v roce 1830 posunulo území rázem tam, kde by evropští snílci rádi viděli celý kontinent - do společného státu. Belgie je „malá Evropa“ složená z kousku Holandska (Vlámsko) a Francie (Valonsko) a z kousíčku Německa (okolí Lutychu).

Prvních sto let to však moc slavné nebylo a poválečné dějiny Belgie jsou chronologií vleklého rozvodu. V roce 1970 vznikl vlámský a valonský region, každý s vlastním parlamentem a vládou. V roce 1983 byl založen německý region a o pět let později získalo samostatnost také hlavní město Brusel.

Historicky viděno, prosperovalo dlouhá desetiletí průmyslové Valonsko, zatímco zemědělské Vlámsko zaostávalo. Po úpadku těžkého průmyslu, v padesátých letech minulého století, zbyla na jihu nezaměstnanost, strukturální zaostalost a sympatie pro levicové strany. Teď jsou na koni severní Vlámové, pilní, spořiví a spjatí s rodnou hroudou.

V „malé Evropě“ dnes rozhodují strany, které symbolizují zájmové rozdíly smýkající celým kontinentem; „Valonská socialistická strana“ s Eliem Di Rupo a „Nová vlámská aliance“, vedená Bartem De Weverem. Původní ideologické rozpory těchto dvou stran se scvrkly na svou (celoevropskou) podstatu - peníze.

Chudí Valoni chtějí (stejně jako chudí Řekové) společnou podkladnu a bohatí Vlámové (stejně jako jejich holandští a němečtí příbuzní) trvají na oddělených kontech. Jejich vůdce Bart De Wever chce rozvod po československu; federalizovat tak dlouho, až se, jak De Wever sám říká, „Belgie vypaří“.

Integrační laboratoř

Belgie, tato země bez identity, měla ideální podmínky k tomu být modelem pro formování sounáležitosti evropských národů. „Malá Evropa“ byla laboratoří pro pokusy, jak kontinent sjednotit ekonomicky a emocionálně.

Belgičané se stoosmdesát let pokoušeli o hospodářský rozvoj a harmonický život ve společném nadnárodním státě a zjistili to, co realisté vědí již dávno. Ani nařízené soužití, opírající se o kompletní institucionální vybavení státu - vylepšené vlastním králem - nedokáže národy sjednotit. „Malá Evropa“ trpí stejně jako EU ekonomickou rozpolceností a nedostatkem patriotismu.

Paralelní historie Belgie a EU ukázala, že problém strukturální ekonomické zaostalosti a národní sebestřednosti nelze odstranit ani v útulné zemičce se třemi národnostmi a deseti miliony obyvatel, natož mezi sedmadvaceti státy s půl miliardou lidí.

Mohla by se Evropa bez Belgie obejít? Určitě. Evropské politiky by to jistě nevyvedlo z míry. Francii by přibyla jedna provincie, Vlámsko by se stalo republikou a Brusel by zůstal správním centrem velké, den ode dne jednotnější Evropy - ovládané národně myslícími politiky.

upravený text pro E15