Evropští vůdci neuznávají krymské referendum a stále chtějí Ukrajinu co nejúžeji napojit na EU. Proč? Na první pohled se zdá, že ruská politika sjednocuje Evropu podobně silně jako před čtvrtstoletím politika sovětská. V Bruselu možná považují ruské ohrožení za šanci k překonání hluboké krize smyslu a cíle evropské integrace.

Rozšiřování místo prohlubování

Oficiální potvrzení proto samozřejmě neexistuje. Ale evropské angažmá na Ukrajině je v souladu s dosavadním přístupem evropských mocností k projektu integrace kontinentu. Ta totiž probíhá více jako zvětšování než jako sjednocování unie. Tato tendence je patrná od jejího počátku, ale definitivně se prosadila až v debatách devadesátých let. Tehdy šlo o to, zda se má evropské společenství vnitřně prohlubovat, nebo rozšiřovat. Formální rozhodnutí tenkrát sice nepadlo, ale reálná politika jde od té doby jednoznačně cestou rozšiřování.

Strategie rozšiřování zvyšuje počet členů evropského soustátí a legitimizuje se obvykle magií velkých čísel; typický je odkaz na velmocenský status EU plynoucí z půlmiliardy jejích občanů. To však nemění nic na tom, že rozšiřování je sice snadnějším, ale velmi neefektivním řešením dilematu každého spolku: totiž volby mezi pouhým součtem členů a znásobením jejich síly. Rozšiřování unie sice zvyšuje počet členů, ale zcela nedostatečně využívá možné synergie.

Ale nejde pouze o nevyužité synergie. Uspěchaně rozšiřovaný spolek totiž ztrácí akceschopnost, protože se rozmělňují jeho cíle. Společný celoevropský zájem o jehož splnění by se pak všichni bezvýhradně snažili nelze zformulovat tak, že se prostě přičtou národní zájmy dalších a dalších členů.

Skutečné mocenské nadhodnoty může každý národní spolek dosáhnout především svým prohlubováním, to znamená propojováním a koordinací rozdílných národních zájmů a tím i mocenských potenciálů členských zemí.

Ano, v EU existují i některé kroky k prohlubování, tedy zvyšování ekonomické a politické sourodosti, lepší řiditelnosti a vyšší akceschopnosti. Tyto kroky však beznadějně kulhají za skoky rozšiřování. Příklady Bulharska, Rumunska a balkánských zemí jsou dokladem toho, že s každým dalším rozšířením se zdroje spolku především dále přerozdělují, rozmělňují a jenom okrajově posilují. Avšak rozšiřování EU samo o sobě je pouze cesta, která vede do prázdna. Teprve prohlubovaním spolku směřuje tato cesta k cíli skutečného sjednocení Evropy a jejího etablování jako mocného hráče.

Raději větší než silnější

Avšak namísto dlouhodobého a obtížného prohlubovaní integrace se EU snaží potlačit zájmovou a rozvojovou nesourodost svých členů; vydupat jednotu a akceschopnost unie ze země tím, že glajšaltuje. Proto EU stěsnává své členy do nerealistických - protože nedodržitelných - normativních rámců celoevropské legislativy anebo fiskální či bankovní unie.

A právě na tomto místě vstupuje do hry Ukrajina a Rusko. Na Ukrajině se poprvé přímo střetávají ruský a evropský způsob rozšiřování nadnárodního systému. Na jedné straně ruská vydírající expanzivita a na druhé straně evropská slibující expanzivita. V obou případech jde o totéž: O zajištění existence vlastního nadnárodního spolku pomocí jeho rostoucího vlivu na sousední státy.

Vladimír Putin restauruje Sovětský svaz a snaží se pomocí kontroly cizích teritorii kompenzovat neefektivnost společenského systému Ruska. Také EU chce být raději větší než silnější. Její klíčové instituce se legitimizují svou rolí v procesech spojených s přijímáním nových členů a s „řešením“ krizí, které jsou způsobeny tím, že spolek je stále nesourodější.

Proto byla z hlediska Bruselu ukrajinská ofenziva EU zcela logická. Stejně logický je však i její neúspěch. Uspěchané rozšiřování sféry vlivu místo vlastní konzolidace způsobilo celkové oslabení EU. To se projevuje i v konfrontaci s Ruskem.

rozšířený článek pro E15