V Ankaře a v Nice se odehrály dvě verze stejného příběhu, který pojednává o obtížích náboženstvím ovládané civilizace s hospodářsko-technologickou modernizací.

Naboženství a blahobyt

Turecký vývoj posledních let lze číst jako pokus o řešení rozporu mezi náboženstvím ovládanou civilizací a socio-politickými důsledky její hospodářské a technologické modernizace. Tento rozpor se týká ve větší nebo menší míře všech islámských států. Každý z nich se musí vypořádat s otázkou, jak udržet prvořadou roli náboženství a přesto dosáhnout trvalého růstu blahobytu masy, který je předpokladem pro stabilitu těchto zemí.

Výkonový deficit náboženstvím brzděných společností byl po dlouhá desetiletí vyrovnáván příjmy z prodeje ropy. Turecko sice moc ropných ložisek nemá, ale jeho průmysl dlouhodobě těžil z poptávky ropných mocností v regionu a z energetických transférů přes turecké území směrem na Západ. Export energie jako zdroj blahobytu a způsob jak dorovnávat nízkou ekonomickou výkonnost však již v posledních letech státům v regionu není k dispozici. Jako náhrada materielně lepšího života tudíž zbývá jen posílení role náboženské pravověrnosti. Nejprostším způsobem jak se vyrovnat s vystřízlivněním ze sna o blahobytu je svatá válka proti západním „křižákům“.

Čím nahradit blahobyt?

Turecký prezident Erdogan používá sofistikovanější metodu a dorovnává klesající naděje masy na blahobyt nejenom náboženstvím ale i pomocí národní hrdosti. To ale nutně předpokládá posílení moci Turecka a tudíž i silnou a výkonnou armádu. Generálové všude na světě však z povahy své činnosti upřednostňují technologii a modernitu, čímž fakticky zpochybňují dominanci náboženství. Vedle vojáků představuje také městská inteligence Turecka – nezávisle na její kritičnosti vůči armádě – hlavní sílu podporující pozápadnění islámského civilizačního modelu.

Realisticky viděno, vyvolává to co zatím o puči víme dojem, že byl možná odhalen ještě dříve než začal – a i kdyby tomu tak nebylo - tak ho turecký prezident použil k masivnímu oslabení sil podporujících pozápadnění země. Avšak ať je pravda o puči jakákoliv, tak svědčí již sama skutečnost, že se našlo dostatečné množství těch, kteří se jej pokusili provést, o výše zmíněném vývojovém dilematu, ve kterém se nachází islámská civilizace.

Přestože síly, které se snaží o pozápadnění Turecka podlehly a ve většině islámských společností jsou dnes v defenzivě, tak se domnívám, že se bude Orient nevyhnutelně - byť i pomalu a protiřečivě - modernizovat a tím bude růst i význam hospodářského vývoje na úkor role náboženství. Je však otázkou jak dlouhá a kolika obětmi lemovaná bude tato cesta. A tím se dostávám k atentátu v Nice.

Nica

Osud pachatele atentátu v Nice dokládá na příkladu jedince oprávněnost pochybností o možnosti rychlého přechodu z (náboženstvím dominovaného) islámského civilizačního modelu do moderní západní společnosti. To se týká zejména příliš optimistických představ těch pozorovatelů, kteří se domnívají, že se migranti z islámských zemí budou schopni rychle zaintegrovat do pracovního a sociálního rytmu hypermoderní západní společnosti.

Atentátník v Nice se předtím než vraždil pokusil odložit svou civilizační výbavu a pozápadnit svůj život. Neuspěl, nedokázal se integrovat do západního společenského systému a vzpomněl si na svou „odloženou“ identitu; reagoval ve vzorcích své výchozí civilizace a zabíjel ve jménu svaté války. Kolik ze statisíců migrantů z islámského světa tu samou úlohu zvládne lépe a jak budou reagovat ti, kteří nebudou stačit tempu, nárokům a tlaku konzumní společnosti?

A ironický středník k celém příběhu? Dlouholetým teoretizováním zmožený americký profesor Timothy Snyder káral v Reflexu č. 28 chování Východoevropanů v migrační krizi. Snyder prý mluví deseti jazyky, ale zdá se, že v jistém ohledu nerozumí ani slovo. To platí zejména, když kritizuje východoevropské vlády a občany odmítající masovou migraci a hovoří o tom, že se chovají dětinsky. Zajímalo by mě, jak by Snyder na pozadí událostí v Ankaře a v Nice označil třeba chování Švédska.

upravený text pro facebook