Co jsem na hradě nemohl říci
Vyznamenaní nedostanou příležitost pronést pár slov. Kdybych takovou možnost měl, tak bych připomenul několik samozřejmostí.
Zdá se mi totiž, že se část politické třídy nikdy nesmířila s tím, že prezidentem je Miloš Zeman. To však hraničí s nepochopením podstaty demokracie. Demokraté se poznají podle toho, že respektují i ta rozhodnutí, která jim nevyhovují. Vědí totiž, že se demokracie nezhroutí, když se neprosadí můj názor. Naopak posílí, když přesto ctím rozhodnutí většiny.
Mnozí, na obou stranách barikády ale zřejmě považují demokracii za stroj na „správná“ rozhodnutí. Za „správné“ považují to, co si myslí oni a jejich přátelé. Naše představy o dobru či správnosti jsou však zkreslené. Jednak obecnou lidskou nevědomostí, která se nezastaví ani před profesorem nebo redaktorem, ale hlavně našimi vlastními zájmy. Bohužel se však těm, kteří se považují za elitu mnohdy nedostává toho, co skutečnou elitu vyznačuje, totiž pokory.
Demokracie neprodukuje pravdu, ale „pouze“ většinová rozhodnutí. Jejich první výhodou je to, že se zpětně často ukáží být správnější než rozhodnutí zasvěcené či osvícené menšiny. Ano, i demokratická rozhodnutí můžeme, ba musíme kriticky zkoumat. Ale když je kritika tak zásadní, že se rovná odmítnutí rozhodnutí samotného, tak zpochybňujeme demokracii vůbec. A pak nám zbývá pouze diktatura dobrých ve jménu dobra. Ta se však jak známo snadno ve zlé obrátí.
Naproti tomu mají většinová rozhodnutí ještě jednu velmi důležitou výhodu. K tomu, aby naše země vzkvétala je nezbytné společné úsilí co největšího počtu jejich obyvatel, většiny která se na základních věcech shodne.
Pan prezident je stejně nedokonalý jako jeho kritici a jako my všichni. A také proto potřebujeme něco, co nás k tomuto společnému úsilí přesto motivuje, něco co je vyšší než osobní nepřátelství, ješitnost, ctižádostivost a politikaření. To něco je český národ, kterému máme sloužit. Tento národ uctíváme oslavou státního svátku. A měli bychom ho slavit společně.
To všechno bych byl rád řekl. Ale vyznamenaní nemohou pronášet projevy.
Zdá se mi totiž, že se část politické třídy nikdy nesmířila s tím, že prezidentem je Miloš Zeman. To však hraničí s nepochopením podstaty demokracie. Demokraté se poznají podle toho, že respektují i ta rozhodnutí, která jim nevyhovují. Vědí totiž, že se demokracie nezhroutí, když se neprosadí můj názor. Naopak posílí, když přesto ctím rozhodnutí většiny.
Mnozí, na obou stranách barikády ale zřejmě považují demokracii za stroj na „správná“ rozhodnutí. Za „správné“ považují to, co si myslí oni a jejich přátelé. Naše představy o dobru či správnosti jsou však zkreslené. Jednak obecnou lidskou nevědomostí, která se nezastaví ani před profesorem nebo redaktorem, ale hlavně našimi vlastními zájmy. Bohužel se však těm, kteří se považují za elitu mnohdy nedostává toho, co skutečnou elitu vyznačuje, totiž pokory.
Demokracie neprodukuje pravdu, ale „pouze“ většinová rozhodnutí. Jejich první výhodou je to, že se zpětně často ukáží být správnější než rozhodnutí zasvěcené či osvícené menšiny. Ano, i demokratická rozhodnutí můžeme, ba musíme kriticky zkoumat. Ale když je kritika tak zásadní, že se rovná odmítnutí rozhodnutí samotného, tak zpochybňujeme demokracii vůbec. A pak nám zbývá pouze diktatura dobrých ve jménu dobra. Ta se však jak známo snadno ve zlé obrátí.
Naproti tomu mají většinová rozhodnutí ještě jednu velmi důležitou výhodu. K tomu, aby naše země vzkvétala je nezbytné společné úsilí co největšího počtu jejich obyvatel, většiny která se na základních věcech shodne.
Pan prezident je stejně nedokonalý jako jeho kritici a jako my všichni. A také proto potřebujeme něco, co nás k tomuto společnému úsilí přesto motivuje, něco co je vyšší než osobní nepřátelství, ješitnost, ctižádostivost a politikaření. To něco je český národ, kterému máme sloužit. Tento národ uctíváme oslavou státního svátku. A měli bychom ho slavit společně.
To všechno bych byl rád řekl. Ale vyznamenaní nemohou pronášet projevy.