Na mou kritiku elit reagují někteří odkazem na to, že prý k nim také patřím. Chtějí tím zřejmě říci, že vlastně kritizuji i sám sebe. Dlouho jsem tento argument považoval za tak očividně chybný, že jsem ho nebral vážně. Došel jsem však k závěru, že bych se měl jednoznačně vymezit vůči elitě, se kterou nechci mít nic společného a popsat vlastnosti té elity, k níž bych si považoval za čest náležet.

Kdo patří k elitě

Píši esej a proto nebudu čtenáře nudit politologickou teorií. Mluvím-li o elitě, tak míním převážně sociálně-vědně vzdělané lidi, zastávající významné pozice v politice, v médiích a v akademické oblasti. Na podnikatelskou a uměleckou elitu se následující úvahy vztahují jen částečně.

Významná pozice je taková, která umožňuje lidem měnit společnost buď tím, že jí vládnou nebo svými myšlenkami ovlivňují. Obojí jsou formy moci. Max Weber definoval moc jako možnost donutit lidi dělat i to, co je proti jejich vůli. Politik je k tomu přinutí a vzdělanec je přemluví. Řekl bych, že takovou možnost má v České republice zhruba čtvrt milionu lidí. Jejich přesný počet však není pro moje úvahy rozhodující.

Kdo patří ke skupině politicky mocných a názorově vlivných Čechů? Příslušníci elity mají některé shodné vlastnosti. Na prvním místě se obvykle uvádí vzdělání. Ale vzhledem k tomu, že vysokou školu absolvovalo v naší zemi velmi mnoho lidí, tak ani MBA nedostačuje k tomu, aby se mohli počítat k elitě.

Další vlastnost, která umožňuje rozpoznat příslušníka elity je jeho pozice. Každý z nás však zná řadu lidí na významných místech, jejichž výkon tomu neodpovídá. Spolehlivější nástroj k rozpoznání příslušnosti k elitě je proto kvalita toho co dělají. Ale jak ji měřit?

Když jde o něčí příslušnost k elitě chirurgů, tak je účelné zeptat se, co o něm říkají ostatní chirurgové. Podstatně lepší je ale poslechnout si, co o něm říkají jeho pacienti. To jsou ti, kteří jeho schopnosti poznali na vlastní kůži. A když tedy jde o to, posoudit politická rozhodnutí a politické myšlenky tak je jistě dobré zeptat se ostatních politiků a myslitelů. Ale zdaleka nejlepší je zeptat se občanů.

Dva různé světy

Paul Watzlawick kdysi řekl: Svět je takový, za jaký ho považuje většina lidí. Většinové vnímání světa se prosadí prostě proto, že se podle něho většina lidí chová. A tak v každé společnosti převládají určité názory ohledně toho, jak věci fungují, co je správné a co je chybné, jak nejlépe dosahovat cílů, co je v životě důležité a co bezvýznamné.

Proto je třeba hledat hlavní důvod současných rozporů mezi elitou a většinou obyvatel v tom, že většina politiků a myslitelů žije v „jiné“ společnosti než většina občanů, které chtějí řídit a poučovat. Politici a myslitelé vnímají většinou svět v mnoha ohledech stejně, ale téměř vždy úplně jinak než většina těch, kterým chtějí vládnout.

Elity přeceňují vlastní názory a zájmy a určují podle vlastních měřítek i to kdo k nim náleží. Zatím se jim přesto daří zůstat na svých mocenských pozicích, ale zároveň se stále více odcizují od většinové společnosti. Je nejvyšší čas, aby politici a přední intelektuálové přestali vnucovat lidem svá vlastní osamělá rozhodnutí a iluzorní nápady a místo toho raději začali pečlivě pozorovat a pozorně pečovat o to, v čem a čím většina jejích občanů skutečně žije.

Elita totiž potřebuje národ více než národ elitu, protože může svůj nárok být tím nejlepším z národa, oprávnit pouze mírou služby, kterou mu prokáže. Mimochodem, právě to je společenská funkce elity a jediné oprávnění jejího mocenského nároku.

Pouze národ posvěcuje svou elitu. Občané jsou zákaznící a zaměstnavatelé elity a její výkon se proto měří tím, je-li schopna sloužit jejich zájmům a reprezentovat jejich postoje. Bohužel jen málokdo z těch, kteří se považují za ty nejlepší z celého národa chápou, že jejich privilegiem a povinností je sloužit jeho občanům. V etablovaných elitách se totiž velmi zřídka vyskytují vlastnosti, bez kterých je skutečná elita nemyslitelná; skromnost a pokora.

Již jsem zmínil, že etablované elity a většinová společnost žijí v rozdílných světech. Tato názorová propast je prostorem pro nové myšlenky a nové politické strany. Není vůbec náhodou, že dnes mnoho občanů věří spíše někomu, kdo je mimo mocenskou pyramidu, ale za to se stará o to, co jim dělá starosti. Není vůbec náhodou, že vznikli Realisté.

Jádro elity

Elity mají úlohu zajistit rámec pro to, aby co největší množství občanů mohlo utvářet svůj život podle svých vloh a rozhodnutí co nejsamostatněji a v co nejstabilnějších podmínkách. Skutečné jádro elity, které v této eseji hledám se tedy vyloupne teprve tím, když národ většinově uznává hodnotu její služby pro zemi. Lidé měří výkon elity tím, co nejlépe znají, tj. svými vlastními životy a to jenom v tom světě, ve které žije většina z nich a na který dosavadní elity jen pohrdavě shlížejí.

Hledáme-li tedy skutečnou politickou a myslitelskou elitu, tak nás na stopu přivede to, kdo má jak silnou odezvu ve společnosti. Často vidíme, že na jedné straně stojí ti, kteří mohou díky své pozici prosazovat svou vůli anebo rozšiřovat své názory a to bez ohledu na to, kolik občanů o ně má zájem. Na druhé straně jsou ti, po jejichž politických rozhodnutích a myšlenkách je silná společenská poptávka, kteří se však pohybují převážne mimo etablovanou elitu. Toto odlišení již naznačuje, v čem je rozdíl mezi domnělou a skutečnou elitou národa a také to, ke které bych rád náležel.

Od mnohých politiků a intelektuálů se liším v názoru na úlohu elity. Ti nejlepší z nejlepších jsou ti, kteří nechtějí technokraticky poručníkovat anebo moralizovat, nýbrž ti, kteří jsou připraveni doprovázet svůj národ na malém kousku jeho cesty dějinami a sloužit mu, jak nejlépe umí. Abychom si dobře rozuměli. Nepředepisuji politické a intelektuální elitě, co si má myslet, ale trvám na tom, jak se má ke své práci pro společnost postavit.

Realistická elita

Právě začínáme přijímat členy naší strany. Realisté se od ostatních stran liší tím, že nenabízejí pouze nějakou další mutaci opotřebované tradiční politiky, nýbrž zcela novou metodu politické práce. Z toho plyne, že potřebují i nově myslící členy.

Můj cíl jako její mentor je, abychom se s pomocí členů strany, zařadili do národní elity. Jak jsem popsal, tak lze příslušnost k národní elitě dokázat hlavně tím, jak se ke své práci pro společnost postaví. Od této skutečnosti se odvozují vlastnosti člena strany Realistů.

Realista myslí tak jak se jmenuje, tedy vnímá a respektuje věci tak jak jsou. Ví také, že jeho hlavním úkolem je to, aby co největší množství občanů mohlo utvářet svůj život podle svých vloh a rozhodnutí a to co nejsamostatněji a v co nejstabilnějších podmínkách.

Ví, že jakkoliv vyjímečnou karieru má za sebou anebo před sebou, tak své sebevědomí může odvozovat především od toho, že smí doprovázet svojí zemi na malém kousku její cesty dějinami a má tu výsadu, že ji smí sloužit. Jeho typické vlastnosti jsou skromnost, píle, obětavost a nezištnost.

Ano, to připomíná náboženský řád, pospolitost těch, kteří sdílí jak chápání své role ve společnosti, tak i jedinečnou metodu politické práce. Realisté budou mít politický úspěch a historickou zásluhu pouze tehdy, když většině občanů dokáží, že žijí v jejich světě a ne ve světě odcizené politické kasty anebo mudrujících blouznivců.

psáno pro www.realiste.cz