Vlastenectví může být hrdě inscenováno jako v Americe, zapíráno jako v Německu, trestně stíháno jako ve Švédsku anebo rozpačitě přiznáváno jako (mnohdy) u nás. Vždy jde o důkaz národní jedinečnosti.

Národní státy vymezuje jazyk, hlavní město a hranice. Ale to, že fungují lépe než nadnárodní spolek zaručuje něco jiného. Je to neviditelná síť sounáležitosti, utkaná ze společných jistot o tom, co se smí a co se nesmí, ze vzpomínek na triumfy a křivdy a z vědomí vyjímečnosti vlastního osudu. A proto jenom národ uspokojuje potřebu lidí, najít pevný bod ve světě a jenom národ nabízí útočiště v čase zmatků. Dnes mají svátek všichni, kteří žijí podle této jednoduché pravdy.

Většina těch, kteří by je v tom měli utvrzovat s nimi ale neslaví. Měli by stát v jejich čele, ale na svůj národ nemají čas, protože musí spasit celý svět. Pro obyčejné lidi není u jejich stolu místo. Jako ziskuchtivý číšník mají rezervováno jen pro cizince, kteří jim přinášejí zvěsti o nejnovější názorové módě. Za občany své země se stydí nebo jimi pohrdají.

K nim já nechci patřit. A proto si odpoledne vyjdu do města a na klopě budu mít českou trikolóru.