Každý, kdo na vás promluví chce abyste mu něco dali. Ať s je to z očí do očí nebo digitálně, vždy chce buď vaše peníze, práci, poslušnost, uznání, lásku nebo dokonce život. Místo činu je informační společnost.

b>Co nevíme?

Většina lidí věří, že informační společnost je rajská zahrada, v níž se rodí poznání. Já tvrdím, že je to džungle plná masožravých květin, jedovatých chameleonů a lstivě se modrajících lagun s duhovými piraňami. Pralesu vládnou šamani, kteří omamují a porobují slovy, čísly a obrázky.

Naši předkové tesali své moudrosti do kamene. My je čteme z plastiku, a pokud jde o hodnotu informace na centimetr čtvereční, jsme na tom hůře oni. Do kamenných tabulek se tesalo těžko a tahle svalová autocenzura zaručovala důležitost sdělení. Dnešní světélkující tabulky snesou všechno a tak se lidé topí ve vlnách informačního kalu. Ke dnu je stahuje i jejich neutišitelný hlad po rozptýlení, který modernímu člověku připsal Aldous Huxley. A Zbigniew Brzezinský přidal ještě jeho sklon k pokleslé zábavě; říkal tomu tittytainment.

Informace vyrábějí politici, podnikatelé, média a experti. Všichni dohromady tvoří informační průmysl a chtějí (jako každý producent) co nejlevněji vyrábět a co nejvíce vydělat.

Informační průmysl chce co nejvíce vydělat, a přesto nám informace nabízí levně nebo dokonce zdarma. Jak to? Politici, podnikatelé, experti a média nám poskytují takový obraz světa, který odpovídá jejich zájmům. Chtějí, abychom volili, koupili a věřili tomu, co nám řeknou. Informace, jsou nástroje k tomu, abychom jim sloužili. A proto nám nabízí vějičky, přesmyčky, chytáky a propagandu. V záplavě neúplných statistik, sestříhaných záběrů a povrchního mudrování jsou většinou nesporně pravdivé jen mezery mezi slovy.

Většina lidí považuje tuhle informační plastelínu za zboží jako každé jiné a podle toho je i „kupuje“; hlavně podle ceny a obalu. A příliš mnoho lidí konzumuje informace jako jistou formu zábavy nebo možnosti se odreagovat. Kdyby více přemýšleli tak by je napadlo, že spolehlivé informace jsou pro ně životně důležité. A kdyby opravdu chtěli, tak by je i mohli najít. Ale kdo by se k nim prodíral myriádami slov? V informačních kanálech je toho přece tolik a tak levně k mání. „Levně“ znamená nejenom skoro zadarmo, ale také jednoduše, rychle a kdykoliv. Typický konzument levných informací je rodina, která při večeři „sjíždí“ televizní zprávy.

Každý zná větu, že „vědění je moc“. Je pravdivá, protože informace potřebujeme k tomu, abychom se mohli co nejlépe postarat o sebe a své blízké. Z toho ale plyne, že je pro nás životně důležité neustále přemýšlet o rozdílu mezi pravdou, omylem a lží. Musíme přece porozumět, co se děje abychom mohli rozhodnout, co dělat. A i když vás nejspíš nebaví filosofovat o odlišnosti mezi pouhým omylem a lží, tak přesto potřebujete spolehlivou informaci. Ať omyl nebo lež obojí znemožňuje dosáhnout to, co všichni chceme: Postarat se o sebe a své blízké.

A proto potřebujeme spolehlivé informace o fungování společnost a názorech ostatních. Ale to co nám o světě říkají politici, podnikatelé, vědci nebo média je pro nás (až na malé výjimky) zcela nepoužitelné. Lhostejno, jestli jsou jejich informace zábavné, bezvýznamné, mylné či nepravdivé. Vždycky jsou pro nás, svým množstvím a obsahem rušivé, a když se podle nich v dobré víře řídíme, tak nás ohrozí materiálně, psychicky nebo i fyzicky.

Většina lidí má schopnosti kriticky posoudit věrohodnost informací, ale zřejmě nepociťuje nutnost to dělat. To je fatální chyba. Věřit popisu světa, který nám vnucují shora může být stejně nebezpečné, jako když naši prapředci přehlédli za přesličkou funícího T-Rexe. Co je výnosné pro ty nahoře, vás může stát, a mnohé už i stálo, život. Slova mohou být doslova nepřátelé na život a na smrt. Za chvíli si vysvětlíme proč.

Politici, podnikatelé, média a experti nás obkličují svými informacemi, zahlcují jejich množstvím, odvádí naší pozornost od skutečně důležitých témat a od jiných informačních zdrojů, zneklidňují nás nebo dokonce straší. Přeháním, když řeknu, že se chovají, jakoby proti nám vedli psychologickou válku? Nevěříte? Tak si v internetu nalistujte její definici.

Ano, mezi těmi, kteří ostatním vysvětlují svět, se najdou i světlé výjimky. Ale většina politiků, podnikatelů, vědců a žurnalistů nám prodává takový „materiál“, že by před tiskovými konferencemi anebo televizními zprávami mělo být povinné varování, že jejich obsah může ohrozit zdraví publika.

Když si to všechno shrneme, tak je jasné, že informační společnost není rajská zahrada, ve které vzkvétá moudrost. Výrobci informací nám o světě říkají příliš mnoho a jen zřídka to, co bychom opravdu vědět měli. Ti hloupější z nich na nás dotírají „jenom“ nesmysly, ti chytřejší zamlčují a ovlivňují. Všichni dohromady vyvolávají dojem, že nám dávají cenné poznatky, ale zatím chtějí ovlivnit naše názory, pocity, pohnutky a chování, tak aby to sloužilo jejich zájmům. Informace nejsou zdrojem poznání, ale nástrojem výcviku lidí k poslušnosti. Ve srovnání se slibem racionalismu, „cogito ergo sum“ (myslím tedy jsem), je dnešní informační společnost nepřetržitý výsměch homo sapiens, člověku rozumnému.

Co musíme vědět?

Jedna věc mne na tom všem opravdu udivuje. Moje generace se v trnitých houštinách informační společnosti dokonale vyznala. Každý věděl, že se ti nahoře starají jen o své zájmy a my máme být nástroje k jejich uskutečnění. Proto jsme jejich ilustrované zkazky sice občas poslouchali, ale vlastně neslyšeli, natož vyslyšeli. Vrchnosti jsme nevěřili, a buď nedělali to, co od nás chtěla, nebo dělali pravý opak.

I dneska vám v každé hospodě štamgasti vysvětlí, jací vyvrhelové jsou ti nahoře, ale jak to, že je nenapadne, nedůvěřovat tomu, co jim shora vzkazují? Je nepochopitelné, že lidé, kteří mají od listopadové revoluce nesrovnatelně lepší možnosti dovídat se, nechtějí a snad už ani neumí rozpoznat co je věrohodné a co je užitečné? Jak je vůbec možné, že nepovažují televizní reportáže, čísla, obrázky a vyprávěnky těch nahoře za výzvu přemýšlet o rozdílu mezi pravdou, omylem a lží? Jak to, že se aspoň občas neptají, jestli jim řekli skutečně všechno? A proč dosud nepochopili, že politici, podnikatelé, vědci a média, prostě celý informační průmysl nechce jejich dobro, ale jen svůj zisk?

Dokáži si to vysvětlit jenom tím, že lidé informace opravdu považují jenom za konzumní zboží. Dostanou ho za babku a bezmyšlenkovitě spolknou jako kus chleba; lepší lidi jako croissant a intelektuálové jako veganskou tyčinku. A všichni dohromady věří, že správné je to, co jim servírují nejčastěji.

Fast food pro mozek lidem zřejmě chutná, ale určitě nesvědčí. Většina nejasných čísel, sestříhaných záběrů a plytkých senzací je buď bezvýznamná, chybná nebo nespolehlivá. Kdo tohle zboží konzumuje den po dni, ten dokazuje, že nechce zodpovídat sám za sebe. Výrobci informací jsou v rodičovské roli a večerní zprávy jsou totéž, jako když otčím s macechou koupou robátka v lázni z kyseliny senzací, nicotností a smyšlenek.

Informačně negramotní lidé předávají kontrolu nad svým životem vládě, podnikatelům, médiím nebo expertům. Ti si je chtějí podřídit, a proto malují svět plný zábavy, vzrušení, nejistoty a strachu. Prodávají jim svou pravdu, a ten, kdo ji koupí, se stane jejich sluhou. Ten kdo ovládá zdroje informací, ovládá společnost. Jak to dělá? To si ukážeme teď.

Éra prázdných slov

Každý se chce postarat o sebe a své blízké a proto potřebuje spolehlivé informace o fungování společnosti a chování ostatních. K porozumění celku a k dorozumění s jednotlivci potřebujeme slova, která mají jednoznačný význam. Promyslet, plánovat, vyjednávat a domlouvat se dá jen tehdy, když se shodujeme v tom, co naše slova znamenají.

Ještě nedávno si byla drtivá většina lidí zajedno o významech „velkých“ i „menších“ slov, na která se lidé mohli spolehnout. Ale dnes již velká slova jako svoboda, demokracie, mír, zdraví, právo nebo věda zní jen dutě ozvěnou jejich bývalé nepochybnosti. Jejich dnešní levobočci nejsou výdobytky hledání pravdy. Informační průmysl je upír, který vysál obsah pojmů. „Velká“ i „menší“ slova jsou dnes jen štamprlata na barovém pultu, naplňovaná podle toho, jestli vás chce právě opít vláda, podnikatelé, experti, média nebo všichni dohromady.

Pamatujete si ještě, co jsem řekl úplně na začátku? Každý, kdo na vás promluví, chce, abyste mu dali peníze, práci, poslušnost, uznání, lásku nebo dokonce život. Když namítnete, že to přece není nic nového, tak řeknu: Ano máte pravdu, vrchnost se o to snažila vždycky, ale ještě nedávno elity soupeřily i mezi sebou. Politici se hádali s podnikateli, média kritizovala jak vládu, tak i průmysl a nad vším trůnila, tehdy ještě neúplatná, věda. Ale v posledních třech desetiletích se politici, boháči, média a experti slili do dnešního mocenského bloku, který chce ovládat většinu.

Tato nová vrchnost hovoří jiným jazykem než většina lidí, protože má jiné zájmy. A navíc nechce lidem rozumět, natož je poslouchat. Chcete důkaz? Tady je. Americká studie z roku 2012 a německá studie z roku 2016 dokázaly, že čím více obyčejných lidí považuje nějaký politický cíl za důležitý, tím méně pravděpodobné je, že bude někdy uskutečněn. Dá se nezájem elit o to, co si přeje většina dokázat lépe?

Ještě nedávno nás vládnoucí museli přesvědčovat, ale dnes nám už jen vnucují znetvořená
slova, která slouží jejich zájmům. Myšlenková vrchnost má jiné zájmy než většina a proto nemluví s ní, ale jen na ní a vždycky s vykřičníkem na konci věty. Moc vládnoucích se již dávno nemůže opírat o silné argumenty, ale jen a jen o možnost, libovolně změnit význam slov. Všechna ta slova, čísla a obrázky, kterými na nás dotírá informační společnost hlavně zabaví, udiví, rozruší, znejistí a dokonce vystraší.

Kdo, že si to nejvíce stěžuje na názorovou rozpolcenost společnosti? No přece média, politici a experti. Ale to jen zloději křičí, chyťte zloděje. Jsou to přece ti, které nazývám informační průmysl, kdo rozmazává význam slov. Nejenom v obyčejné reportáži, ale i ve vědecké expertize nebo dokonce v textu zákona zní pojmy jako svoboda, demokracie, mír, zdraví a právo dutě, jen jako slábnoucí ozvěna jejich bývalé závaznosti.

Před chvílí jsme si řekli, že ten kdo ovládá zdroje informací, ovládá společnost. Teď již můžeme být přesnější. Vládne ten, kdo určuje význam slov. Tuhle myšlenku vám ještě mnohokrát připomenu.

-Žijeme v éře prázdných slov, a proto spolu nemají věci a jejich názvy nic společného.
-Slova mohou být vydávána za činy, a když se mluví, tak se nemusí konat.
-V éře prázdných slov se nehledá pravda, ale jen se vyhlašuje nejnovější, dočasně závazný význam pojmů jako demokracie, svoboda, právní stát nebo zdraví.
-V éře prázdných slov může být dnešní pravda zítra lží, protože pravdivost závisí jen na hlasitosti a hlasitost jen na penězích.
-V éře prázdných slov neexistují ani sliby, které se musí splnit, ani poznatky, které se dají vyvrátit, ani zákony, které platí pro všechny, ani, ani, ani.

A „pokrok“ nezastavíš. Rychlost, ta (pokřivená) páteř naší společnosti nutí lidí, aby ubrali slov, protože ta svádí k přemyšlení a to překáží poslušnosti. A tak se věty zkracují a slov ubývá; jedno slovo o vás poví vše: „To je nácek, neposlouchejte ho“. Jedno slovo odsoudí knihu, zesměšní promyšlenou koncepci a spálí na hranici celoživotní dílo.

A „pokrok“ nezastavíš. Už dnes vyjde hodně lidí jen s obrázky a symboly. Jedna fotka usvědčí zlosyna a ušetří důkazy viny. Rozesmátý nebo utrápený obličej, palec dolů, správná nebo špatná barva. Ještě nedávno byla slova vydávána za činy, dnes slovo nahradí fotka nebo logo a čin nahradí vlajka. „Myslím, tedy jsem“? Vůbec ne. Vidím tedy jsem.

Na co ještě potřebujeme Aristotelovo mudrování a Shakespearovu rozvláčnost? To jen zdržuje. My dokážeme složité situace, protiřečivé zájmy a osudové otázky přeložit do pár obrázků a gest. Obrázkové písmo nezná pochyby a nevyžaduje přemýšlení, znamená všechno a nic. Obrázkové písmo umožňuje namixovat butony, smajlíky, loga, oblečení, účes, barvy, gesta a pár osamělých slov tak, že každý může bez sebemenšího náznaku vlastní myšlenky vyjádřit postoje ke složitým otázkám. A není vzdálena doba, kdy zvláště nadaní jedinci budou v obrázkové řeči psát diplomové práce a ucházet se o dobře placená pracovní místa. Obrázkové písmo je abeceda dnešního překrouceného světa, ve kterém lidé nemají vědět, ale jen vidět. Vidím tedy jsem.

Vědění je moc?

Vědění znamenalo moc, dokud spolu lidé diskutovali. Ale rozhovor i s argumenty zahynuly pod koly rychlosti. A tak se v éře prázdných slov a obrázkového písma snadno vygumují hranice země, rozpustí právní stát, umlčí vědecká objektivita a kriticky rozum. To co bývalo nepochybné je teď rozmazáno čmouhami dočasných významů slov a večerní zprávy jsou každodenní aktualizace překrouceného světa. A tak není nic snazšího než ve jménu práva porušit ústavu, ve jménu demokracie omezit svobodu a ve jménu zdraví ohrozit život. Řeč byla dříve nástrojem člověka, teď se lidé mají stát nástrojem řečí těch nahoře. Ne vědění, ale mluvení je moc.

Slíbil jsem vám vysvětlit, proč slova mohou být doslova nepřátelé na život a na smrt. Ale musím to ještě vůbec dělat? Teď to přece víte. A víte i to, že politici, podnikatelé, média a experti lidem zasprejovali pohled na svět. Informace, které od nich obyčejný občan dostává, zprávy, názory a poznatky jsou jen zboží ve výprodeji a na pravdu je přitom aspoň padesát procent off.

Jako dotěrní komáři na nás dorážejí myriády bezobsažných slov s informační hodnotou nadechnutí mezi nimi. A důsledek? Lidé vidí svět rozmazaně, protože jsou oslepeni pepřákem z matoucích čísel, sugestivních fotek a dvojznačných pojmů a symbolů. A výsledek? Průměrný člověk vůbec neví, v jaké společnosti žije a co se v ní právě děje. A většina vůbec neví, že to neví. Rozděl a panuj vystřídalo popleť a panuj.

Shrnutí

Závěrem si shrňme, co jsme se dosud dozvěděli. Informace vyrábějí politici, podnikatelé, média a experti. Všichni dohromady tvoří informační průmysl a chtějí (jako každý podnikatel) co nejlevněji vyrábět a co nejvíce vydělat.

Jejich zisk je to, že lidé zvolí, koupí a věří podle toho, jaké informace od nich dostanou. Informace nejsou zdrojem poznání, ale nástrojem drezůry lidí k poslušnosti.

Výrobci informací nám o světě říkají příliš mnoho a jen zřídka to, co bychom opravdu vědět měli. S rostoucím množstvím informací navíc klesá jejich spolehlivost.

Naproti tomu většina lidí považuje informace jen za (mnohdy dokonce hlavně zábavné) zboží jako každé jiné a ne za výzvu přemýšlet o rozdílu mezi pravdou, omylem a lží. Většina lidí má schopnosti kriticky posoudit věrohodnost informací, ale nepociťuje nutnost to dělat. To je fatální chyba.

Informace musí být především spolehlivé, protože je potřebujeme k tomu, abychom se co nejlépe postarali o sebe a své blízké. Je lhostejné, jestli dostaneme chybné nebo nepravdivé informace. Jsou stejně nepoužitelné, a když se podle nich řídíme, tak nám uškodí.

Informační průmysl zahlcuje a zabavuje společnost množstvím informací, odvádí pozornost od skutečně důležitých témat, zneklidňuje nebo dokonce straší.

V posledních dekádách se politici, podnikatelé, média a experti slili do jedné vládnoucí skupiny. Nová vrchnost hovoří zcela jiným jazykem než většina lidí, protože má jiné zájmy. Její moc se proto nemůže opírat o silné argumenty, ale hlavně o možnost, libovolně měnit význam slov. A důsledek?

-Žijeme v éře prázdných slov, a proto spolu nemají věci a jejich názvy nic společného.
-V éře prázdných slov se nehledá pravda, ale jen se vyhlašuje nejnovější význam pojmů jako demokracie, svoboda, právní stát nebo zdraví.
-V éře prázdných slov může být dnešní pravda zítra lží, protože pravdivost závisí jen na hlasitosti a hlasitost jen na penězích.
-V éře prázdných slov neexistují ani sliby, které se musí splnit, ani poznatky, které se dají vyvrátit, ani zákony, které platí pro všechny.

To co bývalo nepochybné je rozmazáno čmouhami dočasných významů slov a večerní zprávy jsou každodenní aktualizace překrouceného světa.

Průměrný člověk vůbec neví, v jaké společnosti žije a co se v ní právě děje. Bývalé pravidlo rozděl a panuj, vystřídalo, popleť a panuj. Proto se tento díl jmenoval „Jejich pravda a jejich moc.“