Rada Evropy (RE), společenství 47 evropských států, vydala 13. října zprávu ECRI o dvaačtyřiceti stranách k situaci v ČR. ECRI, tedy Evropská komise proti rasismu a nesnášenlivosti, je poradním orgánem RE, z každého státu je v něm jeden člen. Stalo se tak po jejím schválení Výborem ministrů. A zpráva je vydána česky, a v dobré češtině:
http://www.coe.int/t/dghl/monitoring/ecri/Country-by-country/Czech_Republic/CZE-CbC-V-2015-035-CZE.pdf
Zpráva obsahuje sedmnáct doporučení, jež jsou adresována české vládě. Týkají se slabé zákonné a praktické ochrany před diskriminací, pěti nedostatků českého antidiskriminačního zákona, chybějící zákonné úpravy trestných činů z nenávisti a podněcování k nenávisti, dále třeba i stále existujících praktických škol a jiné segregace při vzdělávání romských dětí. ECRI doporučuje přijmout zákon o sociálním bydlení a odstranit velkovepřín z míst, kde v Letech v píseckém okresu stál protektorátní koncentrační tábor pro Romy. Za protiromské postoje kritizuje ECRI i prezidenta republiky a za podrývání důvěryhodnosti úřadu ombudsmana zástupce současné veřejné ochránkyně práv.
Česká televize vysílala v neděli v 19:15 vysílala v pořadu Události „reportáž“ přiživující na příkladu vídeňských voleb strach české vlády ze strachu z uprchlíků. Ten prý v Rakousku roste a kdoví, jak ty volby dopadnou, nedostanou se ve Vídni a v Rakousku k moci pravicově populističtí a krajně pravicoví svobodní? O výsledcích voleb, tehdy již i v ČR hodinu známých, nebylo v reportáži ani slovo.
Rychle jsem zapudil myšlenku, že bych si na profesionální pochybení a ideologickou podjatost tvůrců reportáže, tedy na generálního ředitele ČT, jenž je za činnost celé televize zodpovědný, mohl stěžovat radě České televize. Pro většinu členů této rady je přece ČT vhodným nebo aspoň omluvitelným nástrojem v potítání komunismu, levice a pravdoláskařského pojetí demokratického řádu lidských práv. Místo toho jsem napsal tento komentář.
Kariéra držitelů státní a politické moci záleží na náladách voličstva. Kvůli volebním hlasům jsou ochotni porušovat zákony a mezinárodní (evropské) smlouvy, jimiž jsou vázáni. A co se týče protiprávního zadržování (věznění) migrantů a podmínek tohoto zadržování, mohla by si veřejnost připomenout, že existují dvě mezinárodní úmluvy z 80. let, k nimž ČR dobrovolně přistoupila a které jsou jako smlouvy ratifikované a vyhlášené pro ni závazné.
První je úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, jejichž plnění sleduje ženevský Výbor proti mučení, působící v soustavě orgánů OSN. Druhá je Evropská úmluva o zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, jejíž plnění sleduje ve Štrasburku Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT) při Radě Evropy, toho se bojí česká vláda už víc. Vazba členských států EU, které mají v EU bohužel stále větší slovo než Evropský parlament a Evropská komise, na Evropský soud pro lidská práva, který také působí při Radě Evropy ve Štrasburku, je naštěstí čím dál tím těsnější.
V těchto výborech jsem nikdy nepůsobil, ale byl jsem členem pracovní slupiny skupiny pro svévolná zadržování, která je poradním a iniciačním orgánem mezivládní Rady OSN pro lidská práva a s oběma uvedenými výbory spolupracuje. Obrátil jsem se proto nyní na onu pracovní skupinu s následujícím dopisem do Ženevy, do OSN. Pro blog Aktuálně.cz jsem ho opatřil mezititulky. V českém znění vyšel můj dopis 8. října na Deníku referendum.
Soudnímu dvoru Evropské unie v Lucemburku předložil dne 24. září český Nejvyšší správní soud (NSS) v Brně tuto předběžnou otázku: Má samotná skutečnost, že (český) zákon nevymezil objektivní kritéria pro posuzování vážného nebezpečí útěku cizince podle článku čl. 2 písm. n) nařízení EU č. 604/2013 za následek neaplikovatelnost institutu zajištění podle čl. 28 odst. 2 téhož nařízení? Sama otázka však vzbuzuje značné pochybnosti. Ty jsou spojeny s podezřením, které se blíží jistotě, že ČR vězní migranty neoprávněně, v rozporu s platným právem.