Na údajných právech menšin založil svou polemiku s článkem Vladimíra Diviše o průzkumech mínění na Krymu (Právo 15. 4.) historik Jan Rychlík (Právo 23.4.). Jan Rychlík vychází z toho, že ruská (správněji asi ruskojazyčná) menšina na Krymu teď sice tvoří většinu, ale že i nové národní menšiny, ukrajinská a krymskotatarská, mají přece svá práva. Rychlík používá slovensko-českého výrazu „národnostní menšiny“, jinde v Evropě neznámého nebo naštěstí už opuštěného.

Nu, mají i nemají. V každé evropské zemi je to jinak. V Řecku je „národní menšina“ uznána jen jedna, muslimská, a všichni vědí, že to jsou jen řečtí Turci. Makedonští Slovani v Řecku totiž právně neexistují, stejně jako žádné etnické menšiny nejsou ani ve Francii a v Turecku, tedy podle ústavy. Ani ve Švýcarsku nejsou etnické menšiny či skupiny, zákon tam ale upravuje (chrání) užívání jazyků.

Podobně na Ukrajině. Národnost jako právní kategorii, z níž plynou individuální nebo dokonce probůh (!) kolektivní práva, tam podle ústavy nemají, to na rozdíl od Ruské federace a ČR. Na Krymu se právní pohled liší podle názoru, zda je Krym součástí Ruska, jak říká Putin a třeba i já, nebo zda je součástí Ukrajiny, jak tvrdí Porošenko, EU a – jménem Jana Rychlíka i jménem mým – ministr Zaorálek.

Nejen na Krymu, ale ani na Ukrajině nelze ale obyvatelstvo etnicky rozdělit. Polovina Ukrajinců mluví přece rusky i doma, aniž se považují za Rusy, a většina hovoří lépe rusky než ukrajinsky. A snad deseti milionům Ukrajinců je nejbližší suržyk, tedy lexikálně výrazně rusifikovaná ukrajinština. Podobné jazykové poměry panují přece i na slezském Těšínsku, kde hodně lidí mluví „po našemu“, nebo v oblasti, zahrnující Slovácko na Moravě a slovenské Záhoří v někdejších Uhrách.

Svět je plný dělení podle kmenů, kast, náboženství či zemské a státní příslušnosti, někdy i podle jazyků, ale etnické dělení ve většině zemí světa není ani známo.

Jan Rychlík opakovaně píše o helsinském závěrečném aktu z roku 1975 jako o paktu, tedy jako o závazné mezistátní smlouvě. Akt jako pakt, že ano, ale to „p“ si přidal až on. Právně i politicky nepřijatelná zásada neměnnosti evropských hranic, k níž se tehdy vlády hlásily, zanikla via facti pádem těch vlád, a to rozpadem, jak se na Západě s úlevou psalo, „tří federací, ovládaných Slovany“, a také zánikem NDR.

Tyto omyly vedly Jana Rychlíka ke zpochybnění nejen OBSE, ale celé OSN, jež je prý podle něho historickým vývojem už překonána. Prý se stala „jednostrannými rozhodnutími velmocí“ bezmocnou a nefunkční. Není to tak úplně pravda, naštěstí.

„Může se pak někdo divit, že stále nové a nové evropské státy vidí svou jedinou spásu v členství NATO?“, ptá se Rychlík. Já to v Evropě nevidím, této spásy se zřekli i Gruzínci po odchodu Saakašviliho do Kyjeva, a Gruzie ani v Evropě není.

Jediný stát, kde se po přijetí Albánie a Chorvatska v roce 2009 koketoval s NATO, bylo Finsko, ale voliči s tím teď v neděli skončili, když dali přednost tamnímu oligarchovi před natoidní konzervativní pravicí, která tam jediná o přípravě na válku proti Rusku uvažovala. Nevšiml jsem si ale takových tendencí ani v Rakousku, ve Švédsku, ve Švýcarsku či v Irsku.
Těmi „stále novými a novými státy“ myslí asi Jan Rychlík jednu Ukrajinu. Po zkušenostech s bombardováním Jugoslávie, s UČK v Kosovu, „Trvalou svobodou“ v Afghánistánu a rozvratem Libye se odlivu zájmu o NATO nemůžeme divit. Ale Ukrajina už přes rok, od Majdanu, v důsledku politiky EU, státem už ani není.

Psáno pro deník Právo, kde vyšlo 24. 4. 2015