Vloni v červenci založilo sedm advokátů spolek Unie obhájců. V ČR je více než deset tisíc registrovaných advokátů, s koncipienty ještě o pár tisíc víc. Několik set z nich se zabývá převážně trestním právem, a působí tedy i jako obhájci ve věcech trestních. A pouze něco přes 80 z nich – podle nedávného údaje Unie obhájců – se v tomto spolku sdružuje. Je to méně než jedno procento všech advokátů.
Spolek vykonává podle svých stanov „dohled“ nad zákonností a dodržováním základních práv a svobod v trestním řízení, zejména práva na obhajobu. Vzhledem k významu slova „dohled“ v českých zákonech je už toto tvrzení stanov matoucí a je s podivem, že ministerstvo vnitra spolek i přes tuto vadu zaregistrovalo.

Unie obhájců mate veřejnost
V ČR stejně jako všude v Evropě platí pro trestní stíhání tři zásady – legality, oficiality a zásada obžalovací, z nichž plyne, stručně řečeno, že prokurátor či státní zástupce v pochybnostech vždy žaluje, tedy podává u soudu obžalobu, zatímco soud, má-li pochybnosti o vině obžalovaného, ho musí obžaloby zprostit.
Advokáti z Unie obhájců to dobře vědí, znají nejen zákon a příslušnou bohatou judikaturu, ale mnoho odborných prací, pojednávajících o tomto tématu právního a demokratického státu. Přesto se ale tváří, jako kdyby ony zásady neplatily, a žonglují s čísly, která mají dokázat, že většina stíhaných zastupitelů a starostů je stíhána nezákonně
http://www.uocr.cz/stanovisko-unie-obhajcu-cr-c-32015-k-trestnimu-stihani-zastupitelu-mest-a-obci/ .
Je to přitom právě naopak, zastupitelé a starostové požívají tiše a nemravně větší nezákonné ochrany před trestním stíháním než jiní lidé.
Trestní proces tu má mnoho nedostatků, ale Unie obhájců znemožňuje rozumnou diskusi o tom, jíž by se soudci a státní zástupci nijak nebránili. Unie obhájců spory vyostřuje, problematiku antagonizuje a staví hranice „my a oni“. Unie má mocnou zbraň – medializaci údajně nespravedlivého trestního stíhání, tedy pronásledování zastupitelů a jiných politiků.
Znepokojivé je, že tolik novinářů a také právníků se v posledních měsících staví na stranu této manipulace veřejným míněním, které zpomaluje nutné a žádoucí změny právních předpisů i obměnu ve funkcích. Buď tvrzení Unie obhájců přímo přebírají, nebo jim dopřávají sluchu v rámci takzvané vyváženosti podle hesla „Pět minut pro pana Žida, pět minut pro pana Hitlera“.

Vzpomínka na justiční mafii
Ani dnes nelze ovšem zcela vyloučit justiční svévoli. Ta tu ale byla běžná a výrazná zejména od roku 2005, kdy stát rezignoval na stíhání katarského „prince“ a o rok později i místopředsedy vlády Jiřího Čunka a kdy se například v Praze kauzy zametaly jako na běžícím pásu. Podle Marie Benešové se tomuto spolčení říkalo „justiční mafie“. Bylo to několik státních zástupců, pár soudců z Nejvyššího soudu, ba i ministři spravedlnosti tehdejší či už bývalí. Tento výraz uhájila prostořeká právnička Benešová i u soudu, což byl od ní husarský kousek a velká dávka osobní statečnosti soudce Vojtěcha Cepla.
„Justiční mafie“ řádila v zemi za tehdejší nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké a zametání kauz a manipulace s věcmi skončily, či spíše se značně omezily, až s personálními změnami ve vedoucích funkcích soustavy státního zastupitelství poté, kdy za cenu velkého úsilí se podařilo koncem roku 2009 Veseckou odvolat a do této funkce jmenovat od l. ledna 2010 Pavla Zemana. Bez něho a dalších nově jmenovaných funkcionářů, tedy Lenky Bradáčové, Ivo Ištvana, Igora Stříže, ale i dnes zapomenutého Stanislava Mečla například, a samozřejmě i bez aktivního odporu soudců a hlavně státních zástupců a jejich unie, by tu justiční mafie řádila dále.
Zásluhu na těchto změnách, přiznejme to, měl i ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil, tehdy ještě člen ODS, který byl sice bojácný a váhavý a někdy toleroval či podpořil nesprávné postupy (ale ne vždy!), ale nakonec jmenování nových lidí ve vedení soustavy prosadil.

Žonglování s čísly
Unie obhájců medializuje údajnou kriminalizaci, jíž jsou prý politici nevinnou obětí. Nejlépe jí to jde u starostů a zastupitelů, protože pokřik poslanců ODS o pronásledování aktérů aféry Nečas – Nagyová se na veřejnosti míjí s účinkem kvůli velké úlevě, kterou pád Nečasovy vlády přinesl. Zastupitelů bylo podle Unie obhájců „v uplynulých letech“ stíháno 266 a tento počet stále roste. Unie obhájců tvrdí, že 76 procent zastupitelů bylo stíháno nezákonně, neboť se u nich vina neprokázala.
To je ovšem až komicky nesprávné. Mnoho věcí přece končí u soudu jen pro nedostatek důkazů a předchozí stíhání nelze kvůli tomu mít za nezákonné. Za nezákonné ho ale nelze pokládat ani tehdy, ukáže-li se, někdy až u soudu, že skutek není trestným činem nebo, že ho spáchala jiná osoba než obžalovaný.
Zastupitelů obcí je v ČR téměř 60 tisíc, městských částí 2,5 tisíce a krajů i s Prahou na 700. Mnohoobročníci tyto počty výrazně nezkreslují. Jen 266 zastupitelů bylo trestně stíháno, v posledních dvou letech obvinily podle Unie obhájců orgány činné v trestním řízení 78 respektive 72 zastupitelů. Klientelismus, ba i korupce, kvete přitom rozhodně více na radnicích a také na ministerstvech a dalších orgánech státní správy než třeba ve školství, ve zdravotnictví, v kultuře či v justici. Zdá se tedy, že policie a státní zastupitelství protiprávní jednání na radnicích stále nedokážou odhalit.
Tisíce zastupitelů také „zavírá oči“ před podezřením, že korupce se dopouštějí jejich kolegové, což může být i trestný čin neoznámení trestného činu a policie to musí před zahájením trestního stíhání v trestním řízení prověřit. Tisíce dalších se dopouštějí nedbalostních trestných činů, například při porušování povinností při správě cizího (tedy obecního) majetku.

Watergete a Nagyovágate
V roce 1972 vypukla v USA aféra Watergate, která tam napomohla k návratu práva. Podobně důležitá je v ČR aféra Nagyovágate. Od Watergate se dost liší, dal by se zde uplatnit bonmot Karla Marxe, že při opakování historických událostí vypadá původní tragédie jako fraška.
I v ČR padla díky Janě Nagyové vláda, stejně jako tehdy v USA musel odstoupit prezident a jeho administrativa. V USA to zahájilo proces, jímž se Unie zbavovala svévole a nezákonností, jichž se dopouštěly orgány veřejné moci. I v ČR způsobila Nagyovágate pád Nečasovy vlády, ale z hlediska ozdravení justice je tento pád až následkem, nikoliv příčinou. Pokud by se dříve nepřeobsadila místa v justici, tak by aféra s Nagyovou nenastala.
Nagyovágate má několik větví – kabelky a jiné trapné korupční dary, dále větev zpravodajskou, tedy sledování první manželky Petra Nečase jeho dnešní manželkou, tehdy Nagyovou, které nyní jako zneužití tajných služeb projednává soud, i na ně navazující větev trafikantskou, v níž bývalí poslanci ODS Šnajdr, Tluchoř a Fuksa vyměnili své poslanecké mandáty za teplá místa (trafiky) v radách polostátních podniků.
Nejvyšší soud pak ale ostudně rozhodl, že se na ony tři poslance vztahovala imunita, byť mezi odborníky převažuje názor, že nikoliv. V této větvi je nyní stíhán i Petr Nečas. Bude souzen a odsouzen? Jde o hodně, o budoucnost ODS. Je tu ovšem ještě americká cesta. Tam dal nový prezident Gerald Ford v roce 1974 odstoupivšímu Richardu Nixonovi milost. To by šlo nyní i v ČR, kdyby předseda vlády Sobotka přesvědčil prezidenta Zemana, aby s premiérovým spolupodpisem Nečasovi udělil aboliční milost. Myslím ale, že by s tím ani Sobotka, ani Zeman nesouhlasili.

Cíle Unie obhájců jsou zákonné
Podle Jana Schneidera z České pozice vystupovalo pět ze sedmi zakládajících členů Unie obhájců v trafikantské části aféry Nagyovágate. Nyní dokonce vymohli na Ministerstvu spravedlnosti pro své mandanty odškodnění a omluvu za „nezákonné“ trestní stíhání. Za nezákonnou lze ale mít spíše onu omluvu ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, a ještě více odškodnění z peněz daňových poplatníků. Obhájci stíhaných politiků se sdružili do Unie, kterou podporuje Česká advokátní komora.
Unie obhájců svým chováním posiluje myšlenkové vzorce, které respekt k dodržování pravidel spíše oslabují či popírají. Unie obhájců, obávám se, chce zachovat právní poměry a personální obsazení vedoucích funkcí v soustavě státního zastupitelství tak, aby to přece jen aspoň trochu umožňovalo určitou beztrestnost politiků. Je to pokračování činnosti obhájce, neboť obviněný má právo se hájit – a být obhajován – jakkoli, v zásadě může i lhát. Členové Unie obhájců na tom mají osobní obchodní zájmy, korupčníci a klientelisté jsou bohatí lidé.
Unie obhájců usiluje zjevně o stav z roku 2010, kdy bylo obviněno jen pět zastupitelů. Tento počet nostalgicky zmínil prezident Unie obhájců Tomáš Sokol.
Nemyslím ale, že by tato Unie hledala či dokonce našla nástroje, jak zastavit podle ní „protiprávní kroky“ státního zastupitelství, především obou vrchních státních zástupců, pražské Lenky Bradáčové a olomouckého Ivo Ištvana. Je jen věrna poslání, které má každý advokát v roli obhájce. I ona brání stíhání a trestání viníků korupce a lobbistického klientelismu, jenž se tu v posledních deseti letech v této zemi tolik rozmohl.
Cíle Unie obhájců jsou zákonné, ale nemravné, a je třeba se jim důrazně postavit.

Text byl psán pro deník Právo, kde vyšel 17.4.2015