Konečně to přišlo – zastupitelstvo města Brna vyjádřilo k 70. výročí takzvaného brněnského pochodu smrti lítost nad poválečným vyhnáním dvaceti tisíc brněnských Němců. Pár známých brněnských osobností se u tamního zastupitelstva pokoušelo o přijetí podobného usnesení už před patnácti lety, k 55. výročí pochodu, ale tenkrát to neprošlo, návrh podporovala od roku 2003 jen Strana zelených. Tehdy se v tom angažoval i pozdější předseda této strany Ondřej Liška.

Podle sčítání obyvatel z roku 1930 žilo v Brně celkem přes čtvrt milionu lidí, z toho Němců byla pětina, přes 50 tisíc. Z podnětu revolučního Národního výboru Velkého Brna přijal dne 29. května moravský (a rovněž revoluční, a tedy nevolený) Zemský národní výbor rozhodnutí o okamžitém vysídlení brněnských Němců. Jejich pochod začal už nazítří večer, tedy dne 30. května, od augustiniánského kláštera na Mendlově náměstí. Počet „pouhých“ 20 tisíc ovlivnila i skutečnost, že do něho nespadali práceschopní muži, kteří museli zůstat v Brně odklízet trosky.

Oběti pochodu smrti

Mezi vyháněnými se rychle šířila epidemie úplavice tyfu. Denně umíralo až 70 lidí, zčásti i na následky stále pokračujícího týrání. V pohořelickém táboře, zřízeném na půl cesty z Brna do Rakouska, zemřelo podle archívů 459 brněnských Němců, dalších 170 jich zemřelo v okolních obcích, kde byli rozmístěni kvůli nedostatku místa v táboře. Při pochodu k rakouské hranici v Mikulově přibyli další mrtví, rakouská strana tam evidovala 1062 obětí. Podle českých archivních údajů mělo při celé vysídlovací akci z Brna zemřít 1691 obětí. Rakouské a (sudeto)německé udávají až sedm tisíc (tedy včetně osob, které na následky pochodu zemřely až v Rakousku).

Brněnskému zastupitelstvu se nyní podařil husarský kousek – v jeho deklaraci není slovo „vyhnání“, ani slovo „odsun“, neboť tato „národní“ označení stále rozdělují německou a českou veřejnost. Nebyl ani důvod psát o Sudetských Němcích, protože brněnští Němci nežili v Sudetech. Ale za vrchol obratnosti považuju to, že deklarace neobsahuje ani slova „Němec“ či „německý“. Primátor města Petr Vokřál (ANO) a vedoucí brněnského odboru zahraničních vztahů Mojmír Jeřábek, který smíření na brněnském magistrátu už léta prosazuje, při pietním shromáždění 30. května na zahradě kláštera, odkud byl před 70 lety pochod vypraven, ostatně uváděli, že do něj byli zařazeni i Češi, například vdovy po Němcích nebo brněnští Židé.

Vzpomínku uspořádal magistrát na závěr pochodu Smíření, který směřoval opačným směrem, z Pohořelic do Brna.

Město Brno upřímně lituje

Z pětapadesáti zastupitelů města Brna jich čtyřiatřicet hlasovalo pro přijetí deklarace – hnutí ANO, lidovci, Žít Brno, Strana zelených a na radnici opoziční TOP 09. Proti přijetí byli jen komunisté (všichni čtyři jejich zastupitelé), ti však jako jediní vypadli z pestré mozaiky diferencovaných postojů k brněnskému vyhnání Němců. Zastávají ostře národovecké (české) stanovisko. I jejich Haló noviny jsou jediné noviny, které proti Němcům stále štvou, snaží se udržovat starou nenávist.
Hlasování o deklaraci se neúčastnila bývalá „velká koalice“, která je v Brně na radnici v opozici, tedy ODS (pět zastupitelů) a ČSSD (jedenáct zastupitelů). Ale orgány těchto dvou stran se k tomu veřejně nevyjádřily. ODS je strana nová, ale komunisté, lidovci a sociální demokraté mají přitom za brněnský pochod smrti historickou odpovědnost. Jejich předchůdci v těchto stranách byli členy jak brněnského Národního výboru, který dal k rozhodnutí o pochodu podnět, tak Zemského národního výboru, který o něm rozhodl.

Počin brněnských zastupitelů a magistrátu je očistný, neboť toto zločinné rozhodnutí dodatečně odsuzuje ten orgán, který je právním a morálním nástupcem dvou revolučních orgánů z roku 1945. A to je dobře.

Na slavnosti na zahradě kláštera mluvili dva představitelé města – samosprávy i státní správy – vedle češtiny i dobrou němčinou, oba spatra, a primátor dokonce s autentickou rakouskou výslovností a intonací. I jejich jazykovými projevy se Němci do svého města po padesáti letech vrátili. Celé Brno bylo už týdny před pietní vzpomínkou polepeno plakáty o Roce smíření / Jahr der Versöhnung. Akce se zúčastnili i Němci, včetně sudetských, v čele s mluvčím Sudetoněmeckého krajanstva Berndem Posseltem. Oněch 30 kilometrů z Pohořelic do Brna šlo nyní pár lidí už podruhé, poprvé to šli nebo jeli na kočárku jako děti v roce 1945 v opačném směru.

Na slavnosti znovu zazněla slova deklarace: „Město Brno upřímně lituje událostí z 30. května 1945 a dní následujících, kdy byly přinuceny k odchodu tisíce lidí na základě uplatnění principu kolektivní viny či užívaného jazyka.“ V deklaraci není nic o omluvě, i když odpůrci jejího přijetí autorům a příznivcům textu vyčítají, že se Němcům omlouvají.

Rovnítko Benešem a Hitlerem přece neplatí

Brněnský zastupitel a náměstek jihomoravského hejtmana Stanislav Juránek (KDU-ČSL) však řekl, že by se za příkoří měli omluvit nejprve Němci a teprve pak Brno. Stejný názor vyjádřil také jihomoravský hejtman Michal Hašek (ČSSD). Ten se teatrálně zeptal: „A kdo se omluvil za vyhnání Čechů na podzim 1938 na jižní Moravě, za statisíce popravených odbojářů v Kounicových kolejích, za transportované a zavražděné Židy a Romy z Brna?“ Ty statisíce jsou možná novinářský překlep při přepisu Haškových slov, i pamětní deska na Kounicových kolejích totiž uvádí, že tam v letech 1938 až 1945 bylo popraveno „přes 1350 bojovníků proti fašismu“. Svým srovnání klade ale Hašek vlastně rovnítko mezi Hitlera a Beneše prostřednictvím režimů, které představovali, podle hesla „když oni, tak pak i my“. To je urážka těch, kteří vytvářili nové československé poměry těsně po válce, v tomto případě i mých rodičů a jejich vrstevníků. Jistě, nedokázali čelit bezpráví, páchané na Němcích, a někdy je ani nerozpoznávali.

Narodil jsem se v říjnu 1941 a jako dítě jsem zažíval pochybnosti svých rodičů o správnosti poválečného vývoje, zvláště o správnosti „odsunu“ Němců, jak i oni tomu vyhnání říkali. Později jsem se v Chartě77 tabuizovaným vyhnáním Němců zabýval, patřil jsem mezi ty chartisty, kteří soudili, že vyhnání bylo ve smyslu tehdejšího ústavního pořádku protiprávní a navíc poškodilo československou společnost i tím, že usnadnilo pozdější zločiny spáchané ve jménu „lidovědemokratického“ zřízení za státněsocialistické diktatury.

Zločinů nacistů mnoho Němců mockrát veřejně litovalo, hlavně od počátku 70. let, a to i ústy svých spolkových prezidentů a kancléřů. A protože jim jejich poradci řekli, že Češi trvají i na slově „omluva“, použili při vyjádření lítosti a mravní a historické odpovědnosti za nacistické zločiny i tohoto výrazu. Výraz omluva je jistě vhodný, když někomu šlápnu na nohu nebo přijdu pozdě na schůzku. V případě tak závažného zločinu jako je etnická čistka, tedy vyhnání části obyvatelstva podle etnického klíče, omluva podle mého názoru nestačí.

Lítost, historickou vinu pachatelů a společnosti a také státu a obcí i jejich orgánů si musíme opakovaně připomínat. Do dnešní doby se ono dělení na „my“ a „oni“ už ani nehodí, už proto, že i Evropa postupně opouští představu etnického národa. Ta se udržuje jen v malé části světa, tedy na evropském kontinentu na východ od Rýna a na sever od Alp. Jinde je národ entitou výhradně či převážně politickou, i v Československu v roce 1991 přijetím československé Listiny základních práv a svobod přestalo platit právní vymezení slova „národ“ a také „národnost“ ve smyslu slupiny osob – národnost tu zůstala jen pro dobrovolné vyjádření osobní sebeidentifikace, podobně jako víra, politické přesvědčení nebo třeba vegetariánství. Při sčítání lidu v roce 2012 už 2,74 milionu osob (z 15,5 milionu) neuvedlo národnost. Pravda, každý byl poučen, že nemusí odpovídat. Deset let předtím tak učinilo jen 173 tisíc lidí. Národovectví, projevující se tentokrát odporem k brněnské deklaraci smíření, strhává českou společnost do minulosti-

Podobně jako hejtman Hašek hodnotil deklaraci i sociálnědemokratický senátor Zdeněk Škromach. Jiné kritické hlasy z ČSSD jsem ale naštěstí nezaznamenal. Naopak brněnští Mladí sociální demokraté, podobně jako Strana zelených jako celek, vyjádřili deklaraci podporu. Také bývalý europoslanec za ČSSD Libor Rouček zveřejnil své sympatie jak vůči deklaraci, tak vůči Sudetoněmeckému krajanstvu. Rouček je předsedou Rady Česko-německého diskusního fóra. Jeho text převzal jako komentář server ihned při Hospodářských novinách.

Škoda jen, že ČSSD v posledních letech nepokračuje v úsilí svého bývalého předsedy Jiřího Paroubka, který se sice bohužel neukázal jako zásadní kritik poválečného vyhnání Němců z Československa, ale hájil aspoň ty sociálnědemokratické Němce, kteří byli vyhnání či donuceni k odchodu ze země. O omluvě se v deklaraci nemluví, vyjádření lítosti je na místě. Juránek, Hašek a Škromach si neuvědomují, že vyžadováním reciprocity omluv kladou na roveň zločiny národněsocialistického systému (nacismu) a poválečných poměrů v Československu.

Malé skupiny Němců (ze sudetských je to hlavně Witikobund) a Čechů (nejvíce z Klubů českého pohraničí, ale i z KSČM) žijí stále v národním, případně později třídním boji. Je to politováníhodné.

Stále se nemohu nabažit jazykem deklarace i projevů přednesených občanskými i církevními představiteli při pietním aktu. Neužilo se tam například termínu „divoký odsun“, kterým se omlouvají nebo zlehčují údajné excesy, jak se v ČR často označují vraždy, týrání a mimosoudní „trestání“ Němců, kolaborantů a zrádců, tedy osob, které za ně váleční „vítězové“ – často se střelnými zbraněmi v ruce – považovali. Ovšemže se jim tohoto označení dostalo mimo jakékoliv soudní či správní řízení.
Dnes stále platný a účinný zákon o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, přijatý dne 8. května 1946, uvádí: „Jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné.“

Může být odplata spravedlivá?

Za spravedlivou odplatu bylo proto možno považovat i vraždu osoby údajně německé národnosti nebo uloupení „nepřátelského majetku“ a vlastně jakýkoliv útok proti životu, zdraví a majetku každého Němce, a to zpětně až do 28. října 1945, tedy šest měsíců po kapitulaci a konci války v Evropě (!).

Odplata sama o sobě je nepřijatelný princip. Výrazně zločinnější je ale odplata na jiné osobě, která je k údajnému viníkovi přiřazena podle své národnosti, rasy náboženství či víry, podle politického přesvědčení, sociálního nebo zeměpisného původu. To je temný středověk, také proto, že tato „spravedlivá odplata“ se uplatňovala téměř výlučně na civilním neozbrojeném obyvatelstvu, které na tomto území žilo po dlouhé generace. Zákon se jmenoval „o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků“, nešlo v něm o svobodu v Československu či v československé společnosti, kterou nacistická okupace potlačila a zrušila, ale jen o svobodu dvou etnických skupin, Čechů a Slováků.

Zákon pak neodlišuje mezi oběma formami „spravedlivé odplaty“, tedy odplatou na údajném viníkovi a odplatou na jiné osobě. Rozumělo se samo sebou, že Češi se mstí na Němcích včetně jejich dětí za činy, jichž se dopustili úplně jiní Němci.
Přijetí tohoto zákona Prozatímním národním shromážděním bylo výrazem arogance „revoluční“ moci. Už dva týdny po přijetí zákona se totiž konaly dlouho připravované volby do řádného Národního shromáždění, které sice nepřinesly demokracii, ale mohly aspoň trochu omezit svévoli a bezzákonnost, jež v zemi panovaly. Těmito volbami mohla skončit retribuční (retribuce znamená česky odplatu, odvetu či pomstu) spravedlnost, avšak zákon z 8. května, zvaný „amnestijní“, ji prodloužil až do dnešních dnů.

V osobách některých lidovců, sociálních demokratů a výrazně komunistů se tento přístup vesele uplatňuje bez ohledu na radikální změnu poměrů po listopadu 1989.

Psáno pro Deník referendum, kde vyšlo 9.6.2015