Za zjevné a výjimečné selhání české justice lze považovat páteční rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, jímž samo soudkyně Helena Králová zprostila obžaloby někdejší vedoucí sekretariátu předsedy vlády Petra Nečase Janu Nagyovou, nyní Nečasovou, a spolu s ní tři někdejší příslušníky Vojenského zpravodajství. V červnu 2013 se provalilo, že Jana Nagyová „úkolovala“ vojenské zpravodajce, aby sledovali pohyb tehdejší Nečasovy manželky.

O důvěře vlády Sněmovna tehdy nehlasovala. Dva dny poté, kdy opozice podala návrh na vyslovení nedůvěry vládě, podal sám Nečas demisi a prezident republiky ji přijal. Jeho vláda nepadla, nýbrž sama odešla, a i on veřejně uznal své selhání. Byl to jediný jeho politický krok za léta působení ve funkcích ministra a předsedy vlády, který jsem ocenil.

Za výrazný útok na právnost českého státu nepovažuju nyní samu skutečnost, že Helena Králová Janu Nečasovou a další osoby obžaloby zprostila. Jsem přesvědčen, že další soudní řízení tuto zjevnou absurditu zhojí. Proto ani nebude třeba, aby pravomocný rozsudek zrušil Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona, kterou by podal ministr spravedlnosti.

Úplné selhání soudkyně naopak spatřuju v tom, že svůj zprošťující rozsudek nezdůvodnila. V případě soudního rozsudku to není jako u nálezu Ústavního soudu, kde panují dohady kvůli špatně napsanému zákonu z roku 1993 (a špatně napsané části ústavy z roku 1992), zda odůvodnění nálezu je jeho součástí a zda tedy právní názor ÚS je coby rozhodnutí ÚS pro všechny orgány a osoby závazné.

Náležitosti rozsudku upravil trestní řád v roce1961, tedy v době, kdy tu už začala renesance práva a kdy se ještě udržovalo staré právní vědomí, uchovávané na univerzitách a na akademických pracovištích, i když se ho stalinismus a státně socialistická diktatura pokoušely v 50. letech vymýtit. A tento dosud platný trestní řád říká, že odůvodnění rozsudku je jeho součástí: „rozsudek musí obsahovat (…) odůvodnění, pokud zákon nestanoví něco jiného“. Slovo „musí“ je jasné. To dnešní legislativa se mu vyhýbá jako čert kříži.

Opis rozsudku bez odůvodnění poskytuje dnes soud jen organizační složce státu za účelem provedení trestu propadnutí majetku. V minulosti, do listopadu 1989, trestní řád také stanovil, že „bezprostředně před výkonem trestu smrti přečte soudce odsouzenému rozsudek, avšak bez odůvodnění“.

Rozsudek, tedy i zprošťující, se vyhlašuje vždy veřejně, uvádí ústava. Už desítky let platí, že na utajované skutečnosti (dříve státní a služební tajemství), probírané v části hlavního líčení, kdy byla veřejnost vyloučena, rozsudek pouze odkazuje na čísla listů ve spise, už proto, aby příslušné orgány mohly rozsudek přezkoumat.

Nejvyšší správní soud (NSS) bude asi rozhodovat v přezkumném soudním řízení o správní žalobě ve věci neposkytnutí informace, proč soudkyně Králová zprostila Janu Nagyovou a osoby sledující první Nečasovu manželku. A navíc bude NSS asi činný i v kárném řízení s Helenou Královou jako kárně obviněnou. Proto také byl Josef Baxa, předseda NSS, v neděli v Otázkách České televize tak opatrný. I když i on mluvil o tom, že soudkyně Králová porušila zákon a ústavní zásadu, jedním dechem pravil, že „asi nemůžeme říci, že tam šlo o protiústavní postup“. Člověk, který není předsedou NSS, to ovšem říci smí.

Sečteno a podtrženo: s trochou nadsázky by se dalo říci, že soudkyně Králová nevynesla rozsudek, i když svůj text tak nazvala. Kárné řízení s ní by české justici velmi prospělo, aby se zbavila zvůle a nezákonnosti.

Psáno pro deník Právo, kde vyšlo 2. 6. 2015