Biskupové českých a moravských diecézí sice vnímají naléhavost potřeby solidarity s oběťmi válek a náboženské nenávisti, ale zároveň chápou i obavy naší (rozuměj české) společnosti plynoucí ze současného přílivu migrantů do Evropy. Uvedli to za Českou biskupskou konferenci i za Ekumenickou radu církví (tedy jménem všech církví v ČR) v prohlášení, jež v sobotu vydali na Velehradě.

Podle biskupů musí však být solidarita doprovázena odpovědností. K té zřejmě patří i pečlivé oddělování zrna od plev, a proto vyzývají věřící, aby mezi sebe přijali rodiny křesťanských migrantů, tedy nikoliv jednotlivce (to bez ohledu na jejich skutečnou či domnělou víru) a nikoliv třeba muslimské rodiny. Biskupové také tvrdí, že musíme rozlišovat mezi uprchlíky stiženými válkami, hladem či nestabilitou, kteří naši pomoc bez pochyby potřebují, a ekonomickými migranty.

Mýlí se ale biskupové v tom, že je možno dobře odlišit uprchlíky před válkou, hladem nebo nestabilitou od ekonomických migrantů. Důvody, které lidi nutí migrovat, jsou často kumulované, a různě je také posuzují různé státy, ať už podle (poněkud odlišných) zákonů, plynoucích z mezinárodních úmluv, nebo – při posuzování zásady „non refoulement“, při vydání do necivilizovaných států, kde hrozí trest smrti nebo mučení, nebo při humanitárních akcích, kdy se nabízí dočasné útočiště – například za jugoslávských válek v ČR Český stát je tradičně a v posledních deseti letech stále více přísnější, jak při udílení azylu, tak při povolování dočasného útočiště.

Tři biskupové jedné církve
Arcibiskup olomoucký Jan Graubner kritizoval nyní na Velehradě malou ochotu lidí k přijetí cizinců. Možná, že lidé jsou málo ochotni cizince přijímat i proto, že nedávno slyšeli mluvit téhož arcibiskupa v ČT takto: "Bezbřehé přijímání lidí jiné kultury musí znamenat konec dosavadní kultury. Příliv migrantů je třeba zastavit. Ale vážnější je otázka, jestli jsme naši kulturu už sami nepohřbili, když vymíráme a vůbec nám to nevadí. Nebráníme se ideologiím, které nás pohřbívají."

Také další biskup, arcibiskup pražský a primas český, kardinál Dominik Duka k tomu řekl: "Jestliže jsme svědky toho, co se děje v rámci islamistů, především teda na Předním východě a koneckonců i v Africe a podobně, tak že je oprávněný nejenom strach, ale bych řekl tedy i takový ten určitý pocit obrany."

Jinak se projevil laicizovaný katolický kněz, kdysi chartista, nyní senátor František Bublan. Na prohlášení biskupů Graubnera a Duky reagoval takto: "No, tak mě bohužel páni biskupové moc nepřekvapili. Oni mají tyto názory. Ale já si myslím, že když by potom došlo na konkrétní pomoc, tak že by je dokázali změnit a že by se dokázali přizpůsobit, protože je to v evangeliu mnohokrát zmíněno, že tedy musíme poskytnout pomoc těm, kteří ji potřebují."

Senátor Bublan šel ještě dále, neztotožnil se ani s prvním místopředsedou ČSSD, za niž byl jako nestraník zvolen senátorem, s Milanem Chovancem. Když mu moderátorka ČT připomněla, že i ministr vnitra vázal nabídku uprchlíkům na jejich křesťanskou víru, řekl teologicky a právně pevně a občansky statečně:

"Tak my jsme se jako Evropané zavázali, že budeme pomáhat lidem, kteří jsou v nouzi a v nebezpečí života, kteří potřebují pomoc. A rozlišovat to podle náboženství, to dost dobře nejde. To bychom je mohli nutit, aby přestoupili z jednoho náboženství na jiné. To si myslím, že je nemístné, to se snad ani nesmí. To je jako kdybychom rozlišovali, kdo je jakého vyznání, a podle toho třeba přijímali do školy nebo do České televize, že jo. My je musíme začlenit do společnosti, a ne je stavět na okraj, nebo dokonce se jich začít bát. To je ta nejhorší cesta."

Teologický spor pro mne vyřešil třetí biskup, světící biskup pražský, Václav Malý, který svou víru mnohokrát osvědčil u státních orgánů, jež ho pronásledovaly, i u své církve. Řekl: "Žijeme v globalizovaném světě, jsme členy EU, žijeme v poměrně bezpečném prostoru, tak je třeba také trochu otevřít mysl a ne pořád si hrát jenom na vlastním písečku. A to mě mrzí, že naši politici stále jenom straší případným terorismem, že straší, že to (pozvání migrantům) je nejisté. Místo tedy, aby lidi nějak tak inspirovali k tomu, že solidarita je něco stojí."

Zákaz diskriminace pro církev neplatí?
Z hlediska právního pořádku, který Evropa budovala od konce čtyřicátých let minulého století pomocí Rady Evropy a pak i EU, je předběžná diskriminace lidí podle údajné rasy, národnosti, domnělého či skutečného náboženství, ale také politického přesvědčení nepřípustná.

Zabránit diskriminaci je dokonce jedna ze základních zásad dnešní evropské civilizace, která je ostatně jen rozpracováním křesťanské zásady, že před Bohem jsou si všichni lidé rovni. A to, co už diskriminace je, určují zákony jednotlivých evropských států, přijímané pod dohledem orgánů EU. I s tím měla ČR potíže.

Vybírat si mezi běženci a žadateli o azyl podle jejich údajné víry během nějakého řízení, a dokonce ještě dříve, než k němu budou připuštěni, je nehoráznost. Kdyby nešlo o katolickou církev, napsal bych, že to je nedemokratický, feudální relikt, připomínající středověké tmářství, které Evropa právě díky evangelizaci a později reformaci a liberalismu už překonala. Bohaté zkušenosti s tím překonáváním má ale právě římskokatolická církev.

Křesťanské uprchlické rodiny, které mají podle biskupů přijmout české křesťanské rodiny mezi sebe, tvoří přitom mezi běženci ze severní Afriky i Levanty jen nepatrné procento, vedle nejpočetnější skupiny muslimů, ale také menších skupin drúzů, Jezídů, židů a bezvěrců. Ostatně hnutí Islámský stát salafistických a wahábbistických sunnitů, terorizuje údajně z důvodů náboženských, ve skutečnosti však politických – v boji proti Íránu a Hisballáhu, nejvíce muslimské šíity.

Hřích lakoty, lakomství či chamtivosti, latinsky avaritia, je neschopnost nebo neochota pomoci těm, kteří pomoc potřebují, je to nevůle něco darovat a nic za to nechtít. Křesťanství to považuje za neřest, za hřích přemíry, který řadí mezi sedm hlavních (smrtelných) hříchů.

Zda biskupové zhřešili, to rozhodne jejich církev. Velehradské slavnosti k uctění příchodu Cyrila a Metoděje z řecké Soluně a počátku evangelizace místního slovanského lidu se ale konají pod názvem Dny lidí dobré vůle. Prohlášení biskupů o dobré vůli biskupů nesvědčí, tím méně o křesťanské lásce k bližnímu, tedy ke každému bližnímu.

Zveřejnil Deník referendum 9. 7. 2015

Připojuju ještě svůj dovětek k tomu:

Pravdu měl sv. Tomáš Akvinský

Otázka ovšem je, zda by biskupové respektive české státní orgány měli vyhovět syrskému patriarchovi, kdyby požádal – českou katolickou církev nebo český stát – o pomoc pro vyháněné a zabíjení křesťany.

Podle zásad evangelia i podle evropských zásad právního demokratického státu by ti, kdož jsou žádáni, tedy státní orgány nebo i církevní představitelé, ani tehdy nesměli přihlížet ani k víře patriarchy, ani k náboženství lidí, které zastupuje. Kdyby to činili, pak by opravdu diskriminovali, podle světských zákonů i podle církevních zásad. Rozhodovali by se proto jen podle míry ohrožení těch lidí a pochopitelně i podle svých materiálních možností. Jenže orgány českého státu a nyní i římskokatoličtí biskupové solidaritou nijak neoplývají, jak ukázalo marné mnohaměsíční „hledání“ 15 nemocných (křesťanských) dětí mezi miliony vyhnanců a běženců. Bojí se nesolidárních občanů.

Cítím se oprávněn posuzovat obojí, jak státní orgány, tak i katolickou církev. Byl jsem pokřtěn a vychován jako římský katolík a jako dítě do 11 let svého věku jsem byl ve škole vzděláván v katechismu. A také proto, že v roce 1986 mě arciděkanský úřad u nás na Vinohradech odmítl vypsat z církve, když jsem tím reagoval na vyjádření arcibiskupa kardinála Františka Tomáška k novému, liberálnějšímu potratovému zákonu, které přednesl v Čs. televizi: „My katolíci jsme proti zákonu, a nás je tu většina.“ Kardinál mluvil nejen jménem tehdejší většiny, ale i mým jménem, proto jsem chtěl vystoupit z církve. Prý to nejde, řekl mi na úřadě kněz administrátor, jsem prý v očích církve stále křesťanem, a tedy i jejím údem.

I v roce 1986 bylo možné z církve vystoupit, to jen já jsem narazil na arciděkanském úřadě na kněze, který tomu bránil. I tuto otázku jsme spolu tehdy probírali, říkal jsem mu, že jsem zhruba od 15 let svého věku bezvěrec – čili jeho slovníkem „ztratil jsem dar víry“ - a že vím, že křest je nesmazatelný akt a že jsem tedy podle něho stále křesťanem, ale že ho zároveň prosím, aby se ke mně choval stejně, jako se chová katolická církev ke všem pravoslavným, protestantským a dalším věřícím (v ČSSR například lidem z církve československé husitské nebo starokatolické), neboť podle práva tohoto státu, s nímž mám jinak značné potíže – měl jsem za sebou už devět let věznění pro „podvracení republiky“ – k církevní nepříslušnosti stačí ústní prohlášení člověka. On mi trpělivě vysvětloval, že podle některých názorů, a on se s tím prý také ztotožňuje, jsou křesťané těchto církví vlastně také údy církve svaté katolické, církev Boží je totiž jen jedna.

I proto beru vážně slova svatořečeného Tomáše Akvinského, jenž popsal těžký hřích takto: Pokud se vůle zaměří na něco, co odporuje lásce, jež nás směřuje k poslednímu cíli, stává se už tím hřích smrtelným, (...) ať už je namířen proti Boží lásce (…), nebo proti lásce k bližnímu.

Biskupové se nepoučili ani z hříchu chamtivosti, jemuž mnozí církevní představitelé propadli při požadování údajného církevního majetku a který pověst jejich církve u většiny společnosti značně poškodil. S vděčností se stále také přiklánějí k politické pravici, která jim tento majetek darovala, a stejně jako pravice zpochybňují solidaritu, od dob francouzské revoluce zvanou bratrstvím.

Oproti protestantům mají ale římští katolíci tu výhodu, že mají dobrý vztah k hříchu, rádi hříchy odpouštějí. Podmínkou je ovšem, aby se ten, kdo zhřešil, doznal a aby hříchu litoval. To totiž vede k nápravě. Je to jistě cesta i pro hříšné biskupy.