Dejme Řekům svobodu!
„Dejme Slovákům svobodu!“ To bylo heslo manifestačního pochodu Prahou na jaře 1990. Bylo to dva roky před červnem 1992, kdy se konaly parlamentní volby, po nichž si pánové Klaus a Mečiar uvědomili, že těžko by bylo dvěma kohoutům na jednom smetišti, a dohodli se na rozdělení federálního Československa. Rozdělit federaci nepožadovala přitom žádná česká politická strana a na Slovensku jen jedna – Slovenská národní, jež pak získala ve volbách necelých osm procent.
Masírování pravicových médií přispělo k tomu, že na podzim 1992 si už většina Čechů myslela, že Slováci prahnou po samostatnosti. Bohatší české části státu byla „zřejmá“ i ekonomická nevýhodnost dosavadního společného státu. Federálnímu tělu se proto amputovala nemocná levá – slovenská – noha. Až později se ukázalo, že ani nemocná nebyla.
Sebenaplňující proroctví tu je nyní opět. Premiér Bohuslav Sobotka po řeckém referendu řekl, že „je téměř nemožné držet Řeky v eurozóně proti jejich vůli“. Mám Sobotku za poctivého, a proto se kloním k názoru, že neklame, a jen si myslí, že vůle řeckého lidu je eurozónu opustit.
Protože však proevropský postoj řecké Syrizy už od roku 2012, kdy byl předsedou zvolen Alexis Tsipras, její program i současné požadavky a také výsledky průzkumů řeckého veřejného mínění jsou dobře známy, včetně toho, že Syriza i její voliči už léta trvají na euru, vidím vysvětlení jen v Sobotkově nepozornosti. Sobotkův omyl přiřazuje Českou republiku k Polsku a pobaltským státům, tedy k pravicovému a antikomunistickému křídlu EU.
V mnoha ohledech je totiž Sobotkova ČSSD méně solidární a pravicovější než západoevropští křesťanští demokraté a liberálové, o tamních socialistech a zelených nemluvě.
Sobotka přitom asi moc politiku ve světě a v Evropě nesleduje. Nebo se spokojuje s Českou televizí a Českým rozhlasem, jež proti Řecku už léta srdnatě hájí politiku „trojky“, tedy Mezinárodního měnového fondu, Evropské centrální banky a Evropské komise. Ty trvají na politice škrtů a úsporných programů, jež vydávají za reformy. Syrizu nálepkují jako krajně levicovou proto, že léta odmítá, aby dluhy předchozích vlád u německých a francouzských bank plně platili řečtí občané.
Sobotka asi neviděl, jak před referendem svaloval předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker vinu za svůj řecký neúspěch na nizozemského ministra financí Jeroena Dijsselbloema, koordinátora eurozóny. Tohoto politika tamní Strany práce stihla ale nyní kritika za arogantní vztah k Řecku, hlavně od levicové opoziční Socialistické strany. Chystají se na něj ale i poslanci Evropského parlamentu.
Sociálnědemokratické strany, jako je ČSSD, německá SPD nebo Ficův Směr, se jako čert kříže bojí levicových alternativ, jež představují například Podemos ve Španělsku nebo německá Die Linke.
Přitom řecká velká koalice konzervativní Nové demokracie a socialistického Pasoku byla spíše obdobou české velké koalice ODS a ČSSD než koalice CDU/CSU a SPD. Ano, Syriza je dnes pro celou Evropu rizikem nákazy – asi jako jím bylo v roce 1968 pro sovětský blok Československo.
Právo 8.7.2015
Masírování pravicových médií přispělo k tomu, že na podzim 1992 si už většina Čechů myslela, že Slováci prahnou po samostatnosti. Bohatší české části státu byla „zřejmá“ i ekonomická nevýhodnost dosavadního společného státu. Federálnímu tělu se proto amputovala nemocná levá – slovenská – noha. Až později se ukázalo, že ani nemocná nebyla.
Sebenaplňující proroctví tu je nyní opět. Premiér Bohuslav Sobotka po řeckém referendu řekl, že „je téměř nemožné držet Řeky v eurozóně proti jejich vůli“. Mám Sobotku za poctivého, a proto se kloním k názoru, že neklame, a jen si myslí, že vůle řeckého lidu je eurozónu opustit.
Protože však proevropský postoj řecké Syrizy už od roku 2012, kdy byl předsedou zvolen Alexis Tsipras, její program i současné požadavky a také výsledky průzkumů řeckého veřejného mínění jsou dobře známy, včetně toho, že Syriza i její voliči už léta trvají na euru, vidím vysvětlení jen v Sobotkově nepozornosti. Sobotkův omyl přiřazuje Českou republiku k Polsku a pobaltským státům, tedy k pravicovému a antikomunistickému křídlu EU.
V mnoha ohledech je totiž Sobotkova ČSSD méně solidární a pravicovější než západoevropští křesťanští demokraté a liberálové, o tamních socialistech a zelených nemluvě.
Sobotka přitom asi moc politiku ve světě a v Evropě nesleduje. Nebo se spokojuje s Českou televizí a Českým rozhlasem, jež proti Řecku už léta srdnatě hájí politiku „trojky“, tedy Mezinárodního měnového fondu, Evropské centrální banky a Evropské komise. Ty trvají na politice škrtů a úsporných programů, jež vydávají za reformy. Syrizu nálepkují jako krajně levicovou proto, že léta odmítá, aby dluhy předchozích vlád u německých a francouzských bank plně platili řečtí občané.
Sobotka asi neviděl, jak před referendem svaloval předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker vinu za svůj řecký neúspěch na nizozemského ministra financí Jeroena Dijsselbloema, koordinátora eurozóny. Tohoto politika tamní Strany práce stihla ale nyní kritika za arogantní vztah k Řecku, hlavně od levicové opoziční Socialistické strany. Chystají se na něj ale i poslanci Evropského parlamentu.
Sociálnědemokratické strany, jako je ČSSD, německá SPD nebo Ficův Směr, se jako čert kříže bojí levicových alternativ, jež představují například Podemos ve Španělsku nebo německá Die Linke.
Přitom řecká velká koalice konzervativní Nové demokracie a socialistického Pasoku byla spíše obdobou české velké koalice ODS a ČSSD než koalice CDU/CSU a SPD. Ano, Syriza je dnes pro celou Evropu rizikem nákazy – asi jako jím bylo v roce 1968 pro sovětský blok Československo.
Právo 8.7.2015