Kdo může za falšování nedávných dějin?

20. 07. 2015 | 09:12
Přečteno 6960 krát
Týdeník Respekt měl výborný nápad, připravil ke kulatým narozeninám Jiřiny Šiklové obsáhlý rozhovor http://respekt.ihned.cz/c1-64197610-naucila-jsem-se-koukat-za-sebe. Socioložka Jiřina Šiklová měla totiž hned od listopadové revoluce velkou zásluhu o rozvoj gendrových přístupů v čs. a české společnosti. Na pražské Filozofické fakultě založila katedru sociální práce a léta na ní působila. Katedra vychovala mnoho desítek sociálních pracovníků, včetně těch, kteří postavili na nohy Probační a mediační službu. Předtím byla dvacet aktivistkou nezávislého hnutí, stručně řečeno Charty 77.

Onen rozhovor Respektu s Jiřinou Šiklovou se týkal výhradně pašování literatury, tedy knih, časopisů, a jiných věcí z londýnské mediální agentury Palach Press do Prahy a opačně dopravování textů (rukopisů, překladů) a různých zpráv z Prahy Janu Kavanovi do Londýna.

Právě v této činnosti Jiřiny Šiklové v nezávislém hnutí před rokem 1990 vidím dvě krajnosti. První je její velká odvaha v boji proti StB a za nápravu nespravedlivých poměrů v režii StB, a také maximální nasazení v nezávislé činnosti. Uznání této odvahy a tohoto nasazení je mezi bývalými nezávislými aktivisty všeobecné, a sdílí ho, jak patrno z jeho textu, i Jan Kavan. Druhá krajnost, kterou v případě Jiřiny Šiklové vidím, je neuvážený způsob, který volila, zejména při hovorech s příslušníky StB. Aby je odvedla „ze stopy“, říkala jim i to, co poškodilo jiné lidi, aniž si to třeba uvědomovala. Někdy to byly i nepravdy, o jejichž pravdivosti ona byla a dokonce, jak ukázal rozhovor v Respektu, je dosud přesvědčena.

Umisťuji nyní na svůj blog na Aktuálně.cz se souhlasem Jana Kavana a ve spolupráci s ním jeho vyjádření, jež je reakcí na některé výroky Jiřiny Šiklové v rozhovoru pro Respekt – viz text níže pod prvním mezititulkem. Pod druhým mezititulkem je moje vyjádření, opět tedy reakce na rozhovor Respektu s Jiřinou Šiklovou. Redakce Respektu nám na naši žádost poskytla určitý prostor, abychom na rozhovor s Jiřinou Šiklovou reagovali. Sami jsme se domáhali pouze toho, abychom mohli vysvětlit její omyly a nepřesnosti, které se nás přímo týkají. Redakce Respektu není historickým ústavem, rozsah odpovědí jsme měli proto omezený a redakce navíc uplatnila své novinářské zásady, které obecně uplatňuje.

Umisťuju proto nyní níže pod oběma mezititulky původní, nezveřejněné verze našich odpovědí s tím, že laskavý čtenář bude mít možnost je porovnat s kratšími verzemi, jež Respekt s naším souhlasem zveřejnil – viz http://respekt.ihned.cz/c1-64337970-o-velkem-dobrodruzstvi-ktere-vsak-probihalo-ponekud-jinak

Redakci Respektu za to patří moje poděkování. Svůj text jsem pro zveřejnění v Respektu zkrátil podstatně, abych poskytl více místa Janu Kavanovi, o jehož pověst tu běží a který měl dosud jen málo možností bránit se proti jiným nespravedlivým obviněním, která často byla, na rozdíl od hodnocení a vzpomínek Jiřiny Šiklové, zlovolná.

V závěru, pod třetím mezititulkem níže, je to, co mě trápí nejvíc, a za co nemůže ani Jiřina Šiklová, ani redakce Respektu.

Jan Kavan: O velkém dobrodružství, které však probíhalo poněkud jinak

V Respektu z 22. 6. 2015 vyšel rozhovor Marka Švehly s Jiřinou Šiklovou Naučila jsem se koukat za sebe, v němž osmdesátiletá Jiřina Šiklová vzpomíná na svou roli při pašování zásilek v 70. a v 80. letech do tehdejšího Československa a i ven do zahraničí. Na řadu věcí si ovšem vzpomínala poněkud nepřesně, a tak bych rád uvedl na pravou míru aspoň ta fakta, která se týkala přímo mé práce.

Není pravda, že jsem pašování literatury dojednal v Londýně na začátku sedmdesátých let s Petrem Pithartem. S tím jsem se sešel v roce 1969 v Oxfordu na St.Antony’s College, kde jsem v té době studoval. Petr se rozhodl, že se vrátí domů a projevil zájem dostávat anglickou či americkou odbornou literaturu, především politologickou nebo historickou a sociologickou. Slíbil jsem mu, že se to pokusím nějak zařídit.

V té době jsem byl již v kontaktu s Jiřím Müllerem, bývalým studentským vůdcem a mým přítelem, kterému jsem zcela důvěřoval. V srpnu 1970 mi končila platnost takzvané výjezdní doložky, a já jsem se nedokázal dlouho rozhodnout, zda se stát emigrantem, s čímž jsem měl problém se smířit, nebo se vrátit domů. Rozhodl jsem se poradit se s nejlepšími přáteli, a tak jsem v létě 1970 přijel do Prahy na můj řádný britský pas, v němž jsem si zcela legálně změnil příjmení. Jirka Müller mi z Brna, prostřednictvím naší společné kamarádky Drahuše Proboštové, vzkázal, že pokud chci být opozici skutečně užitečný a podaří se mi zase se vrátit do Anglie, tak odtamtud musím „vycházet vstříc potřebám opozice, tak, jak je opozice bude definovat“. S tím jsem dost disciplinovaně souhlasil a krátce poté mi Jirka vzkázal, že budou potřebovat rozmnožovací elektrický stroj Gestetner. Trvalo mi několik měsíců, než jsem našel skupinu britských mírových aktivistů, kteří se nabídli, že mi pomohou zakoupit karavan a vybudovat v něm speciální skrýš dostatečně velkou, aby se do ní vešel člověk, natož Gestetner.

S prvním karavanem jel do Brna přední britský mírový aktivista Michael Randle. Do skrýše jsme však vložili literaturu, především Listy Jiřího Pelikána a Svědectví Pavla Tigrida, neboť jsme nechtěli riskovat, že bychom mohli přijít o drahý rozmnožovací stroj. Po této úspěšné zkušební cestě jsme již poslali domů Jirkovi Müllerovi Gestetner, na němž byly později vytištěny letáky vyzývající občany, aby ve volbách 1971 nevolili kandidáty Národní fronty. Tak začalo pašování literatury domů, jež později nazvala Jiřina Šiklová „životním kanálem“.

Na zpátečních cestách mí kurýři vyváželi v karavanu první samizdaty, rukopisy, letáky apod. Mým hlavním kontaktem byl Jiří Müller, a to až do jeho uvěznění v listopadu 1971 1). Jirka byl zadržen a vzat do vazby v souvislosti se zmíněnou letákovou kampaní, ne kvůli jeho roli organizátora přijímání a odesílání zásilek do zahraničí. Krátce po jeho zatčení musela z republiky utéci má matka Rosemary, která Jirkovi pomáhala spolu s Drahuší Proboštovou a dalšími přáteli, včetně mého bývalého spolužáka Aleše Macháčka.

K zásilkám literatury jsem přikládal i katalogy z britských odborných nakladatelství, v nichž lidé doma zaškrtávali tituly, které si přáli, abych pro ně získal. O největší počet těchto knih projevoval zájem Petr Pithart. Balíčky pro něj jsem označoval jeho kódovým jménem George.

Zatčením Jirky Müllera nebyl můj systém pašování nijak narušen a Jirka při výsleších nic neprozradil. Potřebovali jsme tedy jen nového hlavního domácího organizátora. Po delším váhání se této role ujal Petr Pithart, který se s mými kurýry scházel vždy před japonskou ambasádou na Maltézském náměstí, což Petr vybral, protože nedaleko bydlel. Petr přebíral dopisy a vzkazy, ale knihy, které kurýři naskládali do připravených tašek, se předávaly na různých místech na okraji Prahy, nejčastěji z karavanu přímo do auta Petrova kontaktu. Mlčky a rychle.

Na podzim roku 1976 mi Petr Pithart po kurýrovi poslal text základního prohlášení Charty 77 s prosbou, abych zajistil jeho zveřejnění na začátku roku 1977, až dostanu příslušnou instrukci. Současně dodal, že je jedním ze signatářů a že tím na sebe strhne pozornost StB, takže již nemůže pokračovat v ilegální práci. Našel však za sebe náhradu a tou byla právě Jiřina Šiklová. Jiřina pak statečně plnila roli hlavní organizátorky až do svého zatčení v květnu 1981. Chartu 77 podepsala až začátkem roku 1989, kdy už sama byla léta pronásledována Státní bezpečností.

Současně jsem udržoval kontakty i s několika menšími skupinami, například přes Drahuši Proboštovou s Alešem Macháčkem a Vladimírem Laštůvkou. Ti distribuovali českou exilovou literaturu na severu Čech až do svého uvěznění v lednu 1977, kdy tam policie objevila ukrytý náš rozmnožovací stroj Gestetner. Po Müllerově propuštění z pětiletého věznění v prosinci 1976 jsme obnovili vzájemnou spolupráci a já jsem mu do Brna, kromě české exilové literatury, posílal i vyžádanou anglickou odbornou literaturu, kterou pak v Brně překládali do češtiny pro „podzemní univerzitu“. Ta propojovala vyhozené univerzitní profesory se studenty, jimž režim nedovoloval řádně studovat. Na tyto překlady jsme poskytovali i jisté finanční prostředky, pokud se mi podařilo je sehnat.

Během čtyř let, kdy mou hlavní domácí partnerkou byla Jiřina Šiklová, se náš pašovací systém neustále zdokonaloval. Nemyslím si však, že předání připomínalo špatné filmy, jak se domnívá Jiřina. Naopak. Skutečnost, že během dvaceti let nebyl nikdo zadržen při předávání, ať už dopisů a dokumentů či knih, mi dává za pravdu. Jiřina si ve svých vzpomínkách poněkud propojila setkávání s mými kurýry se setkáváním s diplomaty, jejichž prostřednictvím později posílal domů zásilky Vilém Prečan. Já jsem se těmto kanálům vyhýbal, protože jsem měl obavu ze zpravodajských služeb, o nichž jsem byl přesvědčen, že mají své diplomaty pod jistou kontrolou. Mimochodem mí kurýři si nemuseli kupovat cizí noviny na letišti, jak vzpomíná Jiřina, ale vezli si je pochopitelně z domova. Nikdo také nikdy neměl na sobě nic puntíkatého, jak vzpomíná Jiřina. A nikdo z mých britských či francouzských kurýrů nikdy nemusel reagovat na němčinu pražských kontaktů.

Frekvenci kurýrů i karavanů si Jiřina pamatovala dobře. Nezmínila se však, že do jejího uvěznění v květnu 1981 jsme takto dopravili domů téměř 20 tun literatury, kromě Pelikánových Listů a Svědectví Pavla Tigrida, také Právo lidu Jiřího Lövyho, 150 000 slov A. J. Liehma, Informační materiály, které mi ze Západního Berlína poskytovala Ivana Šustrová, křesťanského časopisu Studie, které v Římě vydával Karel Skalický, knihy vydávané Josefem Škvoreckým v Torontu ´68 nebo Adolfem Müllerem v kolínském Indexu a z dalších exilových nakladatelství. Kromě knih jsme dodali nezávislým skupinám do Československa i několik rozmnožovacích strojů, videokamery a filmový materiál a řadu gramofonových desek zakázaných zpěváků, které ve svém švédském nakladatelství Šafrán vydával Jiří Pallas. Ven jsme vyvezli kromě mnoha stovek samizdatových časopisů a knih, i několik důležitých rukopisů zakázaných autorů, např. sborník O svobodě a moci, v němž byla zařazena i Havlova Moc bezmocných, natočené filmové rozhovory s mluvčími Charty 77 a estébácké sledování Františka Kriegla a Jiřího Hájka, záznam vysočanského 14. sjezdu KSČ, záznam představení Bytového divadla, různá vystoupení undergroundových kapel či třeba dokumentaci k návrhu Jaroslava Seiferta na Nobelovu cenu apod.

Pokud vím, tak řidiči karavanů nikdy nedojeli do žádné garáže, ale knihy byly předávány v černých taškách z našeho do českého auta (často Trabantu). Nikdy také nešlo o evangelickou faru. Je ovšem pravda, že jsem měl informace jen od svých kurýrů a že jsem se domácí opozice na vnitřní distribuci nikdy neptal. Držel jsem se zásady, kterou mi ještě z dob studentské politiky vštěpoval Jirka Müller, že každý má znát jen to, co nutně potřebuje pro svou práci.

Za důležitější považuji opravu slov Jiřiny Šiklové, že jsem neměnil naše karavany. Naopak. Auta jsme měnili každé dva až tři roky, barvu jsme přestříkali zhruba po roce, SPZ a řidiče jsme měnili pokaždé (kromě mírových aktivistů a levicových liberálů, nejčastěji řídili mladí trockisté, britští i francouzští). A navíc od konce sedmdesátých let jsme mezi britské karavany občas zařadili i upravený francouzský Peugeot, který byl zadržen v dubnu 1981 v Dolním Dvořišti.

O promíchání vzpomínek na Jiřininu účast v mém systému a v tom, který zajišťoval Vilém Prečan, svědčí i její vzpomínky na přezdívky (kódy), jimiž byly označovány jednotlivé balíčky. Mezi těmi, které jsem posílal domů já, nebyly například balíčky pro Petra Příhodu (Příbram) ani třeba pro Ludvíka Vaculíka (Vousáč), jak vzpomíná Jiřina. Těm je jistě posílal Prečan. Ani mé balíčky pro Petra Uhla nebyly označovány číslovkou 4 (s odkazem na IV. Internacionálu), ale kódem Delta. Tuto přezdívka po jeho druhém uvěznění v roce 1979 převzal Jan Ruml. Největší balíčky byly adresovány Petru Pithartovi (George) nebo Jaroslavu Šabatovi (Zajíc), či Jirkovi Müllerovi (David), Jiřině Šiklové (KAT), Janu Rumlovi (Delta), Jirkovi Dienstbierovi st. či třeba Mirku Tylovi (Roman).

Jiřina Šiklová uznává, že k odhalení zásilky z dubna 1981 nedošlo nějakou chybou v mém zahraničním systému, ale, podle ní, díky prozrazení Pavlem Muraškem, s nímž ona v Praze spolupracovala. Jiřina zdůrazňuje, že v zadrženém karavanu byli adresáti knih označení jen kódovými jmény, ale dodává, že „tam byla jména a adresy lidí, kteří dostávali časopisy a podobné věci“. Považuji za nutné upřesnit, že tento seznam sestavil Pavel Tigrid, a to ze jmen a adres známých disidentů, které byly zveřejňovány v Informacích o Chartě (Infoch), dále ze jmen oficiálních institucí či knihoven a i ze jmen náhodně vybraných z telefonního seznamu. Mezi ně pak ukryl několik jmen lidí, o nichž jsem nevěděl, a kteří mu pak potvrzovali, že československou poštou dostali jeho časopis Svědectví. Ten rozesílala na Tigridovo přání českou poštou Jiřina Šiklová v akci nazvané „Vokovice“. Tigrid se tak ujišťoval, že jsem jeho obrovské zásilky Svědectví skutečně pašoval do Prahy, a neházel třeba v Londýně do Temže.

Není pravda, že jsem po zadržení francouzského karavanu a zatčení několika známých disidentů v čele s Jiřinou Šiklovou na jaře 1981 upustil od organizování těchto zásilek. (Mimochodem z desítky zatčených disidentů jen dva, a to Jiřina a Jan Ruml, měli něco společného s pašováním literatury. Z ostatních byli někteří autory pašovaných knih, například Eva Kantůrková, Milan Šimečka nebo Jaromír Hořec, který byl propuštěn po několika dnech). Je ovšem pravda, že jsem na prosbu opozičních představitelů, jak z Prahy, tak z Brna, vyřadil z přímých adresátů Jiřinu Šiklovou, a to z bezpečnostních důvodů. Po jejím propuštění v roce 1982 se Jiřina soustředila na západní diplomaty a my jsme pokračovali ve stejném pravidelném zasílání knih, ale v menších autech se zcela jinými skrýšemi, a asi po desetiměsíčním přerušení. Hlavní spojkou se stal Daniel Kumermann, známý svým koníčkem jako sběratel komiksů, jehož často navštěvovali západní sběratelé, o čemž StB věděla. Děti Daniela Kumermanna chodily do stejného skautského oddílu jako děti Petra Uhla a Anny Šabatové (dnešní ombudsmanky), která mi ho doporučila.

Komunikaci s domácí opozicí jsem dolaďoval i v letech 1987 a 1988, kdy jsem domů přijel po 17 letech znovu na řádný britský pas se znovu změněným jménem i tentokráte i zevnějškem. V Brně jsem se sešel S Jirkou Müllerem a Jaroslavem Šabatou, v Praze s redaktorkou samizdatových Lidovek Drahuší Proboštovou (její statečnost a obětavá pomoc opozici zůstává nedoceněna) a především s Petrem Uhlem a jeho manželkou Annou Šabatovou. V Londýně jsme zakoupili nový karavan (Ford Transit) a vybudovali v něm nový systém skrýší, kde se dal ukrýt stejný objem knih jako v době před rokem 1981. První takovou zásilku přivezl karavan do Prahy na začátku listopadu 1989. O několik dní později padl tehdejší režim, a tak tato má práce skončila a já jsem se jako první takzvaný reemigrant vrátil do Prahy 25. listopadu. Po mnohahodinovém výslechu na letišti v Ruzyni jsem byl propuštěn do Prahy v ranních hodinách 26. listopadu. Tentýž den jsem se na tribuně na Letné sešel s Petrem Uhlem, ale to už je jiný příběh.

Jan Kavan (vlevo) při své návštěvě v Československu v prosinci 1987 s Petrem Uhlem a Annou Šabatovou v kavárně pražského hotelu Evropa. Foto anglická novinářka Susan Greenbergová. Archív Petra Uhla a Anny Šabatové.
Jan Kavan (vlevo) při své návštěvě v Československu v prosinci 1987 s Petrem Uhlem a Annou Šabatovou v kavárně pražského hotelu Evropa. Foto anglická novinářka Susan Greenbergová. Archív Petra Uhla a Anny Šabatové.


Petr Uhl: Jiřina Šiklová byla velká bojovnice. Je ale hodně nepřesná.

Jsem rád, že Respekt zveřejnil 22. června k životnímu jubileu Jiřiny Šiklové rozhovor, který s ní pořídil redaktor Marek Švehla. Rád jsem i proto, že se obsáhlý rozhovor týkal pašování knih, časopisů, rukopisů a písemností z Československa do ciziny a z ciziny sem, tedy mezi Prahou a londýnskou agenturou Jana Kavana Palach Press. Toto téma není zatím historicky zpracované, Janu Kavanovi a Palach Pressu se historici stále vyhýbají.

Protože jsou ve výkladu Jiřiny Šiklové nesprávnosti, vybídl jsem Jana Kavana, aby se k tomu veřejně vyjádřil. Cítím se i povinen k věci přidat pár slov, přesto že jsem byl od května 1979 do května 1984 ve vězení, což zahrnuje část období úzké spolupráce Jiřiny Šiklové s Janem Kavanem z let 1977 až 1981. Avšak z období od prosince 1973, kdy mě propustili z prvního věznění, a potom z let 1984 až 1989 a také z vyprávění Anny Šabatové a přátel z Charty 77 toho vím dost o převozech od Palach Pressu a také o poskytování písemností i telefonických zpráv této agentuře.

Před vznikem Charty 77 se při distribuci literatury z karavanu od Jana Kavana na menší zásilky jednotlivým lidem (jako byli Jiří Müller, Petr Pithart, Jaroslav Šabata nebo já) po určitou dobu angažovali hlavně Jaroslav Suk a Zdeněk Popel, ale zhruba rok i Vladimír Špidla, což veřejnost vlastně vůbec neví.

Přes svou dlouhou „absenci“ mohu však rozhodně potvrdit text Jana Kavana tam, kde se týká omylů Jiřiny Šiklové, hlavně tohoto největšího, kdy promíchala dva „kanály“, tedy cestu pro Palach Press a poštu pro Viléma Prečana. Za její zásadní omyl považuju její představu, že Jan Kavan od převážení literatury posledních deset let upustil a že s ním už nikdo v exilu nechtěl spolupracovat. Je to nepravda, které – jak jsem přesvědčen – Jiřina Šiklová věří, protože své písemné a zprostředkované styky především s Vilémem Prečanem a Františkem Janouchem nesprávně rozšířila na celou exilovou, politicky opozičně orientovanou komunitu. Tento její omyl však poškozuje Jana Kavana na pověsti, a on ve svých 69 letech vlastně nic jiného než dobré jméno, vybudované i na své činnosti v agentuře Plach Press, nemá. Jiřina Šiklová ho však nepoškozuje záměrně, to dobře ví i Jan Kavan.

Koncem dubna 1981 byla dodávka Kavanova karavanu prozrazena a asi na 14 dní byli zadrženi dva Francouzi trockistické (lambertistické) orientace, kteří s dodávkou jeli, Gilles Thonon a Françoise Anisová. V květnu pak byli vyhoštěni ze země. Začátkem května bylo obviněno a vzato do vazby osm čs. občanů: Jiřina Šiklová a Jan Ruml (ti dva jako jediní patřili mezi organizátory převozů pro Palach Press), dále Eva Kantůrková, Jiří Ruml, Karel Kyncl, Jaromír Hořec a ze Slovenska Milan Šimečka a Ján Mlynárik. Nikdy je nesoudili, ale ve vazbě byli někteří až rok. Nesoudili je ani později, ponechávali je jako obviněné ve stálé právní nejistotě. To byl ze strany orgánů činných v trestním řízení i tehdy trestný čin.

Jan Kavan ale zasílal nadále do Československa knihy a časopisy a naopak my jsme z Charty 77, Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (dále jen VONS), Informací o Chartě 77 (Infochu), Polsko-čs. solidarity a z Východoevropské informační agentury (VIA) až do listopadu 1989 posílali materiály jemu a telefonovali mu zprávy, dokumenty a sdělení. Od roku 1984, po svém návratu z vězení, jsem se podílel zejména na dodávání zpráv. Jan Kavan z Palach Pressu, Ivan Medek z Hlasu Ameriky, Karel Kyncl z BBC, i další lidé z exilu mi telefonovali do zaměstnání a později i do našeho bytu. Zejména u sdělení VONS záleželo na rychlosti dodání. A Jiřina Šiklová (stejně jako další aktivisté Charty) o tom pochopitelně ani nemohla vědět. Těch dvacet let obou cest, z Prahy do Londýna a zpět, čekají na odborné zpracování; text Jana Kavana a moje poznámka k tomu je nemůže nahradit.

Věděl jsem, snad už před rokem 1979, avšak rozhodně od roku 1984, že Jiřina Šiklová udržuje na dálku kontakt s Vilémem Prečanem, který zřídil v bavorském Scheinfeldu Dokumentační středisko čs. nezávislé kultury. Činila tak prostřednictvím západoněmeckých diplomatů. I já jsem se s nimi stýkal, a to veřejně, v budově velvyslanectví. Sám jsem ale tuto cestu až do listopadu 1988 nepoužíval.

Jiřinu Šiklovou pak StB koncem října 1988 při zásahu proti několika stům lidí, podezíraných z „protistátních“ aktivit, na dva dny uvěznila a podrobila ji výslechu i na „poštu“ mezi Prahou a Londýnem. Navštívil jsem ji pak v listopadu dvakrát v jejím bytě, ale moc mi toho o svých výsleších před StB neřekla, bála se odposlechu.

Přesto byla v bojové náladě, která ji neopustila ani začátkem roku 1989. Tehdy mě ve svém bytě informovala, že jí estébáci řekli – A paní Šiklová, to ani nevíte, že tu v republice byl tajně Jan Kavan? A ona jim prý odvětila: – A to pánové, ani nevíte, že tu byl třikrát? Mimochodem, že tu byl třikrát, to jsem se tehdy dozvěděl až od ní, do té doby jsem věděl jen o dvou jeho návštěvách. V listopadu 1989 jsme pak spolu usoudili, Jan Kavan a já, že její furiantské vyjádření před StB vyvolalo dodatečné policejní zjišťování, přes které hraniční přechody Jan Kavan do země přijel. Cestovní pas měl vždy pravý, jen příjmení si před jeho vydáním v souladu s britskými zákony mohl změnit, v jednom případě i jméno „Jan“ na „Ian“. Datum a místo narození muselo ale zůstat stejné, britské zákona Jan Kavan dodržoval. A při hledání těch tří Kavanových cest do Československa, jimiž se StB chlubila Jiřina Šiklová, přišla StB i na jeho poslední příjmení z jeho třetí návštěvy, které si v rychlosti, před odletem do Prahy v listopadu 1989, už nestačil změnit. Proto, když 25. listopadu 1989 přiletěl z Londýna na Ruzyň, odhalili ho a hodiny ho zadržovali a vyslýchali. Do Prahy ho pustili až 26. 11. ráno. Jiřině Šiklové ovšem polehčuje, že nemohla vědět, že přijde listopadová revoluce a že Jan Kavan nebude mít čas na výměnu pasu, která ho před StB chránila.

Zdůrazňuju, že Jan Kavan neměl nikdy falešný pas, nýbrž řádně vystavený pas se změněným příjmením, což britské zákony umožňují stejně, jako změnu příjmení. Píšu to tak podrobně proto, že pomluvy Jana Kavana, že jezdí do Československa na falešný pas, se šířily z exilu až do Československa, a měl jsem o tom spor s Václavem Havlem, kterýž podléhal jejich vlivu. Jana Kavana tato pomluva v jeho veřejné činnosti po listopadu 1989 poškodila.

Přesvědčil jsem tehdy, v listopadu 1988, Jiřinu Šiklovou při procházce kolem bloku domu, kde bydlí, že se má se mnou a Janem Rumlem o věci promluvit. Hovořili jsme pak spolu v Krčském lese, blízko Thomayerovy nemocnice, kde pracovala. Když se ujistila, že nejsme sledováni či odposloucháváni, vylíčila nám průběh výslechu na StB. Nejprve nám ale řekla, že ji nevyslýchala StB, nýbrž kontrarozvědka, a divila se, když jsme jí řekli, že je to přece totéž. Poté, co nám vyprávěla, co na výslechu uvedla, vyzvali jsme ji oba, shodně a důrazně, aby už styky s diplomaty nenavazovala, že tím ohrožuje jiné osoby.

Diplomatická cesta fungovala pak dále, poštu pro Palach Press nosila německým diplomatům (do budovy velvyslanectví, kam jsme už léta občas chodili) Anna Šabatová. Věděli jsme ale, že Vilém Prečan byl na Jana Kavana a jeho Palach Press alergický a že naopak Jan Kavan nedůvěřuje diplomatům, kteří vždy mohli být využíváni tajnými službami svého státu. Proto jsme požádali německého diplomata, aby část zásilky z Prahy zasílal odděleně Vilému Prečanovi do Scheinfeldu, a druhou část na adresu našich přátel v Kolíně nad Rýnem. Ti ji posílali dále Palach Pressu, což německý diplomat ani Vilém Prečan nevěděli. To ale trvalo jen necelý rok, do listopadu 1989, takže v kontextu těch dvaceti let (1969 – 1989) neměla už tato činnost takový význam. Od oněch německých diplomatů jsem se ale dozvěděl, že Jiřina v zasílání pošty pro Prečana přece jen asi pokračovala. Nedalo se nic dělat, Jan Ruml a já jsme nebyli jejím nadřízeným orgánem.

Několik drobností z rozhovoru Jiřiny Šiklové se týkají přímo mne.

Snad nikdy, s výjimkou řídkých výstřižků od někoho z ciziny, rozstříhaných po řádcích, jsem od Jiřiny Šiklové nic nepřebíral, i když jsem ji občas navštěvoval v bytě. Proto nevím, jak přišla k onomu symbolu „4“, který mi přisuzuje, navíc s poukazem na Čtvrtou internacionálu, do níž jsem ostatně vstoupil až na podzim 1984. Znak „delta“ (písmeno Δ z velké řecké abecedy, vlastně trojúhelník) neměl se „čtyřkou“ nic společného, určil jsem si ho někdy v polovině 70. let sám jako matematický symbol změny. Byl jsem už tehdy jedním z několika (mnoha) příjemců části dodávky od Palach Pressu, a ten, kdo dodávku jako celek přebíral (v 70. letech to byl například Zdeněk Popel, přejímání organizoval Jaroslav Suk), věděl, že příjemcem takto označeného balíčku jsem já.

Vzpomínám si na svou reakci, když jsem se dozvěděl, že StB ví, že část zásilky od Palach Pressu je označena jako delta (Δ) a pak že StB označila celou operaci jako akci Delta. Byla právě opačná, než to ve svém rozhovoru pro Respekt popisuje Jiřina Šiklová. Když jsem v květnu 1981 shlédl na Mírově v televizi propagandistickou reportáž v režii StB o zadržení karavanu Palach Pressu, a na jednom balíku jsem viděl svůj trojúhelník Δ (delta), měl jsem ohromnou radost, že toto označení – jistě i s údaji o příslušných příjemcích časopisů a knih od Jana Kavana z mé části dodávky – někdo v Praze za mne převzal. Z kontextu reportáže bylo zřejmé, že StB neví, kdo je „delta“. A svému uvězněnému protivníkovi nechtěně oznamuje, že jeho kanál byl až dosud funkční. Bylo to pro mne určité zadostiučinění.

Viděl jsem, že Charta 77 žije dál, a to mi dávalo sílu snášet uvěznění. Až později jsem se dozvěděl, že symbol Δ – „delta“ – převzal Jan Ruml. Tato skutečnost byla pro mne dobrým základem pro naši spolupráci po mém návratu z vězení.

Během tohoto pětiletého věznění přišly snad jen dvě zprávy, které mi výrazně dodaly odvahu a sílu ke snášení dalšího věznění. Tato, se symbolem (Δ), byla už druhá. A první byla v létě 1979, krátce poté, kdy StB vzala koncem května do vazby deset členů VONS. Zprávu jsem dostal v takzvaném teletníku v ruzyňské věznici, tedy asi 15 dvorků 2,5 krát 5 metrů, oddělených zdmi o výšce tři metry, kam nás denně vyváděli na půlhodinovou vycházku, střeženou dozorcem z lávky nad našimi hlavami. Na dřevěné dveře „teletníku“ někdo vyryl kamínkem, který tam vydloubal z omítky, slova „Do VONS vstoupilo nových 12 členů“. (Protože zde o něm píšu, dodám, že jedním z nich byl právě i Jan Ruml, jistě i podle vzoru svého otce, Jiřího Rumla, který byl členem VONS už dříve.) Obě informace znamenaly, že Charta a VONS pokračují.

S Pavlem Muraškem, narozeným v roce 1939 v Praze, jehož rodiče byli exiloví Ukrajinci, od roku 1976 chartistou a od konce roku 1980 i spolupracovníkem KGB (a prostřednictvím sovětské tajné služby i nevědomým spolupracovníkem StB), jsem se z věznice Mírov neznal, jak tvrdí Jiřina Šiklová. Byl jsem na Mírově během svého prvního čtyřletého věznění v letech 1969 – 1973 od léta 1971 do léta 1972, a on tam byl až později. Představa, že jsem z Mírova posílal nějaké vzkazy Anně Šabatové, kterou jsem před rokem 1974 vůbec neznal, je zřejmě výsledkem kontaminace jiných událostí. Anna Šabatová a já jsme se Pavlem Muraškem seznámili až v Praze v roce 1975. Naše důvěra k němu nebyla sice obrovská, jak tvrdí Jiřina Šiklová, ale důvěru jsme k němu měli, protože byl léta vězněn za věc spravedlivou – za pašování ukrajinských knih a časopisů z Německa přes Československo na Ukrajinu. Jeho vztah ke KGB odhalil až v roce 1990 Petr Pithart, když byl Pavel Muraško aktivní v Občanském fóru. To, že Státní bezpečnosti prozradil sklad literatury pro Palach Press v jedné garáži ve Staré Boleslavi, nepovažuju ale vůbec za prokázané.

Některá tvrzení Jiřiny Šiklové v jejím rozhovoru v Respektu svědčí o její špatné paměti. Rudolf Slánský přece nikdy nebydlel blízko jejího bytu, protože od začátku 70. let stále bydlel na Červeném kopci. Evangelický farář z Brna, s nímž se mohla Jiřina Šiklová stýkat, se jmenuje Jan Šimsa, ne Jaroslav Šimsa, jak uvádí ona. To byl otec Jana Šimsy, který zahynul v únoru 1945 v koncentračním táboře v Dachau.

Odhalení karavanu v dubnu 1981 a následné represe nejsou dosud odborně zpracované, ba ani objasněné. Článek česky píšící novinářky Krystyny Wanatowiczové z ledna 2007 http://www.cs-magazin.com/index.php?a=a2007012138 takovou analýzu nemůže nahradit. Historik Ján Mlynárik, jenž byl počátkem 90. let poslancem Federálního shromáždění a podílel se na vytlačení Muraška z parlamentu kvůli jeho aféře, krátce před smrtí (zemřel roku 2012), dospěl údajně po studiu historických materiálů k závěru, že nařčení Muraška bylo nespravedlivé. Tak to líčí ve vzpomínce na Mlynárika v časopisu Babylon Jan Machonin, který mi Mlynárikovy závěry nyní potvrdil. Mlynárik měl dokonce vyzvat Petra Pitharta, aby za Muraškem, jenž prý přesídlil na východní Slovensko, někoho vyslal s omluvou za způsobenou křivdu.

I mne dnes mrzí, že jsem tenkrát nedal na radu Jaroslava Suka, který se znalostí (části?) Muraškova spisu dovozoval, že Muraško opravdu nemusel vědět, že se stýká s StB. Pokusím se to ještě napravit, nejdřív ale musím vědět, jak to bylo.

Závěr: přestaňme utajovat a falšovat nedávné dějiny!

Zbývá tedy naděje na odborné zpracování tohoto tématu. Dokud jsou na živu Jan Kavan a jeho londýnští spolupracovníci Aleš Macháček, Jiří Bednář a překladatelka Alice Turnerová, pokud žijí Jiří Müller, Petr Pithart, Jan Ruml, Vladimír Laštůvka, Jaroslav Suk, Zdeněk Popel, Vladimír Špidla, Josef Mundil, v jehož ateliéru na Vinohradské jsme si jednu dobu balíčky v 80. letech také vyzvedávali, a dále Daniel Kumermann, Anna Šabatová, Jef Helmer v Nizozemsku a další protagonisté této činnosti, aby se k tomu mohli vyjádřit. Někteří už totiž zemřeli – Rosemary Kavanová, londýnští spolupracovníci Palach Pressu Karel Kyncl i jeho syn Ivan, ale také Pavel Tigrid a jeho žena Ivana, i Jiří Pelikán, Drahuše Proboštová a další.

Proti „badatelům“ – publicistům, kteří se na základě z kontextu vytržených nebo i falešných údajů snažili a možná se budou i dále snažit v médiích „odhalit“ nějakého „agenta“ nebo tajnou spolupráci někoho s StB, jako tomu bylo v případech Milana Kundery, Jiřího Dienstbiera staršího nebo ostatně i Jana Kavana, není jiná zbraň než pravdivé zveřejnění a odborné analyzování událostí. Jana Kavana česká politická pravice pomocí „badatelů“ a archívů Státní bezpečnosti léta pomlouvala jako tajného spolupracovníka StB, a to i poté, co soud jeho jméno očistil.

Dlouhá léta se odborná („badatelská“) činnost omezovala téměř jen na odhalování tajných spolupracovníků, v lepším případě na dodatečné vyvolávání odporu ke „komunismu“ a strachu z něho, často před volbami. Na tapetě nebyla jen KSČM, ale i ČSSD, a také všichni „kryptokomunisté“, což se týkalo i osob, které v KSČ nebyly. Po 25 letech se ukazuje, například ve věci Andreje Babiše, že českou (i slovenskou) veřejnost málo zajímá, kdo byl agentem StB. Má jiné starosti.

Mojí starostí je nyní ještě něco jiného. Charta 77 a VONS, a také VIA, Infoch, Polsko-čs. solidarita, čs. pobočka sovětského občanského sdružení Memorial, ale také Klub za socialistickou přestavbu Obroda, Levá alternativa, působení chartistů v českobratrské církvi evangelické, dále třeba jednotlivé samizdatové tituly – to vše zasluhuje vědeckého bádání a publikování, také pro účely školního vyučování a všeobecné osvěty. Občasné univerzitní práce (semestrální, bakalářské či magisterské) to nemohou nahradit. I když je metoda orální historie prospěšná (a vzhledem k vyššímu věku protagonistů nezávislých aktivit i velmi žádoucí), musí být doplněna odborným zhodnocením jednotlivých skupin, iniciativ, včetně kulturního undergroundu a Nezávislého mírového hnutí.

Těším se proto na to, že se současné vedení Ústavu pro studium totalitních režimů, přes legislativní problémy a tíživé dědictví předchozího zneužívání archívů, dokáže plně vydat na cestu vědeckého bádání a zpracování období 1969 až 1989. Česká společnost si to zaslouží.

------------------------------------------

1) V listopadu 1971 a v následujících měsících bylo vzato do vazby na 50 čs. občanů z Prahy a Brna poté, co byli obviněni u podvracení republiky. Tohoto trestného činu se měli dopustit zejména letákovou akcí k parlamentním volbám v listopadu 1971, v níž vysvětlovali, že tu není volební povinnost a že neúčast ve volbách může být významným politickým postojem. Asi 10 osobám (brněnským studentům) udělil prezident republiky milost, mnozí další byli propuštěni z vazby a pak odsouzeni k podmíněným trestům, na 50 osob bylo odsouzeno většinou k nepodmíněným trestům odnětí svobody, a to i na více než pět let – Jaroslav Šabata, Milan Hübl, Jan Tesař, Rudolf Battěk, Jiři Müller, Antonín Rusek. Jiří Müller byl odsouzen na pět a půl roku, z nichž pět let odseděl, podmíněně byl propuštěn 10. prosince 1976 a hned se připojil k Chartě 77 jako jeden z jejích prvních signatářů. Pozn. P. U.

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Smoljak David · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Těšínská Tereza · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy