Trest odnětí svobody v trvání dvou až deseti let hrozí nyní předsedkyni Energetického regulačního úřadu (ERÚ) Aleně Vitáskové za zneužití pravomoci úřední osoby a za porušení povinnosti při správě cizího majetku, v daném případě majetku státního, pokud ji soud uzná vinnou. Ze spáchání těchto dvou trestných činů v jednočinném souběhu ji v pondělí obvinil jihlavský státní zástupce Kamil Špelda. Jihlavský zástupce je ve věci příslušný proto, že ERÚ sídlí v Jihlavě.
Je dobře, že řízení je v Jihlavě. Právě tam totiž tehdejší státní zástupce Arif Salichov v součinnosti se svými nadřízenými, tehdejším krajským zástupcem Petrem Coufalem a nejvyšší státní zástupkyní Renatou Veseckou, v roce 2007 dvakrát protizákonně zastavil trestní stíhání tehdejšího místopředsedy vlády Jiřího Čunka, když předtím Vesecká nechala jeho trestní věc protiprávně předat právě do Jihlavy. Salichov ani Vesecká v soustavě státního zastupitelství už naštěstí nepůsobí.

Zneužití pravomoci ve svěřené funkci a porušení zákonné povinnosti spatřuje nyní jihlavský státní zástupce v tom, že Vitásková loni v listopadu vytvořila v úřadu dosud neexistující a zákonem nestanovenou funkci místopředsedy úřadu a jmenovala do ní Renatu Veseckou, i když ta nesplňovala zákonnou povinnost ani pro člena rady ERÚ, jehož může předseda ERÚ pověřit zastupováním v době své nepřítomnosti. Touto povinností je podle energetického zákona nejméně sedm let praxe v oboru energetiky, z čehož aspoň tři roky v řídící nebo vedoucí funkci. Za praxi v oboru energetiky považuje zákon „trvalou činnost ve výrobě, přenosu, přepravě, distribuci, rozvodu či dodávce elektřiny, plynu nebo tepla, činnost v oblasti obchodu s elektřinou, plynem nebo teplem nebo činnost v orgánech státní správy a operátora trhu v těchto oborech“. Primitivně, až infantilně zní výmluva, že se Vesecká jako vyšetřovatelka prokuratury a pak jeho státní zástupkyně zabývala trestními věcmi spojenými s energetikou. Navíc to není, jak správně uvádějí orgány činné v trestním řízení proti ní, ani pravda, jako státní zástupkyni, jíž byla od roku 1993, jí nebyla žádná „energetická věc“ svěřena.

O tom, zda se Vitásková dopustila trestného jednání ve smyslu nynějšího obvinění, rozhodne, doufejme v to, soud. Mně ale jde mnohem více o Renatu Veseckou, v letech 2005 až 2010 nejvyšší státní zástupkyni, která je v mých očích jednou z nejtemnějších postav justice České republiky od roku 1993. Konkuruje jí jen ministryně spravedlnosti z Fischerovy vlády (2009 - 2010) Daniela Kovářová svými stížnostmi pro porušení zákona k Nejvyššímu soudu, ve prospěch a dokonce někdy i v neprospěch trestně stíhaných osob. Kovářovou určil do funkce ministryně podle dohody ODS a ČSSD Jiří Paroubek.

Aleně Vitáskové musel přitom tu Veseckou loni někdo poradit, Vitásková se moc diví svému trestnímu stíhání. Považuje totiž instalaci Vesecké do funkce místopředsedkyně ERÚ za zákonnou prostě proto, že Vesecká je podle ní „erudovaný právník“. Takové finanční zaopatření Vesecké, které od listopadu stálo erár na platu a požitcích Vesecké přes milion korun, mohl Vitáskové poradit kdokoliv z právního prostředí, v němž se už léta Vitásková pohybuje. Sama má už zkušenosti ze svého prvního trestního stíhání. To je nyní ve stádiu řízení před brněnským krajským soudem. V oné trestní věci jde o výstavbu dvou solárních elektráren v Chomutově, jimž ERÚ dal povolení k provozu, ačkoliv to bylo podle obžaloby v rozporu se zákonem.

Toto prostředí právníků, kteří „se vyznají“, nazvala v roce 2008 někdejší nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová, možná prostořece, ale podle mne rozhodně výstižně, „justiční mafií“. Vesecká a pár jejích profesních přátel včetně zmíněných státních zástupců Salichova a Coufala, žalovali Benešovou u středočeského (pražského) krajského soudu. Občanskoprávní věc skončila nakonec smírem, k němuž přispěl po létech až Nejvyšší soud tím, že v dovolání zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze, který rušil prvoinstanční rozsudek. Tehdy v roce 2008 v oné věci jednal a nepravomocně v prvním stupni rozhodl (jako samosoudce) soudce pražského krajského soudu Vojtěch Cepl mladší.

Z Ceplova pečlivého rozsudku plyne, že ve snahách zabránit tomu, aby byl senátor a lidovecký místopředseda vlády Jiří Čunek podle zákona jako obviněný z korupčního jednání souzen, se nejvíce angažovali bývalý ministr spravedlnosti Pavel Němec (US-DEU), místopředseda Nejvyššího soudu Pavel Kučera a nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká, ti všichni tehdy Benešovou žalovali. Krajský soud v Praze rozhodl 5. června 2008, že se Benešová žalujícím omlouvat nemusí, s výjimkou žalujícího Grygárka, jehož jednání neshledal soudce Cepl takovým, aby bylo možno o něm spravedlivě hovořit jako o příslušníkovi „justiční mafie“.

Hlavní rysy toho, co Marie Benešová sice prostořece, leč výstižně nazvala „justiční mafií“, shrnul tehdy soudce Cepl do tří bodů:1. nedovolené intervence žalujících, tedy Vesecké a jejích přátel, 2. zneužití delegace, 3. odborné šikany. První jsou neoprávněné (a nezákonné) zásahy pracovníků justice do činnosti justičních orgánů, především orgánů státního zastupitelství. Druhé je odnětí a přidělení trestní věci proti Jiřímu Čunkovi proto, aby bylo dosaženo politicky kýženého zastavení Čunkova trestního stíhání. Třetí jsou postihy státních zástupců a případně policistů, kteří se stavěli proti těmto krokům.

Léta 2007 až 2010 byla pro českou justici hanebným obdobím takzvané čunkiády, navazující na neméně hanebný postup v „lukrativní“ trestní věci katarského „prince“ Hamida bin Abdala Sáního. Tu tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Němec za pomoci svého mluvčího Petra Dimuna zametl pod koberec. Odpor proti tomuto zametání stála Marii Benešovou funkci nejvyšší státní zástupkyně, předseda vlády Jiří Paroubek (ČSSD) ji na nátlak Němce a Dimuna nechal vládou zbaběle odvolat. Ještě v roce 2008 byla pro trestný čin křivého svědectví nespravedlivě stíhána Marcela Urbanová, bývalá sekretářka Jiřího Čunka, a to ne omylem či kvůli ideologické zaujatosti. Její stíhání jsem chápal jako odvetu Jiřího Čunka, k němuž se bohužel propůjčilo pražské státní zastupitelství.

Čunkiáda a z ní odvozená řízení trestní, kárná i občanskoprávní ale nejen lámala, ale i upevňovala právo a lidské charaktery. To z ní povstala velká solidarita státních zástupců, soudců a dalších právníků, kteří čelili Vesecké. To z ní povstalo dnešní vedení státního zastupitelství Pavla Zemana, jemuž pomáhali Lenka Bradáčová, Ivo Ištvan, Adam Bašný, Igor Stříž, Roman Hájek, Jarmila Oslejšková, Jan Lata, Jan Jakovec, Zlatuše Andělová, abych jmenoval jen pár těch, kteří za čunkiády usilovali o prosazení práva, a ne svých zájmů. A až Bradáčové se podařilo ozdravit poměry na pražském městském zastupitelství, a to ještě ne úplně.

Výsledkem návratu práva do soustavy státního zastupitelství je i nadějný průběh trestních věcí proti Davidu Rathovi a také Janě Nečasové-Nagyové, Petru Nečasovi a dalším osobám, které drze tyly ze svého politického postavení. Po změnách v pražském Vrchním státním zametačství se v posledních letech a měsících uplatňuje zásada, že trestné činy, o nichž se státní zástupce nějak dozví, musejí být soudem stíhány.

Ve sporu Vesecké a spol. proti Marii Benešové se mnohé z toho tehdy, v roce 2008, u pražského krajského soudu prokázalo. V pozorovatelích soudního projednávání věci vznikl neodbytný dojem, že k žalobě na Benešovou vedla Veseckou, Kučeru, Němce a další justiční pracovníky obyčejná drzost, založená na „jistotě“ (ve skutečnosti naštěstí omylu), že jejich „politické“ postavení je za vlády panské koalice (Topolánek – ODS, Čunek a Kalousek – lidovci a Bursík – Strana zelených) neotřesitelné. Loňský nástup Vesecké do funkce místopředsedkyně ERÚ je její druhá velká drzost, musela vědět, že nesplňuje zákonné podmínky pro jmenování do této funkce.

Jako novinář jsem od roku 2005 upozorňoval, že v perspektivě několika let je třeba reformovat celý systém státního zastupitelství. Volal jsem po změně ústavy – státní zastupitelství by mělo být přeřazeno z moci výkonné (hlava třetí ústavy) a z části „vláda“ do moci soudní (hlava čtvrtá ústavy) jako samostatná část „státní zastupitelství“ za části „ústavní soud“ a „soudy“. Myšlenka na prostupnost funkce soudce a funkce státního zástupce (magistrat assi a magistrat debout) je stále aktuální, francouzský systém je nutno dobře zvážit, a odmítnout, nebo, byť modifikovaně, přijmout.

Základem rozdělení pravomocí mezi jednotlivé státní zástupce a vládu a zajištění státní povahy funkce státního zastupitelství by se ale v každém případě měla stát státnězastupitelská samospráva, vůči jejímuž rozhodnutí, například jmenování funkcionářů státního zastupitelství (včetně nejvyššího státního zástupce), by mohla vláda uplatňovat právo veta. To, aspoň částečně, v návrhu nového zákona o státním zastupitelství, jehož věcný záměr schválila vláda již v říjnu 2012, a který se od té v různých verzích suší v šuplíku ministra spravedlnosti, tedy v pořadí již třetího ministra.

To vše připomíná odborné veřejnosti nový drzý počin Renaty Vesecké, která se inženýrkou Vitáskovou nechala klidně jmenovat do dobře honorované státní funkce, speciálně kvůli Vesecké obsazené.