Prezident Putin a jeho vláda museli počítat se zlobnou reakcí japonské vlády na provokativní návštěvu předsedy ruské vlády Medvěděva minulý týden na jižních Kurilských ostrovech. Ty jsou, coby sovětský zábor po druhé světové válce, předmětem stálého sporu mezi vládami v Tokiu a v Moskvě. Proč tam tedy Medvěděv jel? Nu, aby Rusko ukázalo svaly.



Údajné obavy z čínské vojenské expanze prý zase vedly předsedu japonské vlády Šinzóa Abeho k rozhodnutí neúčastnit se 3. září vojenské přehlídky v Pekingu. Ta bude součástí vzpomínkových oslav 70. výročí konce druhé světové války v Tichomoří. Čína, nárokující si ostrovy v přilehlých mořích, se tam bude chlubit modernizovanou armádou. Chce ukázat svaly.

Lidová Čína, která šlape na paty Spojeným státům, a ještě i Rusko, velmocemi stále bezpochyby jsou, zatímco Japonsko o to spolu s Brazílií, Indií a dalšími státy zatím jen usiluje. Řecká krize naopak ukázala, že EU, hospodářsky poměrně silná, je na své cestě k politickému stmelování teprve v počátcích. Svaly dokáže ukázat jen utrápenému Řecku, které neodpovědně vtáhla do eurozóny.

Politika velmocenských či dokonce expanzionistických cílů – ať už Ruska, Číny, nebo Japonska, ale i EU nebo třeba Íránu či Izraele – vede vždy ke zvyšování napětí a k hrozbě válkou. To je i případ dnešního Japonska, kde konzervativní jestřábi ve vládě usilují o tichou revizi pacifistické ústavy, jež zakazuje použití armády při řešení konfliktů s výjimkou sebeobrany. Nové zákony, jimž se bude premiér Abe věnovat, a nepojede proto do Pekingu, by měly umožnit nasazení japonské armády v zahraničí, v rámci „sebeobrany“ ovšem. Jen obyvatelstvo to nějak nechápe.

Boj v podmínkách globalizace je pokračováním starých bojů ve jménu božím, pak národních států, a nakonec, hlavně v naší části světa, i boje třídního. Heslo „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“ ale posiluje napětí a vede k rozpoutání válek. Právě dnes uplynulo deset let od úmrtí Petra Glotze, který se narodil v roce 1939 v Chebu do německo-české rodiny (matka byla Češka), po válce vysídlené.

Jeho kniha Vyhnání vyšla v roce 2006 i v českém překladu v nakladatelství Paseka.
Jenže Peter Glotz byl levicovým sociálním demokratem, ba vysokým funkcionářem SPD a odpůrcem nacismu, nacionalismu a neonacismu. V 80. letech podporoval úsilí čs. nezávislého hnutí o lidská práva. Varoval přitom před německou rozpínavostí a lék na velmocenské choutky viděl v rozpuštění Německa v EU.

Od něho vím, že ukazování státních či dokonce velmocenských svalů je, z hlediska zásadní otázky uchování lokálního a světového míru, problematické. Vzdát poctu boji proti nacismu, evropskému fašismu a japonskému militarismu nejen ve veřejně proslovené vzpomínce, ale i na vojenské přehlídce v Moskvě nebo v Pekingu, kam se chystají prezidenti tak světově respektovaných států, jako je Mongolsko, Egypt nebo Česká republika, nemusí nutně podporovat ukazování svalů státu, který přehlídku pořádá.

Česká vláda jistě moudře posoudí, zda tam Miloše Zemana vyšle, podle toho, koho tím či oním řešením posílí a koho oslabí.

Dlouhodobě ale nevidím jinou cestu, než je mírový projekt EU Petra Glotze.

Deník Právo 25. srpna 2015