Dne 26. října schválila česká vláda zprávu svého ministra Jiřího Dienstbiera o stavu romské menšiny v České republice za rok 2014. Základní informace o této zprávě vyšla na vládním webu http://www.vlada.cz/cz/clenove-vlady/pri-uradu-vlady/jiri-dienstbier/aktualne/ministr-dienstbier-seznamil-vladu-se-situaci-romske-mensiny-v-ceske-republice-v-roce-2014-136423/. A zpráva, která má přes sto stran, je už na webových stránkách http://www.vlada.cz/scripts/detail.php?pgid=490 poradního orgánu vlády – její rady pro záležitosti romské menšiny. Kancelář této rady také Dienstbierovu zprávu vypracovala.

Zpráva ministra Dienstbiera mi připomněla dokument Charty 77 O postavení Cikánů-Romů v Československu, který vyšel v prosinci 1978 a který podepsali tehdejší mluvčí Charty Václav Havel a Ladislav Hejdánek. Autory, mezi něž jsem se v závěrečné fázi tvorby dokumentu připletl, tehdy koordinoval Jan Ruml, jak mluvčí tehdy i s jeho adresou v dokumentu výslovně uvedli.

Řešení romské otázky, napsali jsme tehdy dobovým jazykem, nevidíme v prosté integraci romského obyvatelstva do společnosti a ve vytváření podmínek pro tuto integraci. O tom, zda mají Romové splynout s většinovým obyvatelstvem, přijmout beze zbytku jeho civilizační hodnoty a ztratit svou etnickou entitu, mohou totiž rozhodnout jen oni sami. Jen oni sami mohou rozhodnout i o stupni této integrace, pokud ji přijmou. Tomuto rozhodování je vystaveno romské obyvatelstvo stále, a vlastně každý Rom po celý život, a je na většinovém obyvatelstvu a orgánech státní moci, aby vytvořily důstojné podmínky pro toto rozhodování a aby přispěly k atmosféře vzájemného pochopení.



Koncepcí, strategií a zpráv o stavu romské komunity či menšiny bylo v tomto státě od roku 2000, kdy vláda přijala první ucelenou koncepci romské integrace, už několik desítek. Na počátku této řady byla vládní koncepce romské integrace z června 2000. Tehdy český stát poprvé oficiálně uznal, že integrace není totéž co asimilace, tedy že to není přizpůsobení (se) menšiny většině a splynutí s ní, a že vedle různé míry asimilace, o níž rozhoduje každý Rom (a každý člověk) sám, musí stát a společnost podporovat i skupinovou emancipaci Romů. Koncepci schválila jednobarevná (sociálnědemokratická) menšinová vláda Miloše Zemana spolu s usnesením obsahujícím 35 (!) úkolů pro členy vlády a jejího zmocněnce pro lidská práva. Tím jsem byl shodou okolností já, jako historicky první v této funkci. Vypracoval jsem pro vládu návrh a byl jsem jeho spolupředkladatelem; hlavním předkladatelem byl místopředseda vlády (pro legislativu a lidská práva) Pavel Rychetský. Úkoly, jež nám vláda na můj návrh a přes odpor různých ministrů dala, pak ale nebyly většinou plněny, natož splněny.

Předtím, v únoru 2000, mi však vláda vrátila první návrh koncepce k přepracování, aniž určila, proč jej vrací. Rozdělil jsem tehdy svůj původní – tedy vrácený – návrh koncepce na návrh vlastní koncepce (25 stránek), v němž jsem raději vypustil či oslabil své emancipační představy, založené na zásadách právního a demokratického státu, které právě většinu členů vlády pohoršovaly, a na „zprávu zmocněnce pro lidská práva o současné situaci romských komunit“ (27 stránek). Moje zpráva onen nutný emancipační rozměr integrace, vyvažovaný pochopitelně prvky dobrovolné asimilace (přizpůsobení se), ale výrazně obsahovala a vláda ji vzala na vědomí a zveřejnila http://aa.ecn.cz/img_upload/ac73df0652aad2b828f9cf53d867ecf4/koncepce.pdf. Aspoň to.

Celá ta dlouhá léta čteme a slýcháme, že Romové v jednotlivých zemích jsou součástí nově se vytvářejícího evropského romského národa. A říkají to stále častěji i ti Romové, kteří se k romství veřejně hlásí. Východiskem pro integraci Romů do většinové společnosti musí proto být důraz na etnicitu, a řečeno slovy Rámcové úmluvy o ochraně národnostních menšin, kterou ČR v rámci Rady Evropy podepsala v roce 1995, ratifikovala v roce 1997 a vyhlásila v roce 1998, důraz na národní (etnickou) identitu. Tím se pro ČR stala tato úmluva a její multikulturní zásady mezinárodním závazkem.

Jinými slovy, řečeno pojmy českého ústavního pořádku, musí být – při integraci, ale i při jakékoliv činnosti týkající se Romů – kladen důraz na národnost a na možnou příslušnost každého k etnické menšině, jejíž práva stát zaručuje, a to i podle další ratifikované úmluvy – Evropské charty menšinových a regionálních jazyků (ČR 2005). Je to tedy důraz na emancipaci – postupné osvobozování se z podřízenosti, v níž je romská menšina vůči neromské většině respektive vůči institucím této většiny a ještě více vůči obecné většinové nadřazenosti, kterou tato většina prosazuje a svou netečností a smířlivostí udržuje. V integračním procesu nesmějí být Romové manipulováni. Je to proces založený nejen na dobrovolnosti Romů, ale i na svobodné vůli rostoucího počtu Romů i příslušníků většiny spolupracovat.

Integrací proto rozumíme postupné funkční soužití většiny a menšiny, vzájemné kulturní ovlivňování většiny a všech menšin, rozvoj menšinové kultury vedoucí k multikulturalitě společnosti, jež obohacuje všechny její části. To není žádný multikulturalismus, který ostatně není, na rozdíl od multikulturality, nikde vyžadován či propagován. Podobně to je s „homosexualismem“, strašákem, který si vymyslel Václav Klaus. Stejně jako není nikde propagován homosexualimus či „humanrightismus“,
zatímco ochrana a postupné rozšiřování práv homosexuálů (projevů jejich homosexuality) a lidských práv vůbec jsou všeobecně všude považovány za stupeň rozvoje demokratického právního státu, tady tam, kde nepanuje diktatura či autoritářství. A všude je nutně chráněna a rozvíjena i multikulturalita, tedy etnická, náboženská, názorová a jiná kulturní pestrost společnosti.

Je Dienstbierův přístup krokem vpřed?

Zpráva ministra Dienstbiera navazuje na text strategie romské integrace na léta 2015 až 2020. Tuto strategii Sobotkova vláda schválila už letos v únoru. Zpráva uvádí, že diskriminace a nerovné zacházení ze strany podstatné části většinové společnosti je jednou z hlavních příčin neúspěchu Romů ve všech klíčových oblastech života. Poukazuje však i na činnost části české společnosti, jež se snaží o to, aby se situace Romů v ČR zlepšovala.

„Situace příliš veselá není, ale je tady určitý posun z hlediska strategických přístupů a také financování a spolupráce státu a krajů a obcí. Jako nástroj nám slouží Agentura pro sociální začleňování, která má pomoci na lokální úrovni se zvládáním sociálního vyloučení, které dopadá z velké části také na romskou komunitu,“ řekl ke své zprávě ministr Dienstbier.

Zdá se, že se situace v agentuře pro sociální začleňování, jež byla po odvolání jejího ředitele Martina Šimáčka bouřlivá, uklidnila, což je ku prospěchu Romů, sociálně vyloučených lokalit i české společnosti jako celku. Dobrý dojem dělá i nový ředitel agentury Radek Jiránek. Vstřícnější hlasy znějí také z měst. Ať už bylo Dienstbierovo odvolání Šimáčka pochybné či nutné, je současný stav agentury určitým ministrovým úspěchem.

Agentura pro sociální začleňování se od svého založení v roce 2008, tedy v době funkčního období ministryně pro lidská práva Džamily Stehlíkové, jmenovala „agentura pro sociální začleňování v romských lokalitách“. Vypuštění dvou slov z názvu, stejně jako přechod názvu z původní meziresortní komise pro záležitosti romské komunity na název vládní rada pro záležitosti romské menšiny, a také změny v integračních koncepcích a strategiích, byly vždy výrazem posunů v pojetí Romů. Jsou Romové především sociální komunitou, ohroženou vyloučením, nebo především etnickou menšinou?

Stále nejsou překonány spory, které kolem roku 2005 vznikly při polemikách mezi stoupenci plzeňských sociálních antropologů Tomáše Hirta a Marka Jakoubka z tamní pobočky Člověka v tísni, kteří se shlédli v teorii chudoby, s filozofem Pavel Baršou, stoupencem multikutrality. Nesl jsem ty spory úkorně. Jsem výrazně ovlivněn školou Mileny Hübschmannové, která v ČR vybudovala romistiku a vytvořila i romský slovník a gramatiku místní romštiny, z romštiny i do romštiny překládala. Milena Hübschmannová byla také aktivní členkou poradní skupiny, kterou jsem na Úřadu vlády ustavil k odstranění velkovýkrmny vepřů na místě protektorátního koncentračního cikánského tábora v Letech, což je – bohužel – stále aktuální téma. Moje dcera Saša, tehdy studentka romistiky, pod jejímž vlivem jsem vůbec přijal funkci zmocněnce pro lidská práva, a tím i předsedy tehdejší vládní romské komise, byla její žačkou a obdivovatelkou. Asi i proto jsem odpůrcem představy, že romský problém je jen sociální. Vystupuju už léta proti asimilaci, i když bránit jí nemohu, pokud se k ní lidé, například Romové, rozhodnou, či o ni usilují. A fandím všem snahám rozšířit menšinový model, zažitý v Evropě na východ od Rýna a na sever a na východ od Alp, i do zemí, kde národní (etnické) menšiny podle tamní ústavy neexistují, tedy hlavně do Francie a do Turecka, ale i doItálie, Španělska a jinam. Před deseti lety jsem ironicky označoval své pravidelné dopisy přátelům heslem Hirta a Jakoubka „Romové nejsou“. Ale abych byl spravedlivý, plzeňští antropologové význam etnicity popírají či oslabují nejen v případě Romů, ale vlastně u všech etnických skupin, tedy i u Čechů, Němců atd. A mají navíc pravdu v tom, že problém sociálně vyloučených Romů je výrazným sociálním problémem, který ve vyloučených lokalitách zasahuje i Neromy. Pro mne je má však i sociální vyloučení jasný kulturně-politický podtext.

Kdo je Rom

Určitý pokrok, i ve srovnání s únorovou strategií, vykazuje Dienstbierova zpráva při informování o počtu Romů v republice. „Podle kvalifikovaných odhadů,“ píše se ve zprávě, „žilo v ČR v roce 2014 okolo 242.000 Romů, z nichž zhruba polovinu tvořili Romové integrovaní do společnosti a druhou polovinu tvořili Romové, kteří žijí v nepříznivé situaci, již označujeme jako sociální vyloučení. V ČR bylo v roce 2014 identifikováno 606 sociálně vyloučených lokalit, ve kterých žilo až 115 000 obyvatel, z nichž Romové tvořili převážnou většinu. Sociálně vyloučení Romové v důsledku nízkých příjmů a vysokého zadlužení velmi často migrují za dostupnějším bydlením. Některé romské rodiny změnily bydliště v roce 2014 až čtyřikrát. Migračním trendem je vytěsňování chudých Romů do periferních oblastí krajů, do malých vysídlených obcí, kde je však velmi řídká síť sociálních služeb a málo pracovních příležitostí, což problém sociálního vyloučení ještě více prohlubuje. Značným problémem do budoucna je reprodukce chudoby.“

Je dobře, že vláda bez rozpaků publikuje tato tvrdá, leč zcela pravdivá slova. Ta tam je naštěstí doba, kdy mi vláda bránila, abych vylučování Romů nazýval diskriminací a cikánský tábor v Letech koncentračním táborem a abych ve snahách o segregované školství spatřoval tendence k apartheidu.

Jen s těmi „kvalifikovanými odhady“ souhlasit nemohu. Jsou to totiž odhady pořízené koordinátory pro romské záležitosti a romskými poradci, a ještě neúplné. A v profesním zájmu těchto koordinátorů a poradců je hlásit vyšší počty Romů, o něž se starají. (Ještě nafouklejší „odhady“ poskytují romské a proromské spolky, čerpající podle počtu Romů dotace. Přehnané jsou také mezinárodní údaje o Romech v jednotlivých zemích, a to z různých příčin.) V roce 2000 jsme na Úřadu vlády dokazovali, že Romů – tedy jak osob, které se ke svému romství aspoň občas hlásí, tak těch, které jsou ve svém bydlišti či na pracovišti za Romy většinou považovány – je v ČR méně než 250 000, a pravděpodobně méně než 200 000. Kombinovali jsme přitom extrapolované údaje národních výborů do roku 1990, pokoušejíce se prověřit jejich správnost i s ohledem na klesající porodnost v romském prostředí, s dvěma demografickými odhady, a to skupiny Květy Kalibové a ministerstva vnitra, odboru řízeného Jitkou Gjuričovou. Zkoumali jsme i jejich metodologii.

Posledních deset let výrazně vzrostl počet osob, které u vědomí toho, že to není povinné, příslušnost k národnosti při sčítání lidu neuvedly. Zatímco počet takových osob činil v roce 1991 pouze 22 017 osob (0,21 %), v roce 2001 celkem téměř 173 000 (1,7 %), v roce 2011 to bylo už již více než 2,6 mil. osob, tedy jedna čtvrtina z celkového počtu obyvatel ČR, včetně autora těchto řádků. Údajná obrana etnických (národních) zájmů může být i – z mého pohledu – reakční. Někteří zástupci národních menšin požadovali podle Dienstbierovy zprávy, aby vyplnění kolonky „národnost“ při sčítání lidu v roce 2011 bylo povinné. To by ovšem bylo v rozporu s ústavní Listinou základních práv a svobod.

Počítání Romů – především anonymní, například ve školních třídách, bez udání jmen – je stále aktuálním problémem, například nyní, když Sněmovna rozhoduje o vládním návrhu novely školského zákona, jíž se má zavést rok před základní školou jako povinný ročník mateřské školy. (Dosud je nepovinný, i když je už zdarma.) Stoupenci praktických škol, tedy hlavně jejich ředitelé a část učitelů, kteří se nechtějí stát asistenty ve školách hlavního proudu pracujícími s romskými nebo jinak sociálně či zdravotně znevýhodněnými dětmi, se velmi brání počítání (vizuálních odhadů) romských dětí, protože se tím ukazuje, že v praktických školách a v přípravných třídách základních škol je jich poměrně několikanásobně více děté romských než neromských. Romské děti také méně často navštěvují mateřské školy. Náprava je v integraci, i Dienstbierova zpráva se o tom zmiňuje, zde pomocí aspoň jednoho povinného ročníku mateřské školy pro všechny děti. Ministryně školství Kateřina Valachová (ČSSD) si od povinného roku v mateřské škole navíc slibuje snížení počtu odkladů pro nástup do základní školy, které se týkají zhruba každého čtvrtého předškoláka, lepší adaptaci dětí při přechodu na základní školu a také zmírnění sociálních rozdílů mezi dětmi.

Migranti jako Romové

Považuju za morální a politický úpadek prohlubující se přesvědčení, že Romové a nově také migranti, pokud by se usídlovali na českém územní, musejí přece dodržovat zákony a české tradice, české zvyky. Pokud jde o zákony a jiná závazná pravidla, je to pravda, a není to třeba ani zdůrazňovat. Kdo o tom mluví, dává najevo, že se obává nějaké vyšší zločinnosti cizinců, což ovšem odporuje statistikám a je to svědecvtí o xenofbii či jiných předsudcích. A pokud jde o zvyky, je to nelegitimní požadavek, vzešlý z českého provincialismu a z izolovanosti české společnosti, kterou nacistické zločiny za předchozího přispění druhorepublikového fašismu ochudily o vlivy židovské, aniž se zmohla k větší účinné solidaritě s Židy, jež postihl holokaust. Česká společnost se většinově podílela, minimálně svou pasivitou a přihlížením, na vyhnání tří milionů Němců – civilního obyvatelstva, tedy převážně žen, starců a dětí, neboť němečtí muži většinou padli u Stalingradu nebo byli v sovětských zajateckých lágrech. V roce 1992 strpěli Češi, aby jejich pravicová politická reprezentace vyštípala Slováky z československé federace, která se vyvíjela k demokratickému právnímu státu. Česká politická pravice amputovala z federálního těla nemocnou slovenskou levou nohu, a až dodatečně se ukázalo, že ani tak moc nemocná nebyla. Následovalo čtvrt století prohlubující se otevřené diskriminace Romů, jíž je zasvěcena Dienstbierova zpráva i tento komentář. I v tom je možno vidět české „zvyky“ a tradici.

Osobně jsem žil po celý život v rozporu s převládajícími českými zvyky, a často v otevřeném odporu vůči nim. Za mého více než sedmdesátiletého života se ostatně české většinové zvyky i značně proměnily. Některé k lepšímu, to pokud jde třeba o stravu, ohled k lidem se zdravotním postižením a k dětem, které rodiče méně mlátí, nebo pokud jde o homofobii, antisemitismus a trochu i antigermánství, které jsou méně intenzivní než za mého mládí. V jiných směrech ale vidím zhoršení - prohloubil se konzumerismus, hédonismus, sobectví a individualismus a také anticiganismus a jiné typy rasismu.

Stejné zůstalo právní vědomí, či spíše nevědomí. Jak je vůbec možné, že ve státě, který chce být demokratický a právní, někdo vysloví požadavek na respektování nejen zákonů, ale i zvyků? Patřím k těm, kteří doufají, že migrace a usídlování uprchlíků pomůže i české společnosti, aby byla pestřejší a hlavně lidštější.

Deník referendum 31. října 2015