V českém tisku se často uvádí počet muslimů ve Francii, obvykle pět milionů, někdy ale až sedm. Považuju tento číselný údaj za chybný. Za ještě větší chybu považuju však dojem, jenž onen údaj zanechává – že se ve Francii zjišťuje a eviduje či aspoň odhaduje religiozita vězňů. V případě Francie je to obzvlášť mylné. Ve Francii (a donedávna i v Turecku) se nejvíce ze všech evropských států (tedy států sdružených v Radě Evropy) uplatňuje „republikánské“, tedy laické, sekulární pojetí společenského (státního) života. Církve jsou tam zákonem z roku 1905, který spousta Francouzů dobře zná, odloučeny od státu a celé veřejné správy, a stejně tak jsou odloučeny víra a náboženství. To na rozdíl i od Československa do roku 1990, kdy se Václav Havel zasloužil o obnovu háchovsko - gottwaldovské „tradice“ prezidentského Te Deum ve svatovítské katedrále.

Ve Francii zakazuje zákon, aby se ve veřejných školách vyučovalo náboženství (například katechismus), děti chodí na výuku náboženství třeba na faru a známka nesmí být na vysvědčení. Státní příspěvek na provoz škol církevních (a jakýchkoli jiných soukromých) je výrazně menší než v ČR. Ve Francii se nekonají veřejná náboženská procesí a neslouží se tam bohoslužby pod širým nebem. Betlém tam lze spatřit jen uvnitř kostelů. Až na Bretaň a alsasko-moselskou oblast tam nejsou boží muka. Matriky vede jen stát (obec) a církevní sňatek je možný teprve až po uzavření sňatku občanského. V armádě a ve věznicích nepůsobí duchovní. Veřejnoprávní televize a rozhlas tam nemají náboženské vysílání. Věřící se scházejí ve svých kostelech, synagogách, mešitách a modlitebnách.

Když je prozelytismus trestný čin

Prozelytismus, tedy cílené získávání jiných osob pro nějakou víru změnou původního přesvědčení, je ve Francii jako v jediné evropské zemi stále za určitých okolností dokonce trestným činem, zejména pokud je praktikován ve veřejných školách, nemocnicích anebo věznicích. Svědky Jehovovy rozdávající časopis Probuďte se a Strážná věž u vstupů do metra by tam za pár minut zadržela policie.

Francie nezavedla církevní daň a ani stát tam na provoz církví nepřispívá, podílí se jen na péči o památky. Katolická církev ve Francii je chudá, ale slušná, jako ten biskup z románu Victora Huga Bídníci, který se lidsky zachoval k propuštěnému vězni Jeanu Valjeanovi, jenž ho okradl. I to se ve Francii ví. Až ve Francii jsem se v 60. letech naučil mít rád křesťany (a muslimy), respektovat jejich víru jako společensky obohacující. Utvrdil jsem se tam ale i v ostražitosti vůči církvím, v českých podmínkách hlavně vůči římskokatolické. Oba postoje mi pak zůstaly.

Francouzi jsou podle mých zkušeností nejméně nábožensky založení v celé západní Evropě, jejich religiozita je, odhaduju, zhruba na české úrovni, i když základní tři křesťanské správní akty, tradičně křesťanské, tedy křest, uzavření manželství a pohřeb, jsou ve Francii stále rozšířenější než v České republice. Podle statistik je to nejvíce křest.

Kritika francouzského dogmatického republikánství je ovšem zcela na místě. I ve Francii je v posledních desetiletích dost silná, a jsem rád, že v České republice se toho nedávno ujal redaktor Deníku referendum Petr Bittner http://denikreferendum.cz/clanek/22071-je-suis-musulman. Zákon z roku 2004, upravující používání náboženských znaků (zakazující jarmulku, turban i muslimský šátek hidžáb, i když ten zahaluje jen vlasy a krk, a ponechává tvář nezakrytou, se mi nelíbil už koncem 90. let. Tehdy moje dcera chodila v Alsasku a Grenoblu do gymnázia. Celá Francie, „rozdělivši se na dvě vášnivě diskutující poloviny“ (Francouzi mají sklony k patetismu) o připravovaném zákonu diskutovala. Já jsem patřil – pod vlivem své dcery, prosím –, kteří ten chystaný zákon považovali spíše za nástroj útisku ženy než za pomoc při její emancipaci, jak byl ve Francii při jeho mnohaletém přijímání podle jeho stoupenců snad míněn.

Petr Bittner v Deníku referendum navíc dobře poukázal na spojitost šátkového problému s francouzskými vojenskými intervencemi v muslimských zemích a s nekritickou podporou, kterou Francie poskytuje státu Izrael v jeho protipalestinské politice.

Francouzská laïcité neuznává národnost

Šátky a kontraproduktivní laïcité, jak se ve Francii nazývá sekulárnost, tedy světskost či spíše „nenáboženskost“, souvisí ovšem také s představou, že le peuple français ne se trompe jamais – „francouzský lid se nikdy nemýlí“. Tato představa tam značně zbrzdila rozvoj ústavního soudnictví, v Evropě prosazovaného a po roce 1990 i prosazeného poválečným Německem. Zbrzdila ho vlastně v celé Evropě, hlavně v oné „nové“. Laïcité souvisí i s francouzskou přezíravostí jakékoliv etnicity (včetně korzické a baskické), pro niž francouzština (ale ani angličtina a španělština) ani nemají, na rozdíl od češtiny, ruštiny (национальность) a němčiny (Nationalität), slovní výraz jednoznačného, či aspoň převažujícího významu. „Nationalité“ tam znamená státní občanství, státní příslušnost, tak jako je „route nationale“ je silnice státní, a ne národní. A když někdo francouzsky vykládá o ruské národnosti (etnicitě) velké části ukrajinského obyvatelstva, Francouz tomu obvykle ani nerozumí.

Ostatně je Francie poslední země Evropy, která stále neuznává existenci etnických skupin ve státě, zvaných jinde národní či národnostní menšiny. Už i v Turecku uznávají Kurdy, a v Řecku mají muslimy za chráněnou národnostní menšinu. Ve Francii neexistují tam žádné menšinové jazyky, francouzská ústavní rada, částečná náhražka ústavního soudu, zrušila ratifikační proces evropské úmluvy o ochraně menšinových a regionálních jazyk, kterou tam podepsala Jospinova socialistická vláda v roce 1998. Jen jazyky regionální (korsičtina, bretonština, alsaština a moselská nářečí) jsou trpěny, nemají však na růžích ustláno.

Alsasko a moselská (tedy historicky německo-germánskými dialekty hovořící) část Lotrinska mají z přísné laïcité četné zákonné výjimky, smí se tam například učit i ve veřejných školách katechismus, pokud si to rodiče přejí. Vykládali mi tam staří lidí, jak před druhou světovou válkou zvaly jednotlivé vesnice učitele z francouzského vnitrozemí, protože moc chtěly, aby děti přešly z alsaštiny na prestižní a perspektivní francouzštinu. S jednou věcí se vesničané těžko smiřovali – pan učitel nechodil v neděli do kostela na mši!

Francie je také zemí, kde žijou miliony lidí se snadno dohledatelnými předky, na úrovni prarodičů, kteří se v ní nenarodili. V 60. letech se dvakrát více osob stávalo Francouzi naturalizací (hezké slovo, ukazující, co je „přirozené“, že?), tedy udělením státního občanství na vlastní žádost, než narozením. Vymření „národních“ (tedy etnických) společností hrozí dnes v Evropě jen těm zemím, které odmítají cizince nebo o něž není v zahraničí zájem. Je to případ České republiky a v Evropě nejvíc Ukrajiny, není to rozhodně případ Německa a Švédska.

Ve Francii působí etnické a náboženské spolky (a ovšem i církve). Velmi aktivní jsou třeba Poláci, Arméni a Vietnamci, ale i muslimové a autochtonní reformované protestanti. Stát jejich spolkový život toleruje a mírňoučce i podporuje.

Integrace je ve Francii totéž, co asimilace. Pojem emancipace ve smyslu skupinové kulturní autonomie je tam neznámý, a běžný Francouz se diví, že integrace nemusí být nutně asimilací. Francie miluje své děti, a proto i oceňuje pokrok v této oblasti. Časté je třeba vyjádření, že je někdo nějakého origine, tedy původu. Slovo originaire má asi dvacet (nepejorativních) synonym. A zeptat se při společenské konverzaci někoho, jaké že je víry, je stejné faux pas jako otázka, komu dal člověk při volbách svůj hlas. Naopak je zcela salonfähig položit ženě, o níž vím, že pochází z jiné země, milou otázku: „A jak dlouho jste Francouzskou, paní?“ „Ale už šest let, pane,“ zní třeba odpověď.

Rasismus je ve Francii výrazně slabší než jinde v Evropě, hlavně v zemních, kde se mluví germánskými a ještě více slovanskými jazyky, je to možno vidět i při studiu různých kolonialismů. Jed rasismu ale ovšem občas postihne i Francii, například v 90. letech vůči Arabům kvůli teroristickým atentátům. Naopak válečné hrdinství naturalizovaných „senegalských střelců“ z velké války (rozuměj první světové), kteří za Francii krváceli v zákopech, otevřelo jim a jejich potomkům cestu ke státním službám, vyhrazeným francouzským státním občanům, tedy na železnici, na poště, u policie, četnictva, v armádě a ve státních společnostech jako Electricité de France a Gaz de France.

Víra respektive náboženství je zjišťována či odhadována nejvíce v USA, hlavně tamní CIA uvádí přesně procento třeba muslimů, a to i v zemích, kde se to neeviduje a ani nezjišťuje. Například v Turecku je podle Wikipedie muslimů 99 procent, a to v zemi, která od dob Kemala Paši Atatürka potlačuje islám a religiozitu a kde žijí statisíce Řeků a Arménů. Každý přece musí být nějaké víry, věří většina Američanů. Hlásit se v USA k bezvěrectví je problematičtější než vystupovat na veřejnosti jako homosexuál či, s odpuštěním, socialista.

Proč nesčítat Romy a Židy a proč je sčítat

Na chybné vydávání neseriózního odhadu, či spíše spekulace či zbožného přání, za reálné percentuální demografické složení, které kritizuju na začátku tohoto komentáře, navazují někdy absurdní údaje na různých blozích, například, že „59,6 procenta dospělých vězňů v českých věznicích jsou osoby romské národnosti“, nebo že „z 71 procent se Romové podílí na kriminalitě, která v některých lokalitách dosahuje až 95 procent“. Někdy se autor blogového komentáře nestydí pohoršovat se nad tím, že se takové „údaje“ oficiálně nezveřejňují, podle něho „utajujou“. Ve společnosti, která není xenofobní či rasistická, což bohužel o české společnosti neplatí, se přece nikde neuvádějí.

Rom je podle českého ústavního pořádku i podle evropských a mezinárodních smluv osoba, která se za Roma prohlašuje. Pro účely odstraňování nerovnosti a diskriminace, jež tu Romy postihuje, je správné pořizovat vizuální odhady (kde se neuvádějí další identifikační údaje, aby se zachovala anonymita) počtu Romů – v praktických školách, v segregovaných třídách, v sociálně vyloučených částech obcí, v budoucnu doufejme i ve věznicích a mezi obětmi trestných činů či exekuovaných osob. V těchto anonymizovaných odhadech je Rom i osoba, která tak podle názoru odhadujícího vypadá, nebo kterou za Roma považuje převážná část lidí z jeho okolí – bydliště, pracoviště nebo působiště. Platí zásada, že anonymizované odhady je možno vytvářet jen ku prospěchu dané, obvykle diskriminované nebo jinak znevýhodněné, skupiny a že e musejí přijmout opatření, která zabrání jejich zneužití ke škodě příslušníků té skupiny. Tak tomu nebylo jen za nacistického teroru, nýbrž i v Československu v letech 1945 – 1946, kdy výsledky sčítání lidu z roku 1930, respektive povinné přihlášení se k nějaké národnosti, poškodilo například Židy, kteří se v roce 1930 přihlásili k německé národnosti.

Podle dekretu prezidenta republiky Edvarda Beneše z 2. srpna 1945, formulovaném až po intervenci delegace brněnského národního výboru u místopředsedy vlády Klementa Gottwalda, pozbyli Židé, kteří se při posledním sčítání lidu v roce 1930 sami přihlásili k německé národnosti (nebo je k ní přihlásili jejich rodiče), nejpozději dnem vydání onoho dekretu čs. státního občanství, pokud neprokázali, že „se nikdy neprovinili proti národům českému a slovenskému“, a to i tehdy, pokud se „činně zúčastnili boje za osvobození republiky“ nebo „trpěli pod nacistickým terorem“. Znění dekretu se takto změnilo po návštěvě delegace brněnského národního výboru 17. července 1945 u Klementa Gottwalda, tehdy náměstka předsedy vlády. Brněnští revoluční konšelé nemohli přenést přes srdce, jak to s pochopením popsal monsignore Jan Šrámek, další, tentokrát lidovecký náměstek sociálnědemokratického premiéra Zdeňka Fierlinegera, že Židé v Brně ještě za první republiky „němčili“ a to by tak hrálo, abychom jim museli vracet nacisty arizované byty a majetky, když se teď vrací z koncentráků, z čs. armádních jednotek a z emigrace. A podle platného práva byly osoby, které nebyly čs. občany, zařazeny do „odsunu“, začátkem roku 1946 už „spořádaného“, jak si to snažili na Čechoslovácích vynutit představitelé SSSR, Velké Británie a USA, pokud ovšem se vůbec do republiky z exilu vrátily nebo ji zase rychle neopustily.

S touto historií v zádech se nedivme dnešním čs. občanům, že se moc nechtějí hlásit k židovské či romské a vlastně jakékoliv národnosti. Rasismus a xenofobii ovšem nemají Češi v genech, jako socialista esem přesvědčen, že to je výhradně věc výchovy v rodině a ve škole. Něco o tom vím, protože se všichni čtyři moji prarodiče a oba rodiče hlásili k české národnosti a s rasismem, hlavně antisemitismem a anticiganismem se setkávám celý život. Já sám se už léta k české národnosti nehlásím. A naše řady mohutní, v roce 2001 nás bylo jen 173 tisíc podivínů, kteří se k žádné národnosti nehlásili, při sčítání lidu o deset později, nás ale už bylo 2,74 milionu!

Odklon od nacionalismu je ovšem možný jen prostřednictvím reflexe českého provincialismu, který podle mých zkušeností asi nemá v Evropě obdobu. Posiluje ho nechuť obyvatel České republiky cestovat někam jinam než na Kanáry, do turecké Antalye či tuniské Džerby a neučit se, s výjimkou angličtiny, která slouží jako esperanto bez kulturního a humanistického rozměru, žádné cizí jazyky.

Komentář jsem napsal pro blog na Aktuálně.cz podle mé reakce pod sloupkem Petra Bittnera na Deníku referendum