Prezidenta pobouřilo, že by pracovníci Energetického regulačního úřadu (ERÚ) byli úkolováni přímo vládou. Zvažuje proto, že podá podnět k Ústavnímu soudu. Má na něco takového Miloš Zeman právo?
Prezident republiky Miloš Zeman tak moc nechce, aby pracovníci ERÚ „dostávali pokyny přímo od vlády“, že podá, pokud je dostávat budou, „příslušný podnět k Ústavnímu soudu“. Zeman to napsal podle bulvárních internetových novin Parlamentních listů (PL). PL byly původním zdrojem jeho výroku, a já je musím tedy citovat, i když tak činím se studem, doprovázeje to slovy „s vodpuštěním“. Toto starodávné úsloví jsem si vypůjčil od Karla Schwarzenberka.

„Případ paní Vitáskové považuji za složitý ze zcela jiného důvodu, a sice proto, že se dějí pokusy zařadit ji pod služební zákon, takže by dostávala pokyny přímo od vlády. Cituji směrnici Evropské unie, která zakazuje, aby pracovníci jakéhokoli regulačního úřadu přijímali pokyny od vlády; a pokud k tomu dojde, podám příslušný podnět k Ústavnímu soudu,“ prozradil Parlamentním listům prezident republiky, jak to PL uvedly 21. ledna.

Vláda měla podle programu své schůze projednávat v pondělí 25. ledna informaci ministra vnitra, či spíše jeho náměstka pro státní službu Josefa Postráneckého, o právním postavení předsedy a místopředsedů ERÚ. Neoznámila ale, zda ji vůbec projednávala. Stejně jako Postránecký, který se minulý týden vyjádřil v médiích, si myslím, poměřuju-li postavení těchto funkcionářů platným zněním energetického zákona i zákona o státní službě, že vláda klidně může předsedkyni ERÚ Alenu Vitáskovou postavit mimo službu, a tím ji fakticky z funkce předsedkyně ERÚ odvolat, i když nesložila slib podle zákona o státní službě.

Už víc než rok totiž energetický zákon stanoví, že se předseda ERÚ považuje za služební orgán podle zákona o státní službě. Mělo by to být proto jasné i Miloši Zemanovi a jeho chráněnkyni Vitáskové. Ustanovení je jasné a vláda se nemusí namáhat, aby hledala nějaký jiný smysl, než je ten, který je tam napsán.

Premiér Sobotka se ale často bojí vlastního stínu. Názorně to ukazuje migrace, kdy sice občas ukazuje určitou solidaritu s uprchlíky a také s EU, ale své voliče považuje za ještě bázlivější než je sám, a proto se za své postoje před nimi stydí. A už vůbec si nedovolí kritizovat současný stav, kdy EU, roztříštěná do „národních“ států, a zároveň i evropská komise neumožňují společnou, na vládách členských států méně závislou politiku. To se to týká migrace, energetiky a vlastně skoro všeho, třeba výše daní a jejich výběru nebo zahraniční politiky. Nesouhlasím proto s opatrnickým postojem části vlády, že ve věci ERÚ je třeba „sladit legislativu“.

Nový zákon je demokratičtější
Nové znění energetického zákona, které je platné od letošního ledna, není v přímém rozporu se zákonem o státní službě, jen nedostatečně popisuje právní poměry v ERÚ po dobu 19 měsíců – do srpna 2017, kdy už ERÚ nebude řídit předseda a jím jmenovaní místopředsedové jako dosud, nýbrž pětičlenná rada ERÚ. To už nebudou státní úředníci ve smyslu zákona o státní službě. Členy této rady bude sice jmenovat vláda, ale na vládě a snad i na svévoli předsedy ERÚ, ovlivňovaného zájmovými (čti klientelistickými) skupinami, bude rada méně závislá.

Je-li mezi oběma zákony nějaký rozpor, pak je třeba ho odstranit výkladem. Platí přitom zásada, že obecný zákon je zčásti rušen zákonem zvláštním (speciálním), tedy že užší právní norma (energetický zákon) má přednost před úpravou obecnou, tj. normou širší, tedy zákonem o státní službě, který se uplatní jen tam, kde energetický zákon použít nelze.
Odložení účinnosti této zákonné změny struktury ERÚ do 1. srpna 2017, tedy o těch 19 měsíců, je pochopitelné, protože je to změna zásadní s mnoha důsledky, a je nutno ji dobře připravit. Ovšem méně pochopitelné je, že ministr Jan Mládek a jeho ministerstvo průmyslu a obchodu předložili vládě (a vláda a její legislativní rada to tak schválily) návrh, který nyní, byv přijat parlamentem, navozuje možnost dvojího výkladu zákona o státní službě: Stává se člověk státním úředníkem proto, že ho do této kategorie lidstva zahrnuje zákon, nebo až složením státněúřednického slibu?

Lze dovodit, že platí to první, ale vláda, majíc na krku Vitáskovou, podporovanou samotným prezidentem, nechce riskovat a nechat rozhodnout soud, pokud by Vitásková měla tu drzost a obrátila se soud, aby zákon vyložil. Podle Josefa Postráneckého může ale postavení mimo výkon služby předcházet složení služebního slibu.

Pokud platí, že se státním úředníkem stává až slibem, bude moci být Vitásková odvolána proto, že odmítá slib složit (zákonná lhůta k tomu jí končí 1. března). V případě, že by ho složila, ale platí, že podle zákona o státní službě úředník nesmí svou funkci vykonávat nejen tehdy, pokud byl pravomocně odsouzen, ale že je zproštěn výkonu služby – dočasně, až do skončení trestního stíhání – už tehdy, je-li pouze obviněn pro úmyslný trestný čin nebo i nedbalostní trestný čin proti pořádku ve věcech veřejných. Konečně přišla ke slovu, píšu bez ironie, Paroubkova „presumpce viny“ i pro funkce ve státní správě.

O vině Vitáskové rozhodne soud
Alena Vitásková je obviněna ve dvou trestních věcech. Spolu s dalšími devíti lidmi je u brněnského krajského soudu už obžalována ze zneužití pravomoci v souvislosti s výstavbou dvou solárních elektráren v Chomutově, které dostaly od ERÚ povolení k provozu za sporných okolností.

A předložení obžaloby soudu v druhé trestní věci navrhl už policejní orgán státnímu zastupitelství. Zde jde o to, že Vitásková porušila energetický zákon tím, že jmenovala do funkce místopředsedkyně ERÚ Renatu Veseckou, bývalou nejvyšší státní zástupkyni, spojovanou v České republice léta s takzvanou, zase s vodpuštěním, justiční mafií, ovládající značnou část státnězastupitelské soustavy, včetně pražského Vrchního státního zametačství (VSZ). Neoprávněným jmenováním Vesecké do funkce místopředsedkyně ERÚ vznikla státu podle návrhu obžaloby škoda více než milion korun.

Co s tím má společného Miloš Zeman? Právě že nic nebo už jen málo, naštěstí. Podle znění energetického zákona, platného do srpna 2017, jmenuje předsedu ERÚ na návrh vlády prezident republiky. A on ho také z funkce odvolává, i když v zákoně už není, že tak činí jen na návrh vlády. Jde o zákon z roku 2000, navrhla ho tehdy vláda Miloše Zemana.

V rámci opoziční smlouvy se vláda i parlament tehdy co nejvíce ohýbaly polokancléřský, neprezidentský ústavní systém České republiky. Proto nedbaly na to, že podle ústavy není prezident republiky z výkonu své funkce nikomu odpovědný, ani politicky, ani trestněprávně, ba dokonce není postižitelný ani ve správním řízení. Někteří dodávají, že ho nelze žalovat v občanskoprávním sporu, ale to se většinou považuje za přehnaný názor. Vláda i parlament obcházely zjevný ústavní rozpor, vložený do ústavy už v roce 1992, a to mezi ústavní neodpovědností prezidenta a jeho samostatnými pravomocemi a naopak se mu takové samostatné pravomoci zákonem ještě přidávaly.

Na to ale moc nemyslela Sobotkova vláda ani v posledních letech při přijímání zákona o státní službě, ani novely energetického zákona. V nové, již platné verzi energetického zákona, který však nabude účinnosti až 1. srpna 2017, se s prezidentem jako jmenovatelem naštěstí už nepočítá, členy rady ERÚ jmenuje a odvolává vláda na návrh ministra průmyslu a obchodu. To možná trápí prezidenta Zemana. Je přece přímo zvolen! Jak se říká v Polsku: Mocny jest.

Paradoxní je už to, že se prezident Zeman dovolává směrnice EU, která prý „zakazuje“, aby regulační úřad přijímal pokyny od vlády. Paradoxní je to proto, že onu novelu energetického zákona vláda navrhla a parlament ji schválil právě proto, aby byl systém vedení ERÚ v souladu s požadavky nezávislosti rozhodování regulačních orgánů podle předpisů EU a aby se vedení a rozhodování ERÚ přiblížilo pravidlům zavedeným ve většině členských států EU. Až na onu devatenáctiměsíční lhůtu se to podařilo, míra nezávislosti ERÚ bude určitě vyšší než za platnosti zákona před přijetím oné novely, tedy za Vitáskové. Tonoucí se stébla chytá, Vitásková se nechce pustit Zemana.

Ústavní omyl prezidenta Zemana
To vše není nic nového. Už Václav Klaus často vykládal ústavu a zákony a nyní se o totéž snaží Miloš Zeman, ve prospěch svého oprávnění rozhodovat o věcech, o nichž rozhodovat buď nesmí, nebo by vzhledem ke své ústavní neodpovědnosti rozhodovat neměl. Nové je to, že se Zeman chce obrátit s „podnětem“ na Ústavní soud. Jenže to mu zákon neumožňuje.

Kromě svého oprávnění navrhnout Ústavnímu soudu, aby zrušil usnesení parlamentu o tom, že prezident už nemůže ze závažných důvodů vykonávat svůj úřad – ty závažné důvody bych ani Miloši Zemanovi nepřál –, smí se prezident republiky obrátit na Ústavní soud jen s návrhem na zrušení (části) zákona pro rozpor (části) zákona s ústavním pořádkem, podobně jako skupina poslanců, senátorů, vláda nebo osoba, jež podává ústavní stížnost. To je ovšem jiný typ řízení před Ústavním soudem, ústavní stěžovatel musí tvrdit (a musí se to pak prokázat), že zásah veřejné moci porušil jeho základní (lidské) právo nebo svobodu, zaručené ústavním pořádkem.

Být prezidentem republiky a těšit se přitom z jeho ceremoniální, protokolární působnosti, případně z jeho domnělých pravomocí, není ovšem základním právem člověka, to je přímo komická představa. Zákonné zařazení funkce předsedy ERÚ pod zákon o státní službě nemůže být chápáno jako zásah do základních práv a svobod Miloše Zemana. Nebo chce Zeman Ústavnímu soudu navrhnout, na což už podle ústavy právo má, aby jako protiústavní zrušil část služebního a energetického zákona, protože jsou v rozporu s ústavním pořádkem? S loňským návrhem, který se služebního zákona týkal, dopadl u Ústavního soudu dost špatně.

Zákony posuzují soudy, v určitých případech i soud ústavní. Vláda má podle nich jen jednat a své rozhodnutí případně hájit u soudu, kde ji však nemůže žalovat prezident republiky, který je součástí vládní moci a rozhodování vlády je podřízen, i když se mu to nelíbí. Na rozpory v ústavě a zákonech by měla mít přísnější metr než dosud a prezidenta Zemana, jehož politický život je založen na porušování ústavy, by měla vykázat do patřičných mezí. Tedy mezí ústavních.

Deník referendum 25.1.2016