Pohled na demisi ministryně spravedlnosti přesahuje rozměry Francie. Christiane Taubirová symbolizuje etnickou pestrost, postoje kulturní levice a také snahu udržet právní stát.

Postavit se něčemu někdy znamená zůstat, jindy to ale naopak vyžaduje odejít, z úcty k sobě i k nám všem. Poslední slovo musí patřit morálce a právu. To napsala po podání demise 27. ledna na Twitter Christiane Taubirová, ministryně spravedlnosti a strážkyně pečeti, jak i dnes zní starobylé feudální označení její vládní funkce.

Důvod k demisi přitom měla Taubirová jediný, i když podle mého názoru pádný a postačující: nesouhlasí s vládním návrhem na změnu francouzské ústavy a zákonů, která by rozšířila zákonné možnosti pozbytí státního občanství o odsouzení pro zvlášť závažné zločiny spjaté s teroristickými útoky. Ústavní reformu prosazuje prezident republiky a zároveň předseda vlády François Hollande a opatrněji i jeho první ministr Manuel Valls. Právě dnes, v pátek 5. února ji má začít projednávat Národní shromáždění. Současně probíhá menší vládní krize.


Christiane Taubirová je 64letá matka čtyř dětí a několikanásobná babička. Absolvovala tři vysoké školy v oboru ekonomie a sociologie. Do Socialistické strany, za niž je dlouholetou poslankyní, přešla z levicové Radikální strany. Původně působila po boku svého manžela v hnutí nezávislosti ve francouzské Guyaně v Jižní Americe, kde se narodila a vyrůstala v početné a chudé rodině. Toto hnutí se uchylovalo i k násilí, její manžel, byl i ve vězení. Později se rozvedli.

V 70. letech myšlenku guyanské nezávislosti sama opustila, protože usoudila, že lid Guyany si většinově přeje, aby země zůstala součástí Francie. Je černé pleti, byla první členka francouzské vlády, kterou by v USA nazývali „Afroameričankou“ (ve francouzském právu ale žádné rasy nejsou), a do práce jezdila občas na kole, jako její pražský protějšek Robert Pelikán.

Z aktivistky političkou

Jako poslankyně se stala známou nesouhlasem se zákonem o zákazu nošení okázalých (tak se to tam píše) náboženských symbolů ve veřejných školách z roku 2004. O muslimských šátcích ve školách se ve Francii vedly polemiky zhruba od roku 1980, léta se diskutovalo o návrhu zákona. V roce 2001 byla Christiane Taubirová poslankyní zpravodajkou pro „paměťový“ zákon, jímž se uznává, že počínaje 15. stoletím bylo obchodování s lidmi a otroctví zločinem proti lidskosti. Loni obhajovala v parlamentu vládní záměr zákona, který má umožnit sňatky osob stejného pohlaví.

Multikulturalita se ve Francii vyjadřuje spíše slovy „rozmanitost“ či „pestrost“ společnosti. Lidé se vzájemně liší svým zeměpisným, sociokulturním, etnickým nebo náboženským původem, ale také věkem, pohlavím, sexuální orientací, a dohromady vytvářejí státní (francouzsky národní) společenství. Výrazem této rozmanitosti je i složení vlád, kam už od 30. let minulého století jsou často jmenovány ženy, v posledních letech i cizího, zvláště maghrebského původu.

První byla členka vlády Lidové fronty z roku 1936 Irène Joliotová-Curieová, dcera Marie Curie Skłodowské, která byla (spolu s dalšími dvěma ženami) státní podtajemnicí pro vědecký výzkum. Ostatně první ministr vlády Manuel Valls je Katalánec a rád to připomíná. Je to bývalý španělský občan, jenž se stal až ve svých dvaceti letech Francouzem. To vše souvisí s cílevědomou genderovou politikou státu, kterou prosazuje i politická pravice, o levici a zelených ani nemluvě. Výrazem jsou zákonné kvóty při parlamentních a jiných volbách, kdy ženy už dosahují parity se zvolenými muži.

Francie je zemí přeshraničního pohybu. Z 67 milionů obyvatel Francie se jich skoro sedm milionů narodilo v cizině, z toho si 4,2 miliony ponechávají původní státní občanství, často i vedle později uděleného francouzského občanství, jsou to takzvaní bipolité (pro bipolity mám pochopení, také jsem bipolita, slovensko-český). Naopak v cizině žije 3,5 milionu Francouzů, kteří se narodili na francouzském území.

Ve Francii je dnes možno zbavit státního občanství (tedy státní příslušnosti) bipolitu proti jeho vůli jen tehdy, pokud mu francouzské občanství bylo uděleno později než jiné občanství, jež nabyl v jiné zemi, například narozením. Kromě některých vojenských zločinů a trestných činů spojených se zločinným výkonem úřední osoby je tam možno odejmout občanství osobě, odsouzené pro zvlášť závažný zločin proti základům Francouzské republiky, který v českém trestním zákoníku odpovídá vlastizradě, vyzvědačství, sabotáži, teroru, teroristickému útoku nebo (násilnému) rozvracení republiky. Takový zločin musí ale pachatel spáchat v posledních deseti letech.

Zbavme se nepřátelských bipolitů!

V prudkých polemikách v médiích, ve vládě i v parlamentu, spojených i s demisí Christiane Taubirové, se vyskytly návrhy, směřující k větší represi vůči bipolitům, a naopak protinávrhů z multikulturního a protinacionalistického prostředí. Výsledek parlamentní rozpravy a hlasování je tudíž nejistý.

Na rozdíl od České republiky musejí populisté ve Francii počítat s většinou občanů, kteří berou vážně státní devizu „svoboda, rovnost, bratrství“, vyjadřovanou dnes spíše slovy „1. právo na demokratické svobody, 2. rovnoprávnost bez diskriminace, a 3. solidarita v zemi, v Evropě i ve světě“.

Vzhledem k teroristickým útokům je však většina poslanců i ze socialistické strany nakloněna přísnější represi vůči nositelům terorismu. Ve hře je proto v sázce hlavně možnost odebírání občanství i bipolitům, kteří se s francouzským občanstvím narodili a druhé státní občanství získali až později, ne tedy jako dosud jen v opačném časovém sledu. Francouzské státní příslušnosti jsou zbavovány osoby odsouzené za zločiny jen výjimečně, opožděně a složitě.

Francie se cítí vázána mezinárodními smlouvami o zabránění vzniku absence státního občanství (apatridie), jemuž se tu kdysi říkalo „bezdomovectví“. Nejdůležitější z nich je úmluva OSN, vzešlá z vysokého komisariátu pro uprchlíky, o omezení případů bezdomovectví z roku 1961. Francie ji podepsala už v roce 1962, a nějak ji „zapomněla“ ratifikovat, jako jediná z členských států EU; nyní se k tomu chystá. Ze států, které smlouvu podepsaly, ale neratifikovaly, to je ještě Izrael.

V nejasné právní situaci se odpůrci většího odnímání státního občanství ve Francii odvolávají na sice formálně nezávaznou, avšak ve světě všude respektovanou Všeobecnou deklaraci lidských práv (1948), kde se uvádí: „Každý má právo na státní příslušnost. Nikdo nesmí být svévolně zbaven své státní příslušnosti ani práva svou státní příslušnost změnit.“

Lze se obávat, že odnímání občanství jako forma represe zasáhne i jiné evropské země. I proto je francouzská polemika, zarámovaná ochranou lidských práv – jinak to ve Francii ani nejde – užitečná i pro další země Evropské unie, a ovšem nejen pro ně. Institucionální xenofobie se zatím projevovala spíše neochotou udílet cizincům, i léta v zemi žijícím, státní občanství, jako například v České republice. Francie, a zvláště Christiane Taubirová, ukazuje nyní i na meze jeho odnímání.

Deník referendum 5. února 2016