„Je pravda, že Hizballáh je v Libanonu nejvýznamnější mocenskou skupinou ve vládě,“ řekl před týdnem, když komentoval výměnu zajatců mezi Prahou a Bejrútem komentátor a analytik veřejnoprávního Českého rozhlasu Milan Slezák a vysvětloval historický (a křesťanský) kontext vzniku Libanonu. Hizballáh sice mají za teroristickou organizaci pouze USA a Izrael, ale protože používá teroristické metody, měl by být všemi posuzován jako teroristický, řekl Slezák.

To mě pobavilo, teroristické metody USA jsou totiž známy po celém světě a netají se jimi ani samy Spojené státy, včetně jejich federálních vládních a justičních orgánů, které jsou přece jen historicky stále svázány demokratickými pravidly.

A pokud jde o Izrael, nejen diskriminaci, ale přímo jeho státní násilí na Palestincích pranýřuje i EU a její členské státy, tedy s výjimkou, říkám s hořkostí a možná příliš zaujatě, České republiky. Svět je dnes plný takových zpráv, že v Izraeli vojáci zastřelí patnáctiletého palestinského kluka, který prý hází kameny na auta. Základem izraelské spravedlnosti je přece odplata, a v jejím jménu Izrael boří domy rodin sebevražedných atentátníků, pořádá odvetné akce proti neozbrojeným obyvatelům pásmy Gazy a vyvolává místní lokální války.



Tím ovšem nelze v žádném případě omluvit či omlouvat násilí, jímž Palestinci, tedy jejich některé skupiny a organizace, odpovídají na státní diskriminaci a státní útisk civilních Palestinců v Izraeli, Gaze a v Předjordánsku.

Jsou to padouši, ale naši padouši!

Jenže světem stále vládne geopolitika podle hesla „Jsou to padouši, ale jsou to naši padouši“. Na tom je přece po desetiletí založena zahraniční politika USA, nejméně od začátku spojenectví se Stalinovým SSSR ve 40. letech. Lidová Čína a Ruská federace uplatňují dnes stejnou zásadu sice méně často a s menší intenzitou, ale jen proto, že stále mají méně vlivu než USA.

Velmocenská rozpínavost USA se rostoucím vlivem lokálních mocností jako je Indie, Jižní Afrika, Brazílie, ale i Írán a Turecko, dále naštěstí oslabuje, takže svět po pádu SSSR za Jelcina není zcela vystaven jednostrannému vlivu. I politika Evropské unie bývá většinou spíše mírová a pozitivní, tedy až na pomoc Spojeným státům při používání Ukrajiny jako protiruského nástroje a na snahy některých významných částí EU vykopnout Řecko z eurozóny a nyní ze Schengenu.

Pro ukrajinského prezidenta Petra Porošenka – o Jaceňukově vládě a agresívních protiruských nacionalistech nebo fašistech z Pravého bloku nemluvě – je válka na Donbasu, včetně bombardování sídel tamního obyvatelstva, prostě protiteroristická operace. „Přehmatů“ (čti: zvěrstev) se ovšem dopouštějí i „separatisté“, tedy povstalci na Donbase.

V ústech syrského prezidenta Bašára Asada, jehož armádě se už podařilo zničit polovinu Sýrie, část obyvatel vyvraždit a část vyhnat z jejich sídel, jsou všichni odpůrci jeho řádění „teroristé“, a Kreml v tom Asada jen podporuje zbraněmi, penězi i bombardováním ruskými letadly. Kdo na Ukrajině a v Sýrii bombarduje, o tom vědí oběti leteckých a dělostřeleckých útoků, tedy civilisté, kteří válečné útoky přežili. Občas to bázlivě naznačují v televizním vysílání, které ovšem nebývá nestranné.

Znovu si vzpomínám na Chartu 77 a její dokument Pražská výzva z roku 1985, kterou tehdy podepsalo přes šedesát československých občanů chartistů. Navrhovali jsme v ní evropské a světové veřejnosti současné rozpuštění obou tehdejších vojenských paktů – NATO a Varšavské smlouvy, a také sjednocení obou částí tehdy rozděleného Německa „zdola“ jako počátek evropské integrace. To, že se druhá část tohoto snu uskutečnila a uskutečňuje, dokazuje, že vize byla méně naivní, než se tehdy zdála.

Jen škoda, že se myšlenky současného rozpuštění Varšavské smlouvy a Severoatlantického paktu Václav Havel už v létě 1990 vzdal, a že po pravicovém metastázování politického vývoje v podobě Klausovy ODS nezbyl v Československu a České republice téměř nikdo, kdo by spatřoval ve velmocenské politice USA stejné nebo obdobné nebezpečí pro zemi, Evropu a lidstvo jako byla dlouhá desetiletí nadvláda tehdy již oslabujícího se a oslabovaného SSSR. Postupně se u SSSR a USA jen vyměnila znaménka, nepřátelští padouši se stali našimi padouchy a ovšem naopak, alespoň v České republice.

Neodpustím si, a budu citovat jeden odstavec z oné Pražské výzvy: „Nechceme vytvářet Evropu jako třetí velmoc, ale překonat velmocenskou blokovou strukturu spojením svobodných a nezávislých národů v celoevropském svazku, demokratickém a samosprávném společenství, žijícím v přátelství s národy celého světa. Jen svobodní a důstojní občané mohou zaručovat svobodu a sebeurčení národů. A jen svéprávné národy mohou založit Evropu jako společenství rovnoprávných partnerů, z něhož nesálá do světa nebezpečí globální války, ale které je příkladem skutečného mírového soužití.“

Geopolitické vidění světa ustupuje
I v důsledku válečných konfliktů tohoto geopolitického vidění zájmů mocností a velmocí v posledních ubývá. I v českém prostředí se postoj Milana Slezáka, tedy určování terorismu podle postojů spojenců, kteří sami mají máslo státního terorismu na hlavě, stává anachronismem.

Tím ovšem ani netvrdím, že povaha Hizballáhu je holubičí, a už vůbec nevyzývám ke spojenectví s ním. Milana Slezáka jsem si vybral náhodou, hlavně proto, že tento osmapadesátiletý novinář musel „geopoliticky“ psát už před rokem 1990, když pracoval v Lidové demokracii. Tak jako Slezák se chovaly tisíce a vlastně miliony lidí, do jejichž společnosti jsem byl dějinami od roku 1989 „integrován“.

Já to připomínám jen u těch, kteří dnes někdejší zločince a padouchy považují za spojence (v zemi i v cizině), nebo hrubě porušují demokratické zásady. V tomto mi komentář Slezák posloužil jako příklad početných novinářů a jiných pracovníků (v kultuře, ve školství, v církvích), kteří o násilí, hrozbách násilím a útisku, a také o diskriminaci a bezpráví, raději mlčí, ba někdy je i vychvalují.

V české společnosti se raduju z každého kroku k větší emancipaci člověka, k rozšíření jeho práv, svobod i důstojnosti, z každého posílení sociálních nebo kolektivních práv. V Řecku mám radost ze Syrizy, a ještě více z Varufakise, ve Španělsku z Podemos, v Portugalsku z levicových a radikálních socialistů, v římské církvi z papeže Františka, v Anglii z Jeremyho Corbyna, ve Skotsku z proevropské Národní strany.

V USA mě příjemně překvapuje masová podpora mladých, protiestablishmentových lidí nekřesťanskému kandidátovi za demokraty, tentokrát socialistické, Berniemu Sandersovi. Ano, nekřesťanskému, americká média totiž opravdu zdůrazňují, že to je v USA historicky první nekřesťanský kandidát, který půjde do federálních primárních voleb. Poslední nadějným krokem je založení DiEM 25 tento týden v Berlíně.

Také česká mládež začíná bránit hodnoty, o něž lze nejen usilovat, ale za něž stojí i trpět, řečeno s filozofem Charty 77 Janem Patočkou. Dobře se ukazuje část zelených a také „idealisté“, tedy mladí sociální demokraté. Posilují se alternativní iniciativy a projekty, je to vidět zejména při pomoci uprchlíkům, v Praze na hlavním nádraží, z žižkovského autonomního centra Klinika, na uprchlické trase na západním Balkáně. Je to vidět i na odporu proti krajně pravicovým náladám a postojům, například prezidenta Zemana, které demokratickou společnost ohrožují.

I v České republice ubývá – od volební porážky ODS v roce 2014 a po ústupu TOP 09 – antikomunismu, tvrdím optimisticky, neboť z hygienických důvodů nejsem uživatelem Facebooku. Kromě části novinářů je to tak právě ODS, která zůstává posledním mohykánem protiruského antikomunismu.

Deník referendum 13. 2. 2016