Součástí žádosti České republiky o vstup do Evropské unie, kterou Evropské radě na jejím římském zasedání v lednu 1996 předložil jménem vlády České republiky její předseda Václav Klaus, bylo slavnostní prohlášení, nazvané memorandum. Podle něho si vláda uvědomovala „prospěšnost a nezvratnost procesu evropské integrace, (…) který zaručuje občanům členských států na dlouhá desetiletí mír, politickou stabilitu, korektnost mezinárodních vztahů, nebývalou svobodu a hospodářskou prosperitu“.

„Po nedávném opětném nabytí plné státní svrchovanosti nebylo lehké,“ přiznává se čestně koaliční vláda ODS, lidovců a ODA (to byla ještě pravicovější strana než ODS) ke svým východoevropským pochybnostem, „přijmout představu, že se bude v budoucnosti třeba této suverenity v určitých oblastech vzdát“. Klausova vláda však dospěla statečně k závěru, „že v moderním evropském vývoji je výměna částí vlastní státní svrchovanosti za sdílený podíl na suverenitě nadstátní a na spoluzodpovědnosti nevyhnutelná jak pro prospěch vlastní země, tak i pro celou Evropu“.

Byla to tu tehdy doba gründerská, po americku řečeno pionýrská, ve smyslu kolonizace divokého západu bílými a protestantskými muži devatenáctého století. Nyní a tady to byli mužové také silní, jen stát byl v mezinárodních vztazích značně oslaben rozdělením Československa. A česká společnost hledala nervózně mravní ukotvení jednoduchou výměnou znamének u spojenců – dříve SSSR, Varšavská smlouva, RVHP, nyní tedy USA, NATO a EU, i u hodnot. Dříve pořádek a poslušnost vůči státostraně, nyní neregulovaná svoboda a právo silnějších a dravějších.

Neoliberalizmus není v EU určující
Unie stojí dnes na týchž zásadách jako tehdy. Neoliberální, tedy asociální přístupy se v ní sice projevují, nejsou však určující, odmítají je často dvě nejsilnější poslanecké skupiny (frakce) v Evropském parlamentu, tedy lidovci a socialisté, zelení tak činí důsledně. Ne Evropská unie, nýbrž ODS se změnila, a ještě více Václav Klaus. Dnes je ODS i bez Klause strana nejen národovecká a eurokritická, nýbrž téměř protiunijní.

Výrazný politický zlom prožila ODS při ratifikaci Lisabonské smlouvy v letech 2008 a 2009. Přitom až do jejího podpisu v prosinci 2007, jehož se v Lisabonu účastnili předseda vlády Mirek Topolánek a ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, neházely Česká republika a ODS do smlouvy vidle, i když zřejmým i deklarovaným smyslem smlouvy bylo prohlubování integrace Unie, tedy stálé zvyšování podílu unijní suverenity na úkor od suverenity státní. Potíže začala dělat Česká republika a zejména její prezident Klaus až v průběhu let 2008 a 2009.

Hlavní proud protiintegračních postojů v Unii vyvěrá od toriů, tedy britské konzervativní strany. Často se přidávají, byť v mírnější podobě, i labouristé, a to z opačných pozic než konzervativci – vyčítají Unii, částečně právem, že je moc kapitalistická a asociální. Přitom ale kdyby unijních pravidel nebylo, sedřeli by kapitalisté z lidí kůži, aspoň ve východní části Evropy, kde příliš nefungují odbory a jiné mechanizmy občanské společnosti. Odpor ke společné Evropě z levicových pozic, jak ho známe z postojů Jeremyho Corbyna, platí ovšem až dnes. Za premiérování Tonyho Blaira (1997 až 2007) byla britská labouristická strana vážně nemocná konzervativní ideologií, k níž patřila i britská výlučnost, privatizace všeho a utahování sociálních šroubů.

Eurokazimíři ovšem netvoří většinu britské společnosti, dokonce ani na anglickém venkově, v Londýně a velikých anglických městech, o Skotsku a Severním Irsku nemluvě. V roce 1998 jsem byl v Anglii ve službách OSN asi týden na inspekci. Zjišťovali jsme, zda a proč (z právního hlediska) a také jak (to z hlediska britských mezinárodních závazků) tam vězní žadatele o uprchlický azyl. Tehdy to byl problém jen ve dvou zemích v Evropě – ve Velké Británii a v Rumunsku. Policisté a úředníci se nás snažili klamat, soudci mluvili vyhýbavě.

Při dvojím několikahodinovém setkání s lidmi z občanských spolků jsem ale pochopil, že existuje i jiná Británie a Anglie, právě opačná než Británie Tonyho Blaira a konzervativní strany. Občanští aktivisté a právníci tehdy volali po přijetí britské ústavy (která tam stále není), jež by lépe chránila lidská práva. Vyslovovali se dokonce pro zrušení monarchie, proti pozůstatkům feudalizmu, proti většinovému volebnímu systému, proti systému dvou stran, atp. Někteří dokonce zpochybňovali tržní ekonomiku, tedy kapitalizmus.

Jak ukazují dny po britském referendu o vystoupení z EU, ani dnes není britská společnost většinově pro odchod Spojeného království z Unie. K těsnému výsledku referenda přispěly neutěšené tamní sociální poměry a nejvíce asi mediální a politická kampaň, plná lží a demagogie. Všeobecně se soudí, že lži předkládali častěji stoupenci odchodu z Unie než stoupenci setrvání v ní.

Úloha Britů v EU
V roce 2007, kdy ještě bylo možno text smlouvy před jejím podpisem měnit, přispěla česká vláda snad jen k prosazení toho, že Beethovenova Óda na radost a modrá vlajka s žlutými hvězdami, dříve oficiální vlajka Evropských společenství, se podle unijní smlouvy a hymnou a vlajkou Unie nestaly, i když se běžně užívají.

To Britové byli jiní kabrňáci, spolu s Dány brzdili rozvoj a integrační prohlubování EU už v době Evropských společenství dříve, než Maastrichtskou smlouvou z roku 1992 Unie vznikla. Dánů je v Evropě málo, ale Velké Británii bylo třeba nejen pozorně naslouchat, nýbrž vyhovovat. Proto se jí povedlo vnutit Unii mechanizmy pozměňování a fakultativnosti pravidel, systém výjimek, odklonů, dobrovolnosti a neurčitosti.

Nejsilnější zásahy zasadila Unii odmítnutím schengenského společného prostoru, společné měny – eura a silnější ochrany sociálních práv, individuálních a hlavně kolektivních.

V jiných unijních zemích se tyto britské tendence tolik neprosadily. Poměrně silnější ale byly a jsou v České republice, která z národoveckých (suverenistických) důvodů pošetile odmítla a nadále odmítá euro, i když se k jeho přijetí na rozdíl Velké Británie zavázala. Na rozdíl gentlemanských Britů to ale Češi řeší spíše nedodržováním smluv a závazků počítajíce s tím, že donucovací a vynucovací nástroje má Unie jen slabé. O to více je tu křiku, že „jsme si“ tenkrát nevyjednali více výjimek.

Prospěšnost Unie se tu pak měří „národními zájmy“, které podle ODS a často i podle ČSSD nespočívají v politické integraci, ve sdílené a postupně společné politice fiskální, energetické, občanskoprávní, trestněprávní, enviromentální, dopravní, zemědělské, ale také a především zahraniční a obranné, a už vůbec ne v ochraně lidských práv a v solidaritě uvnitř Unie i v solidaritě se zbytkem světa. Tak je tomu v orgánech EU a v jiných zemích. To v České republice jde především o množství nadojených peněz a materiálních výhodách.

Národovecký slovník přebírá přitom ODS a po ní i další politické síly od evropské krajní pravice. I ve visegrádském seskupení podporuje pražská vláda temné konzervativní síly, protidemokratické a národovecké postoje, takže dnešní Visegrád představuje podle mne nejreakčnější mezistátní politické uskupení Unie.

Jak po brexitu
S naléhavostí v hlase volal předseda slovenské vlády a údajně stále sociálnědemokratického Směru Robert Fico po změně politiky Evropské unie. A podle něj to musí být změna zásadní. V tom se shoduje s mnoha evropskými politiky. Jenže jaká má být ta změna?

Krajní pravice, do níž ovšem konzervativní síly typu německých unionistických stran na rozdíl od agresívnější části ODS rozhodně nepatří, má recept jasný – Unii rozvolnit a méně v ní regulovat, posílit flexibilitu a konkurenceschopnost (to jsou pro ně hlavní výzvy dne), oslabit regulaci a zcela ustoupit od pokusů k jakékoliv federalizaci. To je trvalý program, směřující k přeměně Unie ve volné sdružení společné trhu, zbavené „humanrightizmu“, „NGO-izmu“ a všech „třešniček na dortu“, jak označoval Václav Klaus ochranu lidských práv a životního prostředí.

Krátkodobým cílem po brexitu je nyní co nejvíce a nejdéle oslabit Unii udržením Velké Británie v unijních strukturách, smlouvách a vazbách. Celých pětadvacet let tam byli Britové tak užiteční jako brzda evropské integrace, nechme je proto v Unii ještě nějakou dobu působit, nejen ony dva roky, o nichž nejasně mluví článek 50 lisabonské smlouvy, nýbrž i víc, třeba deset let, jsem už taky slyšel od jednoho ekonoma.

Proto také většina západních politiků eurozóny trvá na rychlém odchodu Velké Británie z Evropské unie. Rozhodnutí britských voličů přináší mnoho potíží a Unii oslabuje, ale pro mnohé stoupence federalizace bylo dokonce úlevou. Čtyři frakce Evropského parlamentu, lidovci, socialisté, liberálové a zelení, v nichž se sdružuje sedmdesát procent všech europoslanců, navrhly usnesení, kterým by parlament vyzval Spojené království, aby konečně svůj odchod z Unie oznámilo.

Předseda Evropské komise Jean-Claude Junker a další evropští politici také okamžitě zdůraznili, že neformální dohoda, kterou letos uzavřela evropská rada s Davidem Cameronem, už samozřejmě neplatí. Zrušilo ji britské referendum. Týž den, kdy to Junker prohlásil, jsem utrpěl jako český občan šok, když jsem v televizi sledoval, co k tomu říká předseda české vlády Bohuslav Sobotka. Ten se totiž chlubil tím, že právě on koordinoval debatu asi deseti členských států EU, jež vedla k uzavření oné dohody s Cameronem. Dohoda to byla hanebná. Popírala totiž základní integrační zásady Unie, a zřejmě by nemohla být nikdy potvrzena orgány EU – tedy komisí a hlavně parlamentem. Dobře že britským referendem padla, Evropská rada, zastupující členské státy, se jejím sjednáním jen pokusila o kapitulantský krok.

Český ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, premiér Sobotka, ba dokonce členka evropské komise Věra Jourová, dnes veřejně říkají, že je dost času, že je to věc Britů, kdy oznámí, že Spojené království vystupuje z Unie, že se nic neděje. Tito Češi jsou ale v Evropské unii v menšině, jako ostatně už léta. Článek 50 lisabonské smlouvy se vykládá různě.

Reformu Unie opravdu potřebuje, jenže opačnou, než prosazovali toriové a po nich ODS a krajní pravice a kterou spoluvytvářela česká vláda zřizováním detenčních (záchytných) center, propagovaných jejím ministrem Milanem „Záchytem“ Chovancem, budováním plotů z ostnatého drátu a hraničních zátarasů v Makedonii a jinde, vetováním všech návrhů na přerozdělování uprchlíků.

Evropská unie se musí změnit. Více demokracie nelze totiž zajistit a pocit občanské sounáležitosti s Unií nelze vyvolat tím, že v evropské politice budeme dále vycházet z nedůstojného handlování, jež umožňuje každému státu, tedy ne jeho občanům, nýbrž jeho momentální vládě, libovolně si vybírat, co „v národním“ zájmu chce a co nepřipustí. Zda například bude odmítat migranty či jejich přerozdělování, zda si bude vybírat si mezi nimi podle jejich (údajné) náboženské víry jako na Slovensku a v České republice, zda bude omezovat práva žen (jako v Polsku), oklešťovat demokratická práva (jako v Maďarsku) a soudní záruky práv a svobod (v Polsku i Maďarsku), zda bude odmítat v zájmu zbrojařské a myslivecké lobby zpřísnění regulace držení útočných zbraní (poslední postoj České republiky, v době potlačování terorizmu zvlášť arogantní) atd. atp.

Zásadní volba je ale tato: Potřebujeme, česká i evropská společnost, více Evropy, ne méně. Státní (v pravicovém slovníku národní) suverenita se musí postupně oslabovat ve prospěch orgánů Unie, ale také orgánů regionální a obecní samosprávy, tedy ve prospěch suverenity občana a emancipace člověka, které jsou hlavním cílem všech politických snah. Cestou k tomu je federální Evropa, evropské spojené státy, jak po nich po válce volal už Winston Churchill.

Deník referendum 27. června 2016