Rada NATO – Rusko (tak se tento orgán oficiálně jmenuje) existuje v dnešní podobě již 14 let. Je to styčný konzultativní orgán obou někdejších vojenských bloků, od jara 2014 však nečinný. Středeční bruselské jednání této rady ukázalo, že západní Evropa, do níž patří pro účely diskuse o současné studené válce i Česká republika, a hlavně „politika“ z definice nepolitického NATO, jsou stále v úzkých. Nikdo přitom nečekal radikální obrat k lepšímu. Lidé však obvykle oceňují už pouhý fakt, že se zmíněná rada, aspoň na úrovni velvyslanců, vůbec sešla.

Teplota vzájemných západoevropsko-východoevropských studenoválečných vztahů poklesla za poslední dva roky natolik, že náprava je už i v zájmu Západu, hospodářském a i politickém, a to nejen v Evropě, ale i v USA. Bylo to slyšet z tónu řečí pronášených před týdnem ve Varšavě při setkání představitelů Severoatlantického paktu. Už tam generální tajemník NATO Jens Stoltenberg, dnes věrně plnící přání Bílého domu a Pentagonu, několikrát opakoval: „Nepřejeme si studenou válku.“

I podle průběhu středečního jednání v Bruselu se zdá, že NATO tahá za kratší konec provazu. Stálý představitel Ruské federace u NATO Aleksandr Gruško tam totiž představitelům NATO předložil návrhy na konkrétní technická opatření ke zvýšení bezpečnosti letů ve vzdušném prostoru nad Baltským mořem. Ti ruské návrhy rozpačitě a opatrně uvítali s tím, že je musejí prostudovat, prý je třeba řešit ještě další technické problémy. Sami ale s návrhy nepřišli. Jen informovali ruskou stranu o krocích, které byly ve Varšavě schváleny.

Válečníci mají levicové kořeny
Ve své zemi je Stoltenberg znám jako „norský Tony Blair“, ale jeho životní dráha je ještě strmější než Blairova, jenž přivedl Labouristickou stranu přes reformní socialistický program „třetí cesty“ až k desítkám tisíc zabitých a ke stovkám tisíc uprchlíků v důsledku zločinné války v Iráku. Blair ji rozpoutal spolu s americkým prezidentem Georgem W. Bushem a zatáhl do ní Velkou Británii, která se z toho dodnes nevzpamatovala.

Ještě hlubší levicové kořeny než Blair má Stoltenberg. Před svým působením ve vládní Norské dělnické straně, které dlouhá léta předsedal, se ještě začátkem sedmdesátých let stačil angažovat v protestech proti americké válce ve Vietnamu. Byla to pro něho dobrá škola, dnes lépe než válkychtiví američtí politici ví, jak má mluvit, aby to působilo i na pacifisty. Bylo to až dojemné ho poslouchat ve Varšavě, když odůvodňoval harašení zbraněmi a rozšiřování vojenské přítomnosti v Polsku, na Litvě, v Lotyšsku a Estonsku.

Jens Stoltenberg už neříká, že Ruská federace představuje pro NATO zřejmou vojenskou či bezpečnostní hrozbu, jak to před dvěma lety tvrdili američtí generálové. Když uvádí, že obavy z Ruska má Polsko a tři pobaltské státy, formuluje to nyní jako jejich subjektivní postoj. Ten je možná důvodný, ale co když je nedůvodný, že? Přiznejme vládám v Praze, Budapešti a Bratislavě, protiruské politice Severoatlantického paktu většinou přisluhujícím, že přece jen ke zmírnění napětí aspoň částečně přispěly, když se k polským a pobaltským protiruským „obavám“ nepřidaly.

Klíčem je Majdan
Nu, a z toho plyne ona snaha NATO znovu navázat s Moskvou dialog. A to se nyní stalo v Bruselu, byť zatím jen na úrovni velvyslanců u NATO. Dnes už je naděje, že brzy spolu zasednou ministři zahraničí a obrany, což se má podle stanovených pravidel společné Rady NATO - Rusko konat jednou za půl roku, a pak třeba předsedové vlád.

Na Západě pomalu opadá hrůza z toho, že obyvatelstvo Krymu si v referendu, jehož regulérnost pak nikdo vážně nezpochybnil, zvolilo velkou většinou návrat Krymu do Ruské federace. Krym, který byl po pádu chanátu nejen součástí Ruska (spolu s Ukrajinou), a který byl kolonizován hlavně z Ruska, byl v roce 1954 „převeden“ z podnětu sovětského chruščevovského vedení z Ruské federace pod správu Ukrajiny bez souhlasu obyvatelstva kterékoliv země, a jak se hlavně po roce 1990 ukázalo, proti vůli obyvatel Krymu

Pak přišel Majdan, uctívající Stepana Banderu, Ukrajinskou povstaleckou armádu a v mimovládních bojových praporech, řízených či ovlivňovaných Pravým sektorem, i divizi SS Halič a nacistické symboly. Mlčelo se o pogromech ukrajinských nacionalistů proti Židům, Polákům a Čechům, které museli dokonce nacističtí okupanti mírnit. Nová kyjevská moc Petra Porošenka z Majdanu vycházela, či lépe řečeno Majdan jí stál za zády jako stálá hrozba. Brzo bylo jasné, že Krym se „zpátky“ na Ukrajinu přesouvat už nebude, tedy pokud se studená válka, kterou Majdan rozpoutal, nezmění v horkou.

Na Západě se za ony více než dva roky nikdo nenamáhal uvést, jakou (ratifikovanou) mezinárodní smlouvu a v jakém článku ruská vláda připojením Krymu porušila, pokud nepočítáme neurčité poukazy na různá memoranda (například budapešťské) nebo deklarace (například helsinský závěrečný akt). Připojení Krymu a podpora povstání na Donbase, nesené pod praporem boje proti banderovcům, které by opravdu mohly znamenat porušení Charty OSN Ruskem, se přitom nedostaly ani před soud, například před Mezinárodní soudní dvůr. Nikdo se ani nepokusil předložit tyto spory Radě bezpečnosti OSN.

Na Západě se jen neurčitě tvrdí, že Rusko neplní minské dohody, vedoucí k řešení donbaského konfliktu. Jenže Rusko je do něho zapojeno pouze nepřímo, a klíč má v ruce Kyjev, který se bojí jakéhokoliv náznaku federalizace a svobodných místních voleb. Vládní představitelé Německa, Francie, Itálie i dalších členských států EU se ale začínají přiklánět k tomu, že sankce EU vůči Rusku škodí spíše Unii než Rusku a hledají cestu, jak je zrušit.

Jak překonat novou studenou válku?
Překonání studené války, která sužuje Evropskou unii, Ruskou federaci, ale i Ukrajinu, Turecko a další státy nebude snadné. Měli by k ní přispět i občané, třeba tím, že nebudou ze svých zemí ukrajinský nacionalizmus, dodávky zbraní na Ukrajinu a kšefty oligarchů podporovat. A také tím, že nebudou mluvit o povstalcích jako o teroristech nebo separatistech (většina donbaských povstalců nechce Ukrajinu trhat, chce ji mít celou, ale bez agresívního nacionalizmu a neonacizmu).

Podporovat je třeba všechny síly, které jsou proti válce, proti vládě pevné ruky a jakýmkoliv nedemokratickým řešením. A také ty síly, které usilují o pravdivé slovo. Putin se bojí, že omezováním pomoci donbaským povstalcům ztratí svou popularitu, kterou v Rusku získal tím, že nenařídil ruským vojákům, kteří byli posádkou na Krymu (podle rusko-ukrajinské smlouvy jich tam na jaře 2014 bylo 25 tisíc), aby neopouštěli kasárny, a tím, že pak nebránil v odtržení Krymu od Ukrajiny. Vedle Putina působí v Rusku jako mocné síly i „tradice“, například kozácké (kozáci bojují na obou stranách konfliktu), kult ruské šlechty, pravoslavná církev se státem podporovanou homofobií a antisemitizmus. Působí tam ale také autoritářské zákony, zaměřené proti občanským svobodám, většinou převzaté z USA. Z toho nemůže plynout nějaká skutečná, tj. demokratická pomoc Ukrajincům a Ukrajině.

Ani vztah k Rusku nesmí být jednostranný. Nelze ho omezovat na uznání ruského strachu ze stále většího obkličování Ruska silami NATO, tedy na uznání jeho práva na odpor a na obranu. Rusko si zaslouží humánnější solidaritu než takové uznání, zaslouží si i podporu občanských a politických práv a neautoritářského, tedy demokratického a právního státu.

Britské listy 14. července 2016