České vládní koalici se podařil opravdu nevídaný kousek. Prosadila zákon, podle něhož se na našich ministerstvech už nebudou vyskytovat tzv. odborní náměstci, nýbrž pouze náměstci tzv. političtí, a jejich počet nebude nijak omezen.

To je velmi bizarní situace. Když to vezmu na příkladu ministerstva kultury, které je nejblíže mým zájmům a profesi, od nového roku se v něm nesetkáme s náměstkem pro živou kulturu a knihovny, s náměstkem, do jehož portfeje spadají vztahy s církvemi a náboženskými společnostmi, s náměstkem majícím na starost mediální legislativu, dokonce ani s náměstkem pro ekonomiku, na němž mj. leží břímě sanace památek ve státním vlastnictví. Zmizí tedy všechny osoby, které usedly na náměstkovský post z titulu své předchozí profesní kvalifikace. Jejích rozhodovací pravomoc spadne o patro níž, na hlavy jakýchsi odborných ředitelů. Ti však nebudou mít zdaleka tolik kompetence prosadit cokoli, než má ministr či jeho náměstci.

Co bude důsledkem? Totální zneschopnění onoho úřadu, likvidace odborníků, dosazení jakýchkoli politických kamarádíčků v jakémkoli množství. Nejspíše v takovém, jakému odpovídá počet stranických kolegů nezvolených v předchozích volbách do Parlamentu a jsoucích tedy jaksi na politické dlažbě. Lidí uvyklých na mimořádně nadstandardní příjmy, lidí objevujících se na televizních obrazovkách a propadajících chiméře vlastní důležitosti a světodějnosti, lidí, jejichž aktivity spočívaly především v planém parlamentním tlachání o věcech, jimž obvykle nerozuměli, ale poslanecký mandát jim dal možnost zvedat roku, jak politický (ale třeba i jiný, kdož ví), zájem velel. Čtyřletá parlamentní selanka skončila, tak teď by, chudáčci, snad museli pracovat? Ale jak říká jedna ze Tří sester A.P.Čechova:“ Pracovat neumíš, tak co chceš dělat?“

V tomto smyslu je to opravdu horší než za komunistů, jak praví okřídlené úsloví. Takový výrobní podnik měl obvykle v čele kovaného soudruha, který zajišťoval komunikaci směrem nahoru, k rezortním ministerstvům, různým politickým oddělením v komunistické hierarchii a podobně. Často se stávalo, že šéf strojírny nerozeznal šponu od matice, a vlastně na tom ani nezáleželo. Protože i komunisté, jako každý režim, se aspoň minimálně opírali o snahu, aby fungovala ekonomika, a tudíž občané příliš neremcali, stával po pravé ruce nejvyššího nějaký odborný náměstek, výrobní, ekonomický, provozní, jak se to porůznu nazývalo, a to byl zpravidla člověk, který věděl, oč v té fabrice jde. Ekonom hlídal peníze, výrobní či provozní samotnou produkci – a zaměstnance, z jejichž rukou vycházela. Představte si, že máte firmu, která vyrábí přesnou elektroniku do leteckých motorů nebo počítače specializované na lékařskou diagnostiku. A v čele těch firem stojí na postě nejvyšším člen strany, která má zrovna premiéra. Co na tom, že vzděláním je horník. Naši dnešní ministři na tom v tomhle ohledu tady nejsou nejlíp: ministr dopravy je novinář, ministr vnitra němčinář, ministr práce a sociálních věcí traktorista, ministryně pro vědu provozovatelka penziou. Hlavně když mají správné stranické legitimace.

Než vraťme se k příkladu ze specializovaného průmyslu. Po boku politického ředitele nebude specialista na vývoj počítačů a jiné elektroniky, nýbrž hudební vědec (v naší vládě pochází z této profese ministr pro evropské záležitosti). Dalším náměstkem bude knihovník (ve vládě ho máme na ministerstvu pro místní rozvoj) atd. Opět: hlavně když mají správné legitky. Ano, jistě, i v takových firmách se bude muset nějak odborně rozhodovat, ale o patro níže, tedy s rizikem, že těm nahoře se to nebude zamlouvat a rozhodnou jinak. Třeba optikou traktoristy nebo němčináře. Pak si představte ten zástup obětí jejich „práce“ – letadla padají, počítače neskenují pacienta, aby to vedlo k jeho vyléčení atd.

Tak takhle nějak se bude v Česku vládnout už za pár týdnů. To bude pro každého agresora, zejména z mezinárodních ekonomických kruhů, věru snadné sousto.