Starší generace si jistě vzpomene na jistého majora Leoše Jirsáka, které dlouhá léta v Československé televizi uváděl pořad Federální kriminální ústředna pátrá, radí, informuje.

Jeho obsahem bylo to, že Jirsák každý týden vybral něco z policejní svodky a sdělil národu, že potřebují pomoci s dopadením pachatelů, poté poděkoval za spolupráci s dopadením některého z pachatelů z minulého dílu. Ve své prapodstatě to byl takový hezký agitační pořad na téma „Občané, udávejte se!“

Vzpomněl jsem si na něj v těchto dnech, kdy jsem v českých médiích narazil na informaci o tom, že MUDr. Jan Cimický, známý psychiatr a spisovatel, jehož loni v souvislosti s možným udělením státního vyznamenání udala nějaká herečka (a hned ji napodobila další řada žen s podobným sdělením), že se na ní dopustil sexuálního deliktu, bude s největší pravděpodobností ve většině obvinění očištěn, neboť údajné činy byly promlčeny. Doplňme, že se mělo jednat o činy již od roku 1980.

Viděl jsem tehdy onu televizní reportáž, kde se zpovídala nějaká paní, že ji MUDr. Cimický před mnoha lety sexuálně obtěžoval. Zajímavé však bylo, že své vyprávění pointovala sdělením, že i po té první údajně nežádoucí aktivitě navštěvovala MUDr. Cimického ještě asi tři roky. Mnozí si asi při sledování té výpovědi kladli otázku: jestliže se na ní onen lékař něčeho dopustil, proč jej vyhledávala ještě takové dlouhý čas poté, a to nepochybně dobrovolně. Lékař přece nemá, jak pacienta donutit, aby k němu chodil. Vloudila se pochybnost, zda tu nejde o něco jiného.

O co? MUDr. Jan Cimický je známá osoba, úspěšná nejen ve své profesi, ale i v dalších, zejména kulturních aktivitách. To samo o sobě může vzbuzovat závist. Navíc měl tehdy dostat od mnohými nelibě vnímaného prezidenta Miloše Zemana metál. Sečteme-li oba faktory, může nám z toho vyjít opravdu pěkná bulvární kauza.

MUDr. Cimický státní vyznamenání odmítl, asi proto, že správně pochopil, že hlavním terčem mediální štvanice nejspíš není on sám, nýbrž prezident Zeman. Podle starého úsloví: Když se lidi naštvou na Boha, zabijou kostelníka. Jenže my žijeme v prapodivné době rámované kampaněmi typu Hate Free, Me Too a podobně. Během několika měsíců se ze všech stran vyhrnula obvinění rozmanitých, většinou zcela neznámých šoubyznysových figurek, které obvinily tu Woodyho Allena, tu Kevina Spaceyho (abychom vyváženě jmenovali jednoho heterosexuála a jednoho gaye), že se na nich dopustili sexuálního násilí. Adoptivní dceři Woodyho Allena trvalo celých 28 let, než vyrukovala na světlo se svou historkou o znásilnění. Anthony Rapp obvinil Spaceyho ze sexuálního obtěžování až třicet let po údajné aktivitě. Mimochodem Spaceyho nedávno soud tohoto obvinění zprostil.

Tak si kladu otázku: proč takové prodlevy mezi „činem“ a zveřejněním? Jedna možná odpověď je naznačena výše (Zeman). Další může mít banální finanční pointu (za údajně zneužitou Dylan jednala hlavně Allenova ex-manželka Mia Farrow). To všechno se stává a je to nechutné. Co mi však připomnělo legendárního mjr. Jirsáka, byla výzva Městského státního zastupitelství v Praze a Policie ČR, aby se „další osoby, které by jednáním obviněného mohly být poškozeny, obrátily na telefonní číslo Policie ČR“ (které ve výzvě bylo uvedeno).

To je věc, myslím, dost nevídaná. Cítím z ní nutkavou potřebu uštvat známou osobnost za každou cenu. Jak víme, při dokazování řečených deliktů zpravidla stojí slovo proti slovu. Jenomže slovo „poškozené/ho“ má v takovém důkazním vakuu přednost. Výzvu, aby se hlásily ženy, které budou vypovídat proti MUDr. Cimickému, tedy těžko interpretovat jinak, než jako „občané, udávejte, ať ho máme na čem uškvařit“ Je jasné, že Cimický se těžko může věcnými důkazy bránit proti nařčení z činu, který se měl konat před čtyřiceti lety. Takže vítěz je jistý…

V celé věci ale nejde jen o příběh jednoho psychiatra. Na vládních stolech leží návrh nového zákona o cenzuře (zde formulované jako „ochrana zájmů země“), z něhož vyplývá, že když se dopustíte veřejného tvrzení, které je v rozporu s vládnoucí ideologií, můžete být trestně stíháni případně uvězněni. A s tím nepochybně pomůže „oznamovací povinnost“. Naštvete domovnici? Udá vás, že jste nadávali na režim, a máte po žížalkách. Zmocní se vás naše jurisdikce a média vám nasadí psí hlavu. Co nám to asi tak může připomenout? Přece dobu Leoše Jirsáka. Ta sice netrvala „na věčné časy a nikdy jinak“, ale dokázala nezvratně ublížit obrovskému množství lidí. Zdá se, že se historie opakuje.