Před pár dny jsem na tomto místě publikoval úvahu o tom, jak se vyvíjí kampaň před prezidentskými volbami, které nás čekají po Novém roce. Tento týden dodal na stejné téma novou munici.

Svou kandidaturu ohlásil bývalý premiér a ministr financí Andrej Babiš. Dalo se to čekat, už pár měsíců objíždí ve svém obytňáku republiku, potkává se s lidmi, vyvolává u někoho nadšení, u někoho odpor. U těch druhých bývá nezřídka spojen s fyzickým násilím a minimálně verbální agresivitou. I to o něčem vypovídá. Když někdo nemá, čím argumentovat věcně, útočí osobně. To je demagogická taktika stará zřejmě jako lidstvo samo. Nemá smysl se tím příliš rozčilovat a vůbec zabývat. Hlupák se projevuje hloupě za všech dob a okolností.

Téma k debatě ale je převažující (mainstreamová) reakce médií na Babišem ohlášenou kandidaturu. Pravda, jeho hnutí ANO s tím dělalo nějaký čas štráchy, nechalo kdekoho spekulovat, zda na trať nenasadí Karla Havlíčka nebo Alenu Schillerovou. Ale jen člověk naprosto neznalý historie ANO, důvodů jeho vzniku a okolností, které tvořily jeho vývoj, na to mohl skočit. Mezi takovými byla spousta našich takynovinářů, i to o něčem vypovídá.

Aspoň trochu věciznalý insider měl jistotu, že za ANO bude kandidovat Babiš. Nejen proto, že je tvůrcem hnutí ANO, hybatelem, který z něj učinil nejsilnější politickou sílu v zemi a dokázal vyhrát dvoje parlamentní volby. Po těch loňských však zafungovalo heslo „všichni proti Babišovi“, a tak zde máme vládu nového střihu. Její výsledky budeme hodnotit průběžně, to není téma této úvahy. Tématem je sám Andrej Babiš. Jestliže dnes kandiduje, tak si řekněme, co všechno to znamená.

Předně: co chceme od prezidenta? Aby byl jiný než ostatní, aby byl výrazný a nezaměnitelný, aby byl v minulosti úspěšný, aby přinášel nějaké živé názory, aby zkrátka byl osobnost. A to dokonce, i když nemusíme s jeho názory souhlasit, nemusí se nám některé jeho politické kroky v minulosti líbit (já osobně bych mu dokázal vyčíst podpis pod Green Dealem a nezvládnutí covidové mánie), ale aspoň to není šedá myš, která zrovna vylezla z nějakého hodně neviditelného kouta a teď se nás snaží přesvědčit, jaké terno by pro nás byl na Hradě.

Typickými bojovníky toho druhu jsou lidé jako Marek Hilšer, Pavel Fišer, ale i generál Pavel a ex-rektorka Nerudová. Každý z nich samozřejmě za sebou táhne nějaké břemeno vděčnosti, závazků a příslibů. Umím si představit, kdo všechno a jaké zájmy stojí za jejich kampaněmi. Ostatně jednu z verzí jsme viděli na Slovensku, ať už v případě Andreje Kisky nebo současné prezidentky Zuzany Čaputové. Naprostí „no-names“, zrození z finančně přefouknuté kampaně postavené na nenávisti k tehdejšímu (a možná i budoucímu) slovenskému politickému hegemonovi Robertu Ficovi. Podařilo se, „démon“ byl poražen a dokonce (podobně jako Babiš) vytlačen do opozice, ale Slovensko tím nic opravdu zásadního nezískalo. Stalo se vazalským státem, odezírajícím z příslušných úst a porušujícím demokratické principy. Vzpomeňme, že když se přijímala smlouva o vojenské přítomnost armády USA na Slovensku, Čaputové a jejím lidem se podařilo překazit v parlamentu jakoukoli debatu na toto téma a smlouva byla přijata víceméně aklamačně, navzdory tomu, že před prezidentským palácem proti tomu protestovalo čtvrt milionů lidí. Podobný scénář si můžeme představit i u výše jmenovaných (ale jistě i některých dalších) anti-babišovských kandidátů.

A to je jen jeden příklad za mnoho dalších. Co tím chci říct? Jak jsme si vypočítali u vlastností očekávaných od hlavy státu, tato by měla mít vlastní rozum, důstojnost a integritu. Neměl by to být jen kývač a kladeč věnců, jak by se dnešní vládní pětikolce líbilo. Všichni dosavadní prezidenti, Havel, Klaus i Zeman, měli mnoho různých vlastností a názorů, ale jeden rys společný: nebáli se „zlobit“. Havel svým Rudolfínským projevem zaútočil na celou tehdy vládnoucí elitu. Klaus rozjel ve velkém boje proti NGOismu, ekofanatismu, LGBT kampaním atd. Zeman zlobil svými dlouhotrvajícími vazbami na ruské a čínské politické kruhy. To se změnilo až po počátku války na Ukrajině, ale mělo to i jiné příčiny, avšak ani to není námětem tohoto zamyšlení. Co se v tomto směru dá očekávat od Andreje Babiše? To bude zřejmě nejdůležitější otázka, kterou si budou klást budoucí lednoví voliči.
Babiš je svým založením byznysmen, podnikatel, člověk orientovaný na efektivní produkci. Být na místě jeho píárového týmu, tak právě tuto fasetu opakuji donekonečna. Protože to přesně je asi největší problém, do něhož se naše země řítí, i díky své stávající nezodpovědné vládě: ekonomická, energetická, potravinová atd. krize, pády podniků, rozklad zejména středního a menšího podnikání, nekontrolované machinace distributorů hlavních a k životu nezbytných komodit. To je notová osnova, z níž by měl Babiš zpívat své árie, chce-li být úspěšný.

Povšimněme si povyku, který jeho kandidatura způsobila v mediálním mainstreamu. Nemylme se totiž: oni ti novináři nejsou všichni hloupí. Možná jen zbabělí nebo zkorumpovaní či jinak zájmově navěšeni na dnešní vládnoucí elity. Vsadil bych se, že velká část z nich velmi dobře chápe to, co bylo obsahem předchozího odstavce. Totiž že Babiš má v té volbě velikou šanci, bude-li správně volit témata, a ta se mu dnes přímo nabízejí sama. Proto se nám vracejí rozmanité staré refrény, které jsme na Babišovu hlavu četli a slyšeli už tolikrát. Oni ti novináři dokonce totiž nejsou ani tak kreativní, aby si vymysleli něco nového. A tak spoléhají na heslo „stokrát nic umořilo osla“.

Když vzpomeneme aspoň na dvě předchozí přímé volby prezidenta, tedy Zeman vs. Schwarzenberg a Zeman vs. Drahoš, aspoň v té první měl proti sobě Miloš Zeman rovnocenného protivníka, osobnost čitelné minulosti i názorů. Byl to tedy souboj téměř rovnocenných hráčů. To se o volbě, v níž figuroval proti Zemanovi Jiří Drahoš, říci nedá. Drahoš prostě prošel do druhého kola jako nejúspěšnější z těch dalších asi osmi ani-Zemanů (vynechám-li Petra Hanniga a přece jen osobitějšího Mirka Topolánka). Nadcházející volby, jak se zdá, budou mít podobný průběh. Na start naskočí několik anti-Babišů (k nim jako kulisa pár kvalitních lidí, ale bez větších šancí, jako je paní Vitásková), do druhého kola projde Babiš a proti němu někdo jako Nerudová (patrně už ne Pavel, po nedávných skandálech). Mainstreamová média povedou svou, budou kanonizovat anti-Babiše či anti-Babišku, navzdory tomu, že z jeho/jejích úst nevypadne ani holá věta, která by stála za zamyšlení. Kampaň bude z této strany výlučně negativní, agresivní a hloupá. Je jen na Andreji Babišovi a jeho lidech, zda se dokáže od této polohy distancovat a předvést jinou ligu. Protože platí, jak říkával jeden starý moudrý učitel, „úroveň šachové hry určuje slabší z partnerů“.

Nechci tímto článkem dělat Babišovi kampaň a nechci poškozovat jeho protivníky. Jen konstatuji, že chceme-li v čele státu osobnost, a ne jen loutku, pak jsou karty rozdány uvedeným způsobem. Můžete mě v lednu vyzkoušet, zda jsem měl dobrý odhad.