Mediální událostí tohoto měsíce pro mne je zpráva o konci koncesionářských poplatků na Slovensku. Tak se totiž končí trudný příběh koncesionářských poplatků, jakéhosi výpalného či sekundární daně z hlavy, jak to známe i z naší reality.

Od července je provoz televizních a rozhlasových služeb RTVS (Rozhlas a televize Slovenska) financován ze státního rozpočtu. Zákon o zrušení úhrady koncesionářských poplatků RTVS schválila Národní rada Slovenské republiky dne 17.2.2023. Novela vstoupila v platnost 1.7.2023. Každé fyzické osobě evidované dodavatelem elektřiny, jako i zaměstnavatelů, kteří zaměstnávají tři a více zaměstnanců v pracovním poměru anebo v období pracovního vztahu, k 30.6.2023 skončí povinnost platit koncesionářské poplatky. Nový způsob financování veřejnoprávního rozhlasu a televize z veřejných zdrojů pro RTVS bude každoročně poskytovaný ze státního rozpočtu ve výši 0,17 procent z HDP. Což mj. znamená, že když se Slovensku daří dobře, RTVS bude mít víc peněz, a naopak. Spravedlivé. Podružná, ale příjemná skutečnost tkví i v tom, že povinnost plateb zaniká automaticky. Plátci nemusí posílat žádost o zrušení povinnosti platit úhradu RTVS. V případě úhrady realizované prostřednictvím SIPO není potřeba ze strany plátců provést žádné kroky. V případě platby bankovním převodem je potřebné zrušit trvalý příkaz.

To je událost vskutku sakrální, i vzhledem k právě probíhající debatě, kde se v Česku hádají různé zájmové lobby o to, zda má být zvýšen stávající nominální koncesionářský poplatek jako taková, nebo zda má být rozšířen okruh spotřebičů, jimiž lze televizní program přijímat (telefony, počítače atd.), či zda ona „daň z hlavy“ už nebude nárokována z přijímačů televizního obsahu, nýbrž prostě od připojení té které domácnosti na veřejnou energetickou soustavu (podobně jako dosud na Slovensku), což se týká všech, snad s výjimkou bezdomovců. Ti občas také mají elektrickou přípojku, ale zpravidla načerno kradou proud od jiných odběratelů, a nadto lze důvodně pochybovat, že by to činili kvůli sledování intelektuálních perel Jakuba Železného či Václava Moravce; spíše se prostě chtějí v chladnějších dnech zahřát elektrickým topidlem.

Leč nechme bezdomovce jejich osudu. Z hlediska televizní daně tvoří zcela nepodstatnou hrstku. Spíše se zastavme u změny statutu RTVS, která se z „veřejnoprávní“ stává rozpočtovou organizací. I o tomto modelu se kdysi u nás mluvilo, ale pak to bylo překřičeno různými bojovníky za svobodu slova sedícími ve zpravodajské budově na suchých záchodech a pobírajících přitom senátorskou nebo poslaneckou gáži. Prý by navázání rozpočtu ČT na státní rozpočet umožňovalo dobovým politickým garniturám škrtit televizní finance a podvazovat si vedení ČT jakousi apriorní vděčností. Tahle argumentace ale měla dvě chyby. Předně jako by ti obyvatelé suchých WC (Buzková, Marvanová, Ruml atd.) už nikdy nepočítali, že se prosadí ve „velké“ politice a nebudou moci naznačeným způsobem podle vzoru „podle sebe soudím tebe“ s tou ČT nakládat dle svých politických zájmů. Druhý a podstatný argument je ten, že i fixace rozpočtu ČT určeným procentem na HDP vyžaduje zákonnou úpravu, a představa, že každý podzim se parlament a vláda hádají o peníze pro ČT a jejich nový výpočet, není z říše reality. Takže to celé vzniklo prostě z obavy, aby náhodou ČT nezačala vysílat objektivněji a hospodárněji. Vždyť i ta revoluce na suchých WC přece nebyla o žádné svobodě slova, nýbrž o kšeftech pro jednotlivé protagonisty uvnitř ČT, nejvyšším managementem počínaje a posledním bavičem zdaleka nekonče.

Slováci se pustili do rozumné věci. Zdalipak bude i zde platit známé latinské exempla trahunt?