„Sezóna příšer“, tak zněl název strhujícího filmového mystéria z roku 1987, jehož režisér, slavný maďarský filmař Miklós Jancsó, tu vyobrazil totální rozpad hodnot, postojů, osobností, které zavrhly v životě vše, především vůli k vlastní svobodě, i když bývá nesnadná a často bolestivá.

Vzpomínka na tento film, kdysi promítaný ve všech československých kinech, vypovídala o tehdejším světě víc, než se nám zdálo. A stokrát víc než hora dnešních multiplexních komixů a tuctových amerických stříleček. Nikoli náhodu mi právě vzpomínka na Jáncsóa vytanula při pohledu na pravděpodobnou perspektivu vládnutí a ovládání v Česku v příštích měsících. Vezměme to popořádku:

Naše vláda si nedokázala poradit s loňskou energetickou krizí vyvolanou absurdními a zbytečnými, především pak ale kontraproduktivními sankcemi vůči Rusku. Loni to vláda ze strachu před občany dočasně „vyřešila“ tzv. zastropováním cen energií, tzn.omezila volnou tvorbu cen prodejců. Ale nemysleme si, že to byl nějaký altruismus. Naše zastropování sahalo mnohem výš než třena německé, polské, rakouské… Bylo zkrátka posazeno skoro nejvýše v celé EU. Proč? Protože naše vlády (tato není první) pěstují pilné mesaliance s dominantním energetickým gigantem ČEZ, papaláši vysedávají v tamních dozorčích radách a berou zajímavé peníze. Nemohou tedy dovolit, aby tento polostátní bumbrlíček zhubnul, ať to občana stojí, co stojí.

Co tedy čekat v tomto směru v příští sezóně? Vláda už své zastropování odpískala, energetičtí distributoři se předhánějí, kdo nabídne odběrateli lepší jednotkovou cenu, ale i ta nejnižší bude na násobku ceny před sankcemi. A premiér Fiala, jak jeho neměnným zvykem, pochválí sebe a svůj tým, jací jsou kabrňáci, přičemž vypustí i nějaké ty signály. Čímž to skončí a občan zase zchudne. Což ovšem půjde ruku v ruce s obdobným vývojem na trhu s plynem a pohonnými hmotami. Holt si můžeme jen silou těch asi 28 voličských procent, v jejichž jménu vládne tato koalice, sborově zapět „teď když máme, co jsme chtěli…“

Další pěkný dárek do příští sezóny vláda přichystala v podobě tzv. úsporného balíčku, který – stručně shrnuto, chudým bere a bohatým dává. Tento náš opak Jánošíka, vládní plán na napěchování balíku veřejných financí, stojí především na dvou pilířích: předně zvýšení všech možných daní a vymýšlení nových, což zejména u nominálně pravicové vlády vskutku sedí jako ta příslovečná zadinka na víko. Nu a druhý zdroj náhlého státního zbohatnutí vidíme v okrádání důchodců, zvyšování věku pro ochod do penze bez ohledu na to, zda dotyčný je kopáč či vysokoškolský profesor, žonglování s dávno uzákoněnými valorizacemi a de facto vysunutí seniorů mimo ekonomicky ještě jakž takž stabilní societu. Kdybychom chtěli připomenout v té souvislosti jiný film, pak by to jistě byl ten s názvem Tahle země není pro starý. Otázka je, zda to při výkonnosti, s jakou chrlí naše vláda hloupost za hloupostí, nebude vcelku brzy chtít změnu na Tahle země není pro nikoho.

A do toho výská infantilní ministříček zahraničí, že ruku v ruce s Ukrajinci budeme bojovat až do konečného vítězství nad Putinem. Jak si to ministříček představuje, nelze uhodnout. Žádná mezinárodní úmluva, včetně zakladatelské smlouvy NATO z roku 1949 nám neumožňuje jen tak mýrnyx dýrnyx vojensky zasahovat na území státu, který není v situaci ohrožení členské země paktu. Takže ministříček bude možná tisknout letáky, možná peníze, čímž pošle naši ekonomiku ještě do větší propasti než dosud, ale bude se hrdě bít v prsa, jaký je moloděc.

No řekněte, není to krásný výhled do příští sezóny? Jancsó by se možná divil – spolu s Orwellem.