Od té doby, co se mi před šesti lety narodil syn, chodím do kina velmi málo. Zhruba tak jednou za rok. V posledních dvou letech jsem v kině nebyla ani jednou, přičemž důvodem nebyl zdaleka jen COVID. Na dokument o svérázné výchově rodiny Hanuliakových jsem však vyrazila prakticky hned po jeho premiéře. Výchova syna totiž i pro mě znamená hlavní náplň mého života, i když z trochu jiných důvodů než u Hanuliakových.

Hanuliakovi svým způsobem obdivuji za to, že svůj život tak mohutně vystavili na veřejnost (protože já bych to neudělala). Bylo přeci jasné, že sklidí zejména kritiku. Z filmu je přitom zřejmé, že svého syna velice milují a velmi se mu věnují. Věnují se mu tolik, kolik se průměrný ba ani nadprůměrný rodič (za kterého se velmi neskromně sama považuji) svému dítěti věnovat nemůže. Ať už proto, že objektivně nemá čas (tj. rodič například převážnou část dne pravidelně pracuje a/nebo pečuje o vícero dětí či své rodiče anebo i prarodiče a/nebo má sám mnoho svých vlastních koníčků a zájmů, které třeba i sdílí se svými kamarády a nebo se svým dítětem či dětmi, což nakonec vůbec není špatná volba) anebo proto, že jednoduše nechce (chce odpočívat, mít klid, dát si pivko ….dosadit si můžete cokoli). Tak jako není špatné se svému dítěti naplno věnovat (podobně jako Hanuliakovi) není jistě ani špatné odpočívat, spát, chodit plavat či prostě dělat cokoli chcete ať už sám anebo s dítětem na naprosto základní úrovni.

Nicméně ono to vždycky není ve skutečnosti úplně tak, jak to zachycuje dokument.

Vzhledem k tomu, že jsem už viděla vznikat (jiný) dokument, a tedy vím a chápu, že režisér musí mít už na počátku nějakou myšlenku, se kterou film tvoří a že nikdy nelze zachytit vše, tak jsem při hodnocení jednotlivých zachycených scén zdrženlivá.

Například ve filmu není jediný záběr, na kterém by si teprve čtyřletý chlapec s čímkoli hrál – vypadá to velice nepřirozeně, jako kdyby znal jen trénink a učení všemožných dovedností, které mu naplánovali ambiciózní rodiče. Nicméně když na konci Miško zcela zaslouženě vyhraje soutěž s podobně vychovávanými dětmi (letní dětské hry Kamavéda), spontánně na dotaz odpovídá, že za toto vítězství dostane autodráhu. Tedy z toho usuzuji, že hračky ve skutečnosti má.

Podobně film zobrazuje téměř výhradně jen dítě a rodiče, kteří jej sami trénují, skoro jako kdyby se Miško s jinými lidmi ani nepotkával, a to dokonce ani ve sportu, který jistě lze alespoň částečně trénovat i v dětském kolektivu (lední hokej, atletika, plavání, basketbal, tenis…). To, že dokument takové záběry neobsahuje ale ještě nemusí znamenat, že se Miško s děti ani při sportování nepotkává nebo v blízké budoucnosti potkávat nebude – třeba se i toto do scénáře a filmu prostě nevešlo.

Nicméně je jasné, že i jejich den má pouze 24hodin, takže pokud Miško díky zaujetí svých rodičů tráví svoje dětství nejen příjemným pohybem (to dělá samozřejmě mnoho dětí, včetně toho mého) ale skutečným cílevědomým promyšleným a neustále měřeným tréninkem (driblování na rychlost, běh do schodů na rychlost, shyby na počet, kolik km na kole ujedeš, za kolik uběhneš 50/100 metrů, kolik toho uplaveš atp.), zákonitě musí zbývat mnohem méně času na hraní, mazlení, čtení pohádek. A tak trochu i na rodičovskou lásku, která není (neměla by být) pro dítě odměnou za dosažení jakékoliv výkonu, ale měla by být dávána bez ohledu na jakékoliv výsledky.

Spíš než nad tím, co Hanuliakovi dělají špatně (nebo co se tak z filmu může jako špatné jevit) se však zamýšlím nad tím, co bych si z jejich výchovy mohla vzít pozitivního já. Tak třeba mě napadlo, že mít v dětském pokoji žebřiny a hrazdu je vlastně docela dobrý nápad.